Skip to main content
If you click on a link and make a purchase we may receive a small commission. Read our editorial policy.

RECENZE Everybody's Gone to the Rapture

Trochu jiná apokalypsa po Ethanovi zklame.

Atmosférická, téměř neinteraktivní adventura. Jen dobrá, v žádném směru výjimečná. Ve slevě berte, jinak jen pro fandy žánru. Bez medaile.

The Chinese Room není vaše běžné FPSkové studio. Naopak, tihle britští kouzelníci mají za sebou řádku ne právě obvyklých her - Korsakovia či Dear Esther. Věrni tradici příběhově pocitových titulů se stejnou cestou vydali i tentokrát. Sám bych Everybody's Gone to the Rapture (dále už jen EGTTR) označil za jakéhosi nevlastního potomka Dear Esther.

Vždyť "herní" mechaniky této digitální PS4 exkluzivity jsou v podstatě totožné. I když tentokrát už můžete svět kolem sebe i ovlivňovat - otevřít dveře, zapnout rádio, zvednout telefon nebo pustit vlakový model. Stále ovšem zejména chodíte, posloucháte rozhovory šesti hlavních i několika vedlejších hrdinů a sami si skládáte příběh o tom, proč skončilo tohle údolí úplně opuštěné. Zvláště, když cigareta v popelníku ještě hoří, gril vesele doutná a u každého druhého domu visí vyprané prostěradlo.

Možná zní divně, když napíši, že se pohybujete po světě bez lidí a přitom posloucháte jejich rozhovory. Postavy jsou totiž znázorněny jako shluky světla, které lidi připomínají pouze tvarem a právě řečí. Autoři chtěli přinést jiný pohled na apokalypsu než desítky her před nimi v podobě zombie mlátiček. A to se jim povedlo.

Příběh není vůbec o umírání, spíše je laděný do sci-fi. Zpočátku jsem měl pocit, jako když se dívám na herní adaptaci televizního seriálu Invaze. Nakonec zápletka slušně vygraduje a není tak laciná, jak se na první pohled zdálo. Zajímavý je pohled z očí šesti hrdinů, jejichž příběhy se odehrávají ve stejný den na stejném místě. A to by stačilo. Celý EGTTR je jedním velkým vyprávěním, takovou herní knížkou a tak vám pocit z ní nebudu kazit přílišným přibližováním obsahu.

Prostředí je zpracované na CryEnginu a vypadá pěkně. Což je ve světle před rokem vydaného a na PS4 nedávno vypuštěného The Vanishing of Ethan Carter přesně můj pocit z grafiky. Před pár lety bych si z ní sedl na zadek, ale teď mi zpracování přijde méně živé, více umělé, trochu jako z plastelíny. Když se dívám na domy nebo dozrávající obilí, říkám si: "hezké". Ale že bych stál pět minut na místě a koukal na podzimní krajinu jako v Ethanovi, to ani náhodou.

Údolí, v němž se pohybujete, je řádově větší než v Ethanovi. Nicméně nelze mluvit o otevřeném světe. Každá kapitola se odehrává v jedné části rádoby britské zemědělské oblasti s velkým jezerem, u nějž je prázdninový kemp. Ačkoliv jsou autoři Britové, pravděpodobně byl vliv Santa Monica Studio na Amerikanizaci docela velký. Všechny hlasy mají anglický akcent, cesty jsou označeny také klasickými britskými značkami ("Public walk path") a nechybí ani ikonická červená telefonní budka. Jenže budovy i samotná krajina mi více připomínají Kalifornii než deštěm věčně máčenou ostrovní pevninu. Američanům možná přijde prostředí úžasné, ale já jsem ani minutu nevěřil, že se pohybuji po Anglii.

A pohyb to byl opravdu útrpně pomalý. Vláčíte se kilometry za jakýmsi světelným objektem, který vás jako v mateřské školce vodí po příběhových animacích. Problém je, že nemůžete běhat a pouhým pochodováním prázdnými loukami, lesy a vesnicemi trávíte desítky minut. Kdyby byla atmosféra tak zahuštěná, jako v Ethanovi, ani by mi to nevadilo, ale i tam bylo možné běhat. Škoda. UPDATE - až den po publikování všech recenzí vývojáři upozornili, že vlastně běh ve hře je, ale zapomněli na něj v rozhraní pořádně upozornit kvůli velkému shonu před vydáním (žádný manuál recenzenti dopředu minulý týden nedostali).

Hudba, zvuky i dabing jsou velmi důležitou součástí podobných her. Opět je mohu označit za povedené, ale opět nejde o nic excelentního. Nevím, zda to byl záměr, ale až moc často je kolem vás ticho. Možná to mělo navodit atmosféru prázdnoty světa bez lidí, ale pro mě nebylo tiché pochodování pěkným světem příliš zábavné.

Přitom, když hudba hraje, najednou se vám na těle zvedají chlupy, mrazí vás v zádech a když pak promluví skvěle nadabovaní herci, máte z tohoto lehce interaktivního filmu radost. Kdyby autoři místo přibližně pěti hodin zkrátili vaše putování na polovinu a hudba hrála stále, mohlo jít o mnohem lepší hru.

Read this next