RECENZE Call of Duty: Ghosts

Začátek listopadu nám znovu připravil další přírůstek do série Call of Duty, tentokrát nesoucí podtitul Ghosts. V duchu současných trendů se dvoudisková kompilace hry pro Xbox 360 spouští z prvního DVD, přičemž druhý disk obsahuje 2 GB instalaci, která je pro spuštění povinná.

Název Ghosts může být trochu zavádějící. Pokud si pamatujete na postavu Simona "Ghosta" Rileyho, který se objevil před čtyřmi lety v Modern Warfare 2, pak člověk trochu logicky očekával, že se tady znovu ukáže. S ním však nemá příběh nic společného, pokud tedy nepočítáme slušivou masku s lebkou, která je identifikačním znakem elitní vojenské jednotky zvané Duchové. A taky jméno Riley, protože úplně stejně se jmenuje i pes, který vás bude občas provázet.

Příběh začíná krátkým rozhovorem u táboráku, kde otec vypráví svým synům, jak byla založena jednotka duchů. Už vzápětí je však poklidná atmosféra narušena obrovskou explozí a následnými otřesy země. San Diego a okolí je bombardováno strašlivou orbitální zbraní, které se zmocnila para militární skupina jménem Federace. Tyto dramatické události naprosto změní rovnováhu sil ve světě. Bývalá supervelmoc Spojené státy americké jsou roztříštěny. Nejen politicky, ale i geograficky. Nesmírná devastace doslova přemění tvář krajiny a zemi napadnou jednotky Federace. O deset let později stále probíhají zuřivé boje. Hranice se změnily, města chrání gigantické obranné valy, ale Federace i přesto získává převahu. Američané proto učiní poslední zoufalý krok. Zmobilizují svou elitní jednotku duchů, aby neočekávaným úderem do týlu nepřítele zastavili invazi a zvrátili poměr sil ve svůj prospěch.

Scénář sice není dvakrát originální, ale několikrát příjemně překvapí. Čím, to nebudu popisovat, abych vás nepřipravil o zajímavé dějové zvraty. Prozradit snad mohu boj o vesmírnou stanici, protože tato informace je všeobecně známa. Po úvodním útoku na San Diego, a přetrpění naprosto příšerné poskakující kamery, se hra vrátí o 15 minut zpátky, aby osvětlila události na oběžné dráze Země. Je tedy zřejmé, že ve hře si několikrát vyzkoušíte různé profese včetně psa, ale o tom až později. Boj v chaosu tříštící se vesmírné stanice mi nedá nevzpomenout na film Gravity, protože tvůrci si z tohoto filmu, a nejen z něj, vypůjčili pár nápadů. V pozdějším levelu si zcela určitě vzpomenete i na posledního Batmana a tak bych mohl ještě chvíli pokračovat.

Celkových 18 misí je slušnou porcí, která svou délkou překonává Battlefield 4. Ten jsem odehrál, odhaduji asi za šest hodin, kdežto Call of Duty: Ghosts mi na střední obtížnost zabral o dvě hodiny více. Přitom se bavím jen o kampani a zatím se nevěnuji dalším herním módům jako Extinction nebo Squads.

Začátek hry je tedy poměrně překvapující, ale bohužel, jen krátce. Jakmile se hra posune o deset let dále do budoucnosti, sklouzne do docela nudné a předvídatelné střílečky. Strašně prvoplánové mise, kdy předem víte, co se stane, byly doslova ubíjející. Dokonce jsem se několikrát přistihnul, jak zívám a rozhodně to nebylo únavou z hraní v pozdních večerních hodinách.

Problém některých misí zkrátka je, že jedou ve stejném schématu, jako předcházející díly. Někdo může namítnout, že je to v pořádku, přece jsem nemohl čekat nic jiného. Ale tvůrci nemohou ohřívat stále stejnou polévku a čekat, že nám bude pořád stejně chutnat. Nejvíce mě vytáčela naordinovaná tupost průchodu levelem, kdy mě pořád někdo vede za ručičku a říká mi, kam mám jít a co dělat. O nějaké svobodě pohybu a konání lze mluvit jen na pár místech a to je krok zpátky. Starší díly série mnohdy nabídnuly větší svobodu než jejich nejnovější pokračování. A to je trochu smutné...

Jako jeden příklad za všechny uvedu situaci, kdy se dostanete pod dělostřeleckou palbu protivníka. Ačkoliv se nacházíte v oblasti, kde se můžete pohodlně ukrýt do budov nebo pod betonové překážky, není možné takhle postupovat. Skript vás donutí bombardovanou oblast opustit, jinak zemřete. Bomby klidně vybuchují daleko od vás, ale vaše postava pořád dostává zásahy. Tvůrci jednoduše nepočítají s tím, že byste se zkusili zastavit a ukrýt.

Občas mě vytáčel i samotný design levelů, který vás úmyslně staví do těžce ubránitelné pozice. Pozor, hra není na střední obtížnost nijak náročná. Ale jestliže se mám vcítit do kůže speciální vojenské jednotky, pak je mi záhadou, kdo přišel s nápadem, že na obranu je ideální to nejhorší místo ze všech? Stačí se jen porozhlédnout po okolí a klidně najdete dvě nebo tři daleko vhodnější pozice, které by si skutečný voják vybral k obraně. Podle designérů však elitní vojenské jednotky zásadně obsazují jen ta místa, která může nepřítel napadnout z několika stran současně.

Když už jsem měl dojem, že tahle hra bude jeden velký průšvih, stal se malý zázrak. Nejprve se objevila jedna zajímavá mise, pak druhá a nakonec dostala celá hra strhující tempo, které vygradovalo v povedeném závěru. Stylem „to nejlepší na konec" hra zachránila svou reputaci, alespoň u mé osoby. Stále bych hru nedoporučil ke koupi jenom kvůli singleplayeru, ale rozhodně mě závěr probudil z letargie.

Nakonec jsem dokončil celou kampaň v jednom zátahu. Vývojáři znovu dokázali, že mají spoustu nápadů a témat, které ještě nikdo před nimi nezkusil zpracovat. Díky tomu opět nabídnuli vynikající herní situace a momenty, které vám utkví v paměti. Přestože tedy považuji konkurenční Battlefield 4 za vyváženější hru, která drží laťku zábavy bez kolísání, tak Call of Duty Ghosts má i se svými výkyvy daleko pestřejší herní náplň. Realitu v tom rozhodně nehledejte, ale čistou herní zábavu ano.

Celkově lze tedy nejnovější počin hodnotit jako klasiku v bleděmodrém. Nějaké drobné inovace typu skluz po zemi nebo vyklánění do stran nestojí ani za zmínku. Stejně tak situace se psem nejsou na takové úrovni, aby si zasloužily samostatný odstavec. Zkrátka pes má na sobě zařízení, kterým mu můžete vysílat povely na dálku. Mylně to vytváří dojem, že hrajete za psa, ale podle mě jen vývojáři potřebovali nějaké logické vysvětlení pro tuto herní mechaniku. Nikoho dnes už neohromí ani let vrtulníkem nebo jízda tankem. Stejně tak dnes nikoho nešokuje možnost přivolávat letecké údery na pozice protivníka nebo dálkově ovládat lafetovanou zbraň. Jsou to hezké hračky, zábavné hračky, ale všechno tu už bylo v různých podobách dříve.

Naopak je zbytečné vnucovat hráči předvolenou zbraň zejména v případech, kdy na sebe mise kontinuálně navazují. Standardní zbraň docela hodně kope a nestřílelo se mi z ní moc dobře. Zvyknul jsem si na zbraň, kterou jsem sebral zabitému nepříteli a která mi přišla mnohem lepší. Přesto jsem každou další misi začínal se zbraní předurčenou level designérem.

Po technické stránce vývojáři slibovali značně vylepšenou grafiku, ale nejspíše to platí pouze pro nadcházející generaci konzolí a PC. Na Xboxu 360 je hra taková obyčejná. Nevím, jak lépe to vyjádřit. Některé mise jsou nádherné, jiné standardní, avšak mnohé jsou až ostudně slabé. Rozmazané textury, lowpoly modely, minimum efektů, to jsem opravdu nečekal. K tomu si připočtěte nulovou fyziku a nepatrnou destrukci, pokud tedy patřičně nezdůrazním možnost likvidovat objekty v misích s tankem. Přesto, pokud výstřelem ze samopalu nezničím ani obrazovku CRT monitoru, pak je něco špatně. Jestli tohle má být ta slibovaná nová technologie, pak někdo z marketingového oddělení trochu přebral.

O něco lépe je na tom umělá inteligence. V dálce to moc velká sláva není. Panáci jen postávají a vyloženě čekají na to, až protnete spouštěcí skript, který je vyšle do akce. Takových úletů si ale moc často nevšimnete. Obvykle budete pozorovat celkem slušně předstíraný boj, krytí se za překážkami i inteligentní pohyb po bojišti. Legrační snad jen bylo, jak hloupě tvůrci prozradili způsob střelby na hráče. V jedné z misí totiž budete přenášet psa na rukou. Pokud jej nesete, prakticky nikdo po vás nestřílí, respektive se moc často netrefí. Ale v okamžiku, kdy psa položíte na zem, vás zasype déšť střel.

V souvislosti se střelbou mě napadá ještě jedna zvláštní vlastnost hry, kterou je detekce zásahů. Všimnul jsem si totiž, že postavy nepřátel včetně psů mají poměrně málo hitpointů, takže je relativně snadné je zabíjet. Výjimkou jsou snad jen vojáci s neprůstřelnými vestami, ale těch ve hře zase tolik není. Na jednu stranu je to reálné. Kdo z nás taky dostal zásah střelnou zbraní, aby to mohl věrohodně posoudit, že? Realita je nejspíše taková, že jakýkoliv zásah způsobí raněnému šok a doslova ho „vykolejí". Jen mi přišlo zvláštní, že v boji proti dobře vyzbrojenému nepříteli bylo možné často jen probíhat a střílet dávkami. Co zásah, to spolehlivá likvidace protivníka. Někteří ranění se sice plazí po zemi a snaží se z posledních sil střílet, ale ve skutečnosti se dá takhle pohodlně zlikvidovat většina nepřátel.

Krátce se zmíním ještě o módech Extinction a Squads. Ten prvně jmenovaný (video) je takovou variací na boj se zombíky v Black Ops. Místo nich tu máte podivné skákající vetřelce a jejich hnízda, která likvidujete pomocí automatického vrtáku. Vrtací stroj, a pochopitelně i sami sebe, musíte ochraňovat proti útokům ze všech stran. Součástí hry je i levelování, takže postupně odemykáte různé druhy podpory, která usnadní boj ve vyšších kolech. Mně přišel mód Extinction trochu chaotický, protože stejně jako v singlu jen málokdy můžete vybudovat účinnou obranu proti nepříteli. Hnízda se nacházejí na frekventovaných místech a vede k nim příliš mnoho přístupových cest, které se špatně brání. Ale u zombíků to nebylo moc odlišné, takže koho to bavilo v minulosti, bude spokojen i nyní.

Call of Duty: Ghosts pro PC, PS3, X360 a Wii U v angličtině vychází dnes, později bude i pro Xbox One a PlayStation 4.

koupit na Xzone (jen dnes s řadou dárků).

Squads mód (video) kombinuje jak čistě online souboje ve Squad Assault a Squad vs Squad, tak i možnost zahrát si lokálně ve Wargame a Safeguard. Wargame je o boji proti týmu botů a v Safeguard zase čelíte vlnám nepřátel. I zde probíhá vývoj a pravidelně je shazována podpora ve formě automatických střílen, nášlapných min, leteckých úderů apod. K dispozici je celkem 14 map, což zaručuje poměrně dlouhou zábavu.