Eurogamer.cz

RECENZE The Hunter: Call of the Wild

Když šel lovec-turista picnout jelena.

VERDIKT: Je to slibné, je to krásné, ale také plné šílených chyb. Bez medaile.

Po pravdě řečeno, nikdy jsem loveckým hrám moc nerozuměl. A nerozumím jim ani po dohrání čerstvého titulu The Hunter: Call of the Wild. A to jsem dost otevřený minoritním škatulkám, jako jsou roztodivné simulátory všeho možného či řidičské hry s autobusy a vlaky. Na druhou stranu je asi lepší, když se člověk vyřádí při lovu bezbranných zvířat doma, než když vezme flintu a jde do lesa střílet pro zábavu. Všichni víme, jak to občas dopadá: myslivec Robátko si splete kance s člověkem a zastřelí lesního výletníka ani neví jak.

Každopádně své publikum si lovecké hry vždy našly, však by o tom mohli povídat tvůrci z českého studia SCS Software, kteří podobných her vytvořili celou řadu. Jejich konkurencí je švédská sebranka Avalanche Studios ze Stockholmu, kterou asi spíše poznáte jako autory úspěšné akční série Just Cause či Mad Maxe. Jejich menší odnož pod názvem Expansive Worlds ale již od roku 2009 i s novinkou vytvořila trojici celkem úspěšných her pod značkou The Hunter, byť si na pozdější úspěch zadělali prvním titulem, jenž raději nabídli ještě jako bezplatnou hru.

Aby bylo jasno, tady se žádní lidé nestřílí, nikoho se nemusíte bát a umřete tu prakticky jen vlastní vinou (třeba pádem ze skály), takže je hraní oproti klasickým akčním střílečkám neskutečná pohoda. Ostatně, pokud jste zvyklí na kosení stovek protivníků za minutu, tak se zde unudíte k smrti. V průběhu hraní mi častokrát přišlo na mysl, že The Hunter není ani tak loveckým simulátorem, jako turistickým. Tady se nachodíte obrovské dálavy, někdy naprosto zbytečně, kdy za dlouhé minuty nemusíte spatřit ani živáčka. Hra totiž nabízí rovnou dva neskutečně rozlehlé světy (celkem 80 km˛!), mezi nimiž si můžete kdykoli přepínat. Jsou to vlastně dvě hry v jedné, protože každá mapa má vlastní mírně odlišnou kampaň, tedy pokud takto budeme nazývat celkem stupidní posloupné úkoly, které před vás kladou správci obou parků.

Jedna z map je umístěná do fiktivní střední Evropy, já bych ji tipoval na Rakousko či Německo. Sem se jako lovec-turista vydáte na přelomu léta a podzimu, přičemž zase jarní roční zasazení nabízí mapa druhá, vložená do divočiny Severní Ameriky. Jestli si něco zaslouží naprosté superlativy, jsou to rozhodně obě prostředí hry. Grafika tvoří dnešní absolutní špičku a označení jako fotorealistická je rozhodně zcela na místě.

Můžu potvrdit, že jakékoli zveřejněné PR obrázky nejsou tentokrát žádné artworky, ale vskutku prostě ve foto režimu vytípané scény. Na monitoru se hýbá a ohýbá snad každičké stéblo a větévka, zvednutý vítr očesává stromy nádherně rozfoukaným listovým a v nížinách se často kupí ranní mlha. Nádherně animované nebe je pouze částí proměnlivé denní doby, stejně jako různorodého počasí, kdy krajina krásně promokne, že jsem chtěl i monitor ždímat.

Samozřejmě tato krása není zadarmo, takže hra patří mezi pořádné žrouty výkonu. Kromě zvířat či dalších sedmi hráčů, kteří s vámi mohou lovit společně či naopak soutěžit, kdo uvidí a picne jelena jako první, tu v drtivé většině herního času nikoho jiného neuvidíte. Což je velká škoda, protože jinak přenádherné prostředí působí trochu mrtvolně. To do národních parků, kromě partičky lovců, vůbec nikdo jiný nechodí? Turisté, strážci, horská služba, školní výlety na odstřel, nic? Přitom v Evropě narazíte na silnice a v Americe zase na železnici, ale nikdy po nich nic nejede. Navíc se pohybujete výhradně po svých a ještě extrémně pomalým tempem i při běhu, který je tu naštěstí alespoň neomezený.

Mapy jsou jedno velké lovecké hřiště, takže si zde můžete dělat co chcete, jít kamkoli a střelit cokoli. Za trofeje získáváte zkušenostní bodíky a peníze, jež si tradičně směňujete za lepší vercajk, zbraně (pistole, pušky a luky) a své dovednosti. V tomto nic nového pod sluncem. Ochránci přírody by se ale této hře měli vyhnout velkým obloukem. A vlastně i všichni ti, kteří objímají stromy a mají rádi roztomilé kukuče srnek, lištiček a zajíčků.

Při zastřelení vám hra na rentgenovém snímku dost sugestivně ukáže přesný směr a místo zásahu, načež rovnou syrově vypíše seznam zmasakrovaných orgánů. Čím méně se bude raněné zvíře trápit, tím dostanete více bodů. Sugestivní, že? Musím se přiznat, že takový pohled do roztomilého kukuče malého kolouška, jemuž jsem záhy prohnal kuli skrze levou plíci a prorazil žaludek, mě jako noční můra pronásledoval ještě několik nocí!

Hra ovšem i teď, více než dva týdny po digitálním vydání, trpí nebývalým množstvím velkých a školáckých chyb, které bych u tak zkušených tvůrců věru nečekal! To si takhle picnete medvěda skrz pravou srdeční komoru, ať se netrápí, a on na nic nedbaje, si v klídku zahopsá jako politý živou vodou ještě pár set metrů, než se najednou překulí a je s ním amen. Jestli medvěd po zásahu do srdce ve skutečnosti ještě takhle vyvádí, tak to už do Tater nikdy nejedu!

Hlavně nesmíte podlehnout marné útěše, že tu všechno funguje na výbornou, protože s tím se nachodíte desítky kilometrů a neuvidíte ani žížalu. Kolikrát máte za úkol vystopovat, najít a vyfotit či odstřelit nějaký přesný model zvířete. Jenže hra vám již neukáže, kde by asi tak ten bizon mohl být. Očekáváte ho tedy někde v okolí a tak chodíte, čučíte stále do země, jestli se někde neobjeví nějaká světélkují stopa (běžně jsou na každém kroku). Stále chodíte, stále čučíte, až jste na druhém konci mapy asi po půlhodinové procházce na čerstvém vzduchu a nikde ani živáčka. To si právě hra postavila hlavu a rozhodla se, že vám žádné stopy bez restartu prostě neukáže, protože se asi neplížíte dost obezřetně, či co. Tak restartujete úkol a ejhle, najednou je všude stop jako hoven u kravína!

Ale pozor, ani se stopami ještě nemáte zdaleka vyhráno. Kolikrát jsem blaženě stopoval spárkatou, ale záhy se zarazil u vysoké a strmé skály, ke které kolouch došel a zmizel. Asi nějaká skalní zakletá vrata do pekla jako v pohádce S čerty nejsou žerty, zřejmě. To už jsem se ani nenervoval u světelného kužele stop, indikující směr pohybu zvířete, který ukazoval směr, kam žádný sudokopytník fakt nevkročil. A toto se prosím stává rovnou v první misi kampaně, kdy si máte vystopovat a zastřelit libovolné zviřátko.

Vůbec jakákoli navigace se tady zhusta nepovedla. Váš mobil, přes který dostáváte další úkoly od správců parku, je jinak úplně k ničemu, protože jeho mapa neukazuje kromě vaší pozice lautr nic dalšího. A když si na velké mapě v pauze zadáte cílový bod, stejně ho nikde jinde neuvidíte, takže bez neustálého čučení do menu jdete úplně poslepu.

A mohl bych směle pokračovat dále zasekávajícími se zvířaty (jelen na stromě je super zážitek!), protože jejich inteligence na logické hledání cesty vůbec nestačí. Rozhled a míření je i na nejvyšší citlivost myši stále zoufale pomalé a menu často stávkuje a odmítá se celé zobrazit. Jakkoli zde nechybí česká lokalizace, tak je spíše amatérská a navíc se kolikrát naše slova ani nevejdou na obrazovku, takže jsem raději přepnul zpět do angličtiny. A mohl bych ještě pokračovat dále, že by celá recenze mohla být jen o tom, co se tu všechno nepovedlo. Vydat takto nedodělanou hru, to je fakt obrovské hazardování s pověstí studia, pročež by si zasloužili omlátit jim o hlavu celou krabičku, tedy kdybych nějakou ze Steamu měl.

Hra tak v současné době skvěle funguje snad jen jako důkladný grafický benchmark a simulátor nekonečných pochodů s bonusem kochání volnou a nádhernou krajinkou. Jak zoufale tu chybí možnost např. nasednout do auta, na motorku či čtyřkolku, nedej bože do vrtulníku, i za tu cenu, že tím vyplaším okolní zvířata a budu je nějakou dobu tiše hledat (což stejně děláte i tak). Objevené haciendy sice slouží jako body pro rychlé cestování a nákupní obchody, kde utrácíte své peníze, ale budek je málo a navigace k nim samozřejmě prakticky nulová.

Call of the Wild musíte až zbytečně mnoho odpustit, abyste si jí dobře užili. Pokud nejste zrovna zasažení Amorovými loveckými šípy, tak vás asi nebude bavit nekonečné plížení krajinou či dřepění na posedu s očima na stopkách, jen abyste konečně vymodleného kance díky pomalému ovládání míření netrefili a zase ho dlouhé minuty naháněli jak ožralí rybáři vypuštěný rybník. Na druhou stranu je zvuk nejen výstřelů naprosto znamenitý a reálný. Audiovizuální stránka je zkrátka fantastická, to už bych se opakoval, ale bohužel nic dalšího jí nedokáže sekundovat.

Hra jako taková rozhodně žádný propadák není a kdyby se lépe vybalancovala a hlavně řádně opravila, tak by dobře zabavila i takového zvířecího pacifistu, jakým jsem já sám. Těch překážek vám ale pod nohy hází mnoho a proto bych nového Huntera minimálně prozatím úplně nezatracoval, ale dal mu šanci až za několik týdnů, kdy snad budou největší chyby opraveny a lov nebude takové velké utrpení, jako je tomu nyní.

333

Nejnovější hry testujeme na výkonném počítači LYNX Grunex ExtremeGamer.

RECENZE The Hunter: Call of the Wild Michal Jonáš Když šel lovec-turista picnout jelena. 2017-03-05T15:49:00+01:00 3 5
REKLAMA

- komentáře (8)

Po 30 dnech od publikování článku se diskuse automaticky zavírají, ale v rozpravě můžete pokračovat v našem fóru!

  • Nahrává se...