Eurogamer.cz

RECENZE Outlast 2

Horor to je, ale spíše provedením.

VERDIKT: Rozviklaný horor, jehož okamžiky nádherného neklidu kazí nemotorný stealth, nenucená nenávist žen a vyčpělé lekačky. Bez medaile.

Spoustu času v Outlast 2 strávíte navigací podle svitu úplňku, jehož světlo se postupně mění (možná coby odkaz na Bloodborne) z mrazivě modré přes zlověstně oranžovou po děsivě červenou. Je to nezbytný ženský prvek - stejnou měrou přiléhavý a zároveň trapný tematický prostředek pro příběh, který pohání nenucená misogynie, neboť ženy tu jsou převážně pouze od toho, aby je někdo zabíjel, mučil nebo používal jako návnadu pro další herní klišé v podobě rytířů v zářivé zbroji. Nový Outlast má coby hororová hra své okamžiky, a to díky šikovné dynamice vjemů, ale je šíleně krátký a pohříchu postrádá jakékoliv osobní kouzlo.

Tím výše zmíněným klišovitým bílým rytířem je fotožurnalista Blake Langermann, který je do práce zapálený natolik, že by raději natáčel lidi, jak ho zabíjejí, než aby se jim bránil. Blake a jeho manželka Lynn vyšetřují vraždu na venkově v Arizoně, zatímco jejich vrtulník se zřítí, jak už to vrtulníky mají ve zvyku. Když se opět probere, zjistí, že Lynn unesli lidé z Temple Gate, vzpurné a krajně nehygienické křesťanské sekty, která je přesvědčená, že Lynn přivede na svět apokalypsu. A tak začíná 6-10 hodinová noční bojovka, ve které se budete snažit svou ženu zachránit. Na této cestě se nebude odehrávat nic moc zajímavějšího než plížení kolem špinavých křupanů citujících písmo svaté nebo běhání po překážkových dráhách, zatímco vám budou řečení křupani v patách.

2

Apokalyptický kult Temple Gate má svého vlastního proroka. Tím je Sullivan Knoth, autor přisprostlého testamentu, který můžete během průzkumu dát dohromady.

Když se zrovna nebudete schovávat v kredencích a nechřestit klikami od dveří, budete zažívat flashbacky do Blakeova dětství, ve kterých se budete toulat po opuštěné škole a hledat jeho starou kamarádku Jessicu, zatímco se budete potýkat s věcmi jako záchodky plnými krve a kouřícími přízraky bez kůže. Jinými slovy jsou to dva úkoly s dámou v nesnázích za cenu jednoho, které se vzájemně proplétají, a v obou případech můžete očekávat, že vás budou trápit zvuky a pohledy na utrpení vašich chráněnek - zcela v souladu s tou dětinskou představou, že to nejhorší, co můžete Chlapovi provést, je unést mu Ženu a donutit ji vřískat.

Stejně jako v případě prvního dílu je vlajkovým mechanismem Outlast 2 - a nejspíš i jeho nejlepším trikem - vaše kamera. Ta je vybavena režimem pro noční vidění, který je pro průzkum téměř nezbytný, a také připevněným mikrofonem, díky kterému můžete určit přibližnou lokaci neviděného nepřítele (maniaci z Temple Gate si naštěstí s oblibou brebentí jen tak pro sebe, zatímco se potulují po okolí). Háček je v tom, že noční vidění vybije baterku kamery za pár okamžiků, takže ho budete muset mít v drtivé většině času vypnuté a mít oči na stopkách kvůli baterkám.

Možná to zní otravně a nějakou chvíli si na to budete muset zvykat, ale na oplátku získáte hororovou hru, ve které musíte postupovat dál navzdory svému strachu, protože když budete zůstávat na místě, pomalu oslepnete. Když se budete schovávat pod postelí, zatímco po vás bude nepřítel pátrat, srdce vám bude bušit při pohledu na nemilosrdně slábnoucí ukazatel baterie. Funkce nočního vidění navíc přetváří již tak slušnou estetiku prostředí a promění sinalé světlo baterky a dusivé stíny na zrnivou, mořsky zelenou alternativní realitu. V Outlast se světlo odráží od očí (tapetum lucidum), což patří k těm lepším nápadům - ta spousta zdejších mrtvol díky tomu vypadá až děsivě živě a vy budete dumat nad tím, na jakou dálku vás nepřátelé dokážou spatřit, zatímco se kolem nich plížíte temnotou.

7

Ve dvou lepších lokacích hry budete prchat kukuřičným polem před vyjícím davem.

Ta kamera je sice dobrý nápad, ale Outlast 2 s ní nedělá nic moc víc, než co by neuměl už první díl. A další základní koncept převzatý z prvního dílu - vaše naprostá neschopnost se jakkoliv bránit - tentokrát zdaleka není tak přesvědčivý. Obecně vzato je minimální možnost bojovat v hororových hrách samozřejmě dobrá věc, ale tady tuto myšlenku autoři přehnali ad absurdum. V pozdější fázi hry se například ocitnete v lese poblíž otevřeného hrobu a pronásleduje vás plížící se vyhublý děs, který se pohybuje jen tehdy, když se na něj nedíváte - Slender Man zkřížený s Gollumem. Z hlíny u hrobu trčí bytelná lopata a všechno samozřejmě nasvědčuje tomu, že byste tu lopatu měli vzít a vrazit ji svému protivníkovi do krku, ale Blake je holt z jiného těsta. Mnohem radši si nechá okusovat kotníky, zatímco se bude podhrabávat pod plotem.

Outcast 2 je prolezlý podobnými zabedněnými okamžiky, kdy se budete plácat do čela - stráže otočené zády k vám a zírající do propasti; vrávorající oběti moru, které od infarktu určitě dělí jen dobře mířená rána pěstí... Ve výsledku si nepřipadáte, jako by měl nepřítel převahu, ale jako byste vy měli umělý hendikep. Ještě směšnější je to tehdy, když vás hra uvrhne do zkoušky postřehu (QTE), v jejichž rámci si Blake najednou vyvine schopnost odrážet a odkopávat tápající prsty, jako by si najednou vzpomněl, že má být něčím víc než jen vznášející se kamerou. Dokonce ani nemůžete vrazit do stojících protivníků a odhodit je z cesty, když běžíte - většina protivníků vás prostě popraví jednou ranou, když do nich v běhu narazíte.

Naprostý zákaz soubojů by mohl být schůdnější, kdyby bylo plížení víc a konzistentně strhující, ale kvůli napínavým hrátkám s kamerou Outlast 2 selhává i v tomto ohledu. Herní prostředí dokáže být docela otevřené a obsahovat řadu úkrytů, příležitostí pro proběhnutí kolem nepřátel a bočních místností, kde můžete hledat tajná místa, ale všechno je to nakonec o tom, že jen buď čekáte, až se nepřátelé otočí, anebo - pokud jste odvážní (anebo znudění) - kolem nich prostě proběhnete jim přímo na očích.

5

Hra na vaši kameru spoléhá tak moc, až vás vlastně uvrhne do role voyera, ale jinak s tímto nápadem nic pozoruhodného nedělá.

Najdete tu i pár legrácek - můžete zavřít dveře na závoru a odrazit tak útočníky, občas musíte přesunout těžký předmět, zatímco na vás doráží horda -, ale hra rychle sklouzne k rutině, a to kvůli designu nepřátel, který se ani nevyvíjí spolu s vašimi schopnostmi. Naskriptované honičky mají své okamžiky - v jedné musíte utéct před výtahem plným komparzistů ze Šíleného Maxe v kloboucích z ostnatého drátu a pak se k výtahu vrátit poté, co je z něj vylákáte -, ale ve výsledku to stejně znamená jen to, že budete držet tlačítko pro běh do té doby, než vám hudba naznačí, že ho můžete pustit.

Více o Outlast 2

Je to recept na snížení citlivosti, a nikoliv na hrůzu, třebaže střídavě zlověstnému a napínavému orchestrálnímu soundtracku se celkem daří nastolit patřičnou atmosféru. Hra má větší úspěch s těmi méně doslovnými prvky a zejména s tím, jak hráče zlomyslně navádí do flashbackových zón a zase zpět. Po něčem vyšplháte nebo prorazíte zeď a najednou se ocitnete sami v bílé ztichlé chodbě lemované modrými skříňkami, zatímco v dáli se se skřípěním lákavě otevírají dveře. O 20 minut plných všemožných paranormálních výjevů později vylezete z průlezu a jste zpátky v Temple Gate.

Pro strašidelnost toho všeho je klíčové to, že nevíte, co se s vaším tělem dělo mezitím, zatímco jste se utápěli v halucinacích. Tohle všechno představuje inteligenci, kterou se Outlast 2 pomocí záplavy slavnostně nakupených mrtvol a strašlivě zdlouhavých poprav snaží skrývat. To, že hra dává přednost znechucení před strachem, je o to smutnější kvůli té jediné sběratelské minihře, v jejímž rámci natáčíte scény mimořádně odporného krveprolití, abyste si je mohli pouštět později.

Očividným protiargumentem vůči obvinění z misogynie v Outlast 2 je to, že ženy ve hře nenávidí pouze nepřátelé - ale zato se vší parádou, jelikož žádný sběratelský deníkový záznam nebo prorocká pasáž se neobejde bez záplavy rozjásaných zmínek o znásilnění či genitáliích. Jenže ta samá pokřivená logika, která ovládá jejich činy, diriguje rovněž i celou kampaň. Blakeovo dobrodružství spočívá v ideji, že ženy jsou jen balíky končetin, které čekají na to, až je někdo hodí do mrazáku, zatímco muži jsou odpudivé karikatury plné násilné chamtivosti. Můžete namítnout, že se ve hře později setkáte i s aktivní ženskou postavou, ale její vyobrazení s ubohou předvídatelností odklání od „přemožené ženštiny" k „dravé sexy paničce" - tento krok předjímá přítomnost mužského hráče, kterého idea ženské sexuality děsí.

I kdybyste nad všemi těmito výtkami ochotně mávli rukou, stejně vám zůstane jen mírně napínavá stealth hra, která odhodila hrstku dobrých nápadů do kýble plného násilí. Outlast 2 je docela osobité dílo, přestože spoustu z jeho přísad známe z her jako Silent Hill, F.E.A.R., Amnesia a jim podobných. Rád bych si však zahrál nějakou verzi této hry, která staví na té příruční kameře; která oslabuje souboje místo toho, aby je svévolně úplně odmítala; a která vypravuje zajímavější příběh než „Je nám líto, Blakeu, ale tvoje princezna je v jiné kostnici". Možná to vyjde do třetice všeho dobrého, ale aby se tak mohlo stát, musí Outlast vyndat hlavu ze stoky.

333

Nejnovější hry testujeme na výkonném počítači LYNX Grunex ExtremeGamer.

REKLAMA

- komentáře (5)

Vytvořit účet

NEBO

  • Nahrává se...