RECENZE: The Evil Within 2

To nejděsivější, co v The Evil Within 2 uslyšíte, není zvuk vaší vlastní dcery, kterou upalují zaživa, ani paralyzující řev vyplašené zombie, a dokonce ani strašidelný refrén z reproduktoru ovladače na PS4, který se ozve, zatímco vás jedno obzvláště vytrvalé zjevení pronásleduje z místnosti do místnosti. Nejděsivější je totiž ve skutečnosti jedna dialogová replika: „Označím ti to místo na mapě.“ The Evil Within 2 je další zpátečnická hororová eskapáda od Šindžiho Mikamiho (přestože do režisérského křesla usedl designér DLC John Johanas), která se nechala inspirovat nejen legendárními hrami Resident Evil, ale také - a to je docela děsivé - taktickými střílečkami s otevřeným světem.

15-20hodinová zápletka hry, která se odehrává v příšerami zamořené VR simulaci pitoreskního amerického městečka Union, zahrnuje dlouhé túry po třech městských mapách se štědrými proporcemi - každá z nich je po okraj naplněná výrobou surovin, vylepšeními, sběratelskými předměty a příběhovými dokumenty a každá je lemovaná bezpečnými úkryty, kde můžete dávat dohromady zbraně a munici, ukládat hru a přijímat nepovinné mise od příhodně zbytečných vedlejších postav. Zatímco se budete toulat po světě a probírat se vším tím harampádím, narazíte na zavalitý Komunikátor, díky kterému budete moct sledovat úkoly a naladit si záznam minulých událostí - jako takový odkaz na Tom Clancy's The Division. Také budete zápasit s větším důrazem na stealth a taktiku v terénu než v předchozím díle: nyní jsou zde ukazatele toho, jak moc o vás umělá inteligence ví, které vám umožní vyhnout se vyššímu riziku přepadení; dále je tu zářící silueta pro chvíle, kdy se krčíte ve vegetaci, a tiché „základní“ rozhraní, kde můžete například pomocí své věrné kuše pokládat nášlapné miny mezi vodorovné bedny nebo odlákávat pozornost nepřátel házením lahví.

Jsou to nápady, které vývojáři jako třeba Ubisoft Montreal vysáli už úplně do sucha a zpočátku jejich zdejší přítomnost působí hrozně otravně - je to, jako byste chtěli po Babadookovi, aby si oblékl hejkala, anebo jako byste Freddymu Kruegerovi dali odstřelovačku. K tomu si připočtěte vynechání pár těch divnějších záludností z předchozího dílu, jako třeba pálení mrtvol, aby se neoživovaly, a je těžké vyhnout se podezření, že The Evil Within 2 je jen trapnou snahou vydojit další peníze - nucený kompromis mezi Mikamiiho výstřední vizí a „bezpečnějším“ bezcitným druhem akční hry. Během celého příběhu tento pocit zděšení nikdy zcela nevymizí - nepomáhá tomu ani fakt, že umělá inteligence základních zombií/mutantů je až příliš tupá na to, aby dokázala tyto taktické vylomeniny v otevřeném světě podpořit, neboť s pantomimickou obezřetností čučí do okolí, zatímco se krčíte 10 metrů od nich a míříte na ně plamenometem. Ale intence otevřeného světa tady naštěstí mají své hranice.

Zaprvé, pozemní mapy jsou propojené asi tuctem krásně provedených, koridorových hororových epizodek - například laboratoře s takticky výhodně rozmístěnými kanystry s tekutým dusíkem a sametové komnaty s monotematickou přehlídkou zavěšených částí těl, které se vám předvedou hezky zblízka. Stejně jako v prvním díle je veškerá strašidelná taktika podávaná z druhé ruky - představte si běsy, které napadají odraz vaší postavy; chodby, které mutují, když se na ně nedíváte; nebo dveře, které se zabouchnou, když se k nim přiblížíte - ale je tu pár nádherných motivů a scénářů, které prozrazují, jak moc mají vývojáři z Tango rádi kolegy z hororové branže. V jedné prostorné síni připomínají bohatě zdobené červené závěsy Červenou místnost z Twin Peaks, a když jdete kolem, pohybují se jako chapadla medúzy. Je zde schodiště s děsivým obřím kyvadlem a bungalov, který se během vašeho pátrání po východu pomalu proměňuje v něco méně útulného. Hra je v tomto ohledu silnější na začátku, a to jednak proto, že vaše postava není tak schopná, a zadruhé proto, že pozdější sekce sázejí spíš na ponurou průmyslovou či gotickou estetiku. Ale je třeba podotknout, že Tango zvládne širokou škálu atmosféričnosti: to, co číhalo za rohem, mě vyděsilo jen málokdy, ale vždycky jsem se na to rád podíval.

Na druhou stranu exteriéry nepředstavují tu obrovskou výplň, ačkoliv tak mohou působit. Když je The Evil Within 2 nejzákeřnější, využívá spojitost se zbytečnými úkoly ve hrách s otevřeným světem k tomu, aby ukolébala vaše podezření a vybudovala lhostejnost před traumatickým střetem. Zastavíte se, abyste na cestě k úkrytu prozkoumali garáž, přičemž nečekáte nic dramatičtějšího než pár kusů potrubí, ze kterého naděláte harpuny, ale najednou zjistíte, že jste zde uvěznění. Pak obrazovka získá namodralý nádech a něco začne bušit na dveře. Ve většině budov najdete jedno či dvě překvapení, i kdyby to měla být jen obyčejná zombie, která čeká, až bude moct vylézt zpod auta. A jelikož plížení se kolem v pokrčení, abyste nepřilákali pozornost, začne být únavné, je jedině dobře, že tu nejsou žádné fetch questy.

Stejně jako nová struktura světa zanechává na jazyku kyselou pachuť i příběh. Je to další příběh o „smutných otcích a šílených chlapcích“, přičemž Sebastian přichází do simulace Unionu, aby zde našel svou dceru Lily, kterou unesli už před lety, aby posloužila jako jádro experimentu s neurální sítí, který se trochu ďábelsky zvrtl. Většina dramatu sestává z toho, že Sebastianovi pomáháte čelit zjevením jeho otcovské viny a žalu - to známe už z mnoha psychologických herních hororů od původního Silent Hillu až po letošní Outlast 2, a konkrétně tahle hra to téma nerozebírá nijak chytře ani úchvatně.

Přestože jsou postavy dobře nadabované a zručně napsané, jedná se o opotřebované archetypy. Lily přináší tu speciální příchuť nevinnosti s jasnýma očima, kvůli které budete mít chuť sáhnout po krucifixu. Také je zde nabušená vojanda, která je tu jen proto, aby vám připomněla, že i holky mohou být drsné; pár vědecky pochybných meditací o zvycích psychopatů a jeden pozérský sériový vrah, který říká věci jako „lidské tělo je to nejlepší plátno“. Všechny tyhle nesmysly mohly hře projít, kdyby si na nic nehrála - asi jako výkon Bruce Campbella v The Evil Dead. Scénář navíc občas hraničí s parodií. „Na těchhle dveřích je zámek,“ zamyslí se v jednom bodě Sebastian. „Vypadá to, že bych je mohl otevřít, kdybych měl klíč.“ A později, když ten klíč najde: „Kde je klíč, tam je i zámek. Kdepak asi bude?“

Sebastian, ač je to apatický muž, se v boji dokáže celkem slušně ohánět - ale rozhodně ne díky nemotornému novému mechanismu zaměřování úkrytů (které je ve výchozím nastavení otravně přiřazeno na R1), protože ten je nesmírně vybíravý v tom, za které povrchy se můžete schovat, a občas vás uraženě teleportuje skrz předměty. Pohybujete se zde a otáčíte pomaleji než ve většině současných her z pohledu třetí osoby, ale to je samozřejmě schválně kvůli vyvolání napětí. A vaši protivníci představují nejen chatrné oběti pro stealth, ale jsou to také kluzcí bojovníci, kteří teatrálně vrávorají a kymácejí se na cestě k vám, aby vám rozhodili mušku.

Možná se ukáže, že tím největším přínosem Resident Evil 4 spočívá v proměně zombií z plahočících se tupých fackovacích panáků na jakýsi druh cirkusových akrobatů - šíleně těžko se čtou, i v záchvatu smrtelné agonie. The Evil Within 2 na tuto tradici navazuje, ačkoliv si myslím, že zmutovaní infikovaní z Resident Evil 5 mají pořád navrch. Mezi ty větší hrozby patří smějící se kolos, který se splácá z roztroušených kousků těl, a jeden boss, který představuje vlastně docela hezkou kompilaci boss fightů z původní hry. Také je tu jedna plešatící dívenka v noční košili, která - no, postačí, když řekneme, že byste si to měli dvakrát rozmyslet, než ji bodnete zezadu do hlavy.

Původní Evil Within nám byl zvěstován jako určitý druh cvičení v alternativní historii - jako hra z časové linie, ve které Šindži Mikami pokračoval v práci na Resident Evil i po vydání revolučního čtvrtého dílu - a jako hra, která vyšla v okamžiku, kdy se o samotném Resident Evil říkalo, že je na konci sil. Přestože k šílené nové odrůdě monster měla daleko, byla to zajímavá mutace, která v sobě snoubila tempo a směřování Resident Evil spolu s intelektuální hrozbou Silent Hillu. Toto pokračování je další zajímavý přírůstek, ale jeho změny a přídavky často vypadají spíš divně než úžasně - a v klíčových oblastech (příběh, některé úrovně, ty hlouposti v plížení a soubojích) působí docela ploše. I tak zde ale najdete dost strachu a krve, aby to uspokojilo většinu zastánců krvavého umění. Jestli si však série zaslouží třetí díl, je v tomto okamžiku úplně jiná věc.

Nejnovější hry testujeme na výkonném počítači LYNX Grunex ExtremeGamer.