RECENZE Dark Souls 2

Tohle vám žádná jiná hra nedá.

Testovaná verze: PlayStation 3

Do království jménem Drangleic jsem vstoupil kamennou bránou. Ocitnul jsem se hluboko na dně skalnaté rokle, tak hluboko, že bylo ponořeno do téměř nočního šera. Z velké dálky lákavě prosvítaly paprsky slunečního světla v místech, kde se rokle otevírala do krajiny. Chvíli jsem pozoroval svoji postavu, zahalenou od hlavy k patě v potrhaných hadrech. Všiml jsem si, jak se nadechuje a vydechuje. Také jsem se zhluboka nadechnul. "Tak takový je to tedy pocit. Jsem zpátky". Po nekonečných třech letech čekání jsem se vrátil do světa, který mě přinutil přehodnotit můj vztah ke hrám (pokud jste mou tehdejší recenzi Dark Souls nečetli, doporučuji to napravit, protože drtivou většinu jejího textu je možné aplikovat i na druhý díl, z nějž jsme tu předtím měli E3 dojmy a dojmy z bety).

Pomalu jsem sestoupil z kamenného podstavce a vydal se vysokým travnatým porostem směrem ke vzdálenému světlu. Najednou vedle mě něco zašustilo. Po zádech mi přejel mráz: teprve jsem přišel, nemám u sebe vůbec žádnou zbraň. Z houštiny se vynořilo malé černé zvíře, příliš velké na krysu, příliš malé na psa. Než jsem stihl zareagovat, proběhlo kolem mě. Oddechl jsem si... ale v tom se z houštin vynořily tři další. Ukázalo se, že tu vůbec nejsem tak sám, jak jsem si myslel. Částečně leknutím, částečně reflexem a částečně díky hloupé lidské zvědavosti jsem jednu z těch černých potvor nakopnul. Zařičela a skočila na mě. Její kousnutí mě probralo z naivity, ale než jsem se stihl dát na útěk, skočil na mě zbytek stáda. Moje postava padla mrtvá k zemi a na obrazovce naskočila první trofej: "This is Dark Souls", hlásala.

Lovecraft by měl radost

Ještě před lekcí se zvířaty v trávě vás hra uvede do svého světa tradičně renderovanou filmovou sekvencí. Její část jste mohli vidět v trailerech, ale vždy pouze část. Za depresivním ploužením se deštivým lesem a roztékajícími se stíny matky i dítěte vás čeká další pasáž, za jakou by se nemuseli stydět ani v Blizzardu. Prokletý nemrtvý na loďce překročí jezero, aby na jeho druhé straně nechal pokrýt své tělo hmyzem z magického stromu, jež se následně v mohutném světélkujícím hejnu zvedne k noční obloze, rozpoutávajíce ďábelský vír a měnící celé jezero na obrovskou propast do nicoty. Proroctví praví, že "se jednou objevíš před tou branou, aniž bys vůbec věděl proč". Lovecraft by měl radost, protože právě jím popisované spirály lidského šílenství tváří v tvář nezměrným prastarým silám dominují atmosféře hry.

Nejen díky tomu jsem při hraní stejně často vzpomínal na Demon´s Souls jako na Dark Souls. Kromě citelně strašidelnějšího náboje zde najdete také některé z nejoblíbenějších prvků původní hry: svou postavu budete vylepšovat modlitbami k tajemné krásce a své cesty můžete plánovat s otevřeným seznamem lokací, do nichž se lze přenést okamžitě od jakéhokoliv ohniště (zároveň je ale herní svět spojený v jediný celek, který můžete plynule procházet bez jediného nahrávání). Drtivá většina lokací vás ovšem zavede do nějakého toho temného jeskynního labyrintu nebo soustavy smrtících katakomb. Těžko říct, zda působí děsivěji ve svém přirozeném příšeří nebo s roztančenými stíny, probuzenými pochodní ve vaší ruce. Každopádně je ale hra náležitě děsivá a krvavá i bez ohledu na její obtížnost. Pokud se rádi bojíte, nepřijdete zkrátka. Je s podivem, že Dark Souls II nedostala vyšší věkový rating.

Přístupnější peklo

Když tvůrci původně začali prohlašovat, že nová hra bude "přístupnější", strhlo se kolem toho plno rozvášněných debat. Sám jsem od začátku patřil k těm, kdo věřili, že snaha o "zpřístupnění" hry širší veřejnosti nebude mít podobu snížené obtížnosti, nýbrž pečlivějšího zasvěcení do herních zákonitostí a mechanik. A přesně tak tomu je. Postavy na začátku hry vám konkrétněji vysvětlí, kdo jste, kde jste a jaký je váš úkol. Celá první lokace je tvořená soustavou drobných jeskyní, z nichž každá je zaměřená na některý aspekt bojového systému nebo ovládání. Jednotlivé vysvětlivky zde najdete vytesané do nepřehlédnutelných kamenných desek. Pro nové hráče jde bez diskuze o nejsnadněji pochopitelnou a uchopitelnou hru Souls série.

Zasvěcení fanoušci se ale nemusí bát, že by přišli o oblíbenou mystičnost a nejednoznačnost. Ačkoliv vám hra naservíruje ústřední zápletku a klíčové mechaniky na stříbrném podnosu, pořád si nechá obrovskou záplavu tajemna v rukávu. Jednotlivé lokace opět naznačují vlastní historii samotným prostředím, nenápadné popisky rozličných předmětů prozrazují souvislosti mezi postavami a kusy historie, světem pořád krouží dostatek obtížně zařaditelných postav pronášejících kryptická moudra či šílené bláboly a celá záplava předmětů i zbraní skrývá netušené vlastnosti, které musíte objevovat riskantním experimentováním. Jinými slovy, navzdory citelné snaze o přístupnější úvod do hraní se Dark Souls II rychle promění v onen milovaný spletenec záhad, do kterých budete muset investovat vlastní představivost i odvahu.

Pasti a zrady

Dark Souls II na každém kroku potvrzuje rukopis svých tvůrců a jejich neochvějné odhodlání dostat hráče do kolenou. Ale nikdy tak nečiní neférově, nikdy bez varování, nikdy pomocí laciných triků. Pokud vběhnete příliš zbrkle do temné místnosti nebo za roh, přičtěte následky sami sobě. Pokud přehlédnete zaprášenou nášlapnou desku na zemi, víte na koho se zlobit. Pokud se rozhodnete podniknout riskantní skok pro onen třpytivý předmět ve vzdáleném výklenku, je to vaše riziko.

Protivníci jsou často silní, ale jejich úderům lze uskočit. Jsou rychlí, ale správný štít zbrzdí jejich útok. Je jich hodně, ale můžete je ostřelovat z dálky nebo takticky lákat jednoho po druhém. Jak je hra zdánlivě smrtící a obtížná, tak je pro soustředěného hráče možné unikat ze spárů smrti celé hodiny. Což většinou skončí při prvním setkání s jedním z monumentálních bossů, kteří na první pohled snadno vyděsí nebo alespoň vyvedou z rovnováhy i ty nejodvážnější z nás.

Ačkoliv tohle všechno vím, stejně jsem několikrát umřel tím nejhloupějším způsobem, většinou hnán vlastní naivitou a chamtivostí. Snad nejlepší příklad těchto mechanik je "domovská" vesnice Majula, kam se budete v průběhu hraní vracet odpočívat, nakupovat a vylepšovat svoji postavu. I tahle, vůbec nejbezpečnější a neklidnější oblast v celé hře, vás snadno zabije. Například pomocí velké kamenné studny, protkané popadanými dřevěnými lávkami. Na vrchní z nich se samozřejmě skví lákavý předmět. Když jsem se tam pokusil opatrně seskočit, zlomil jsem si vaz. O něco později, když jsem tenhle problém vyřešil, rozhodoval jsem se, zda skočit do větší hloubky na širší lávku nebo do menší hloubky na tenčí lávku. "Podruhé si vaz nezlomím!" prohlásil jsem zkušeně a skočil na tu menší. Ta mne ale neunesla, zlomila se a poslala mě vstříc smrtícímu pádu. U obou těchto smrtí jsem se smál zákeřnosti tvůrců i vlastní hlouposti.

Jediné opravdové dobrodružství

Před lety jsem při hraní Demon´s Souls prohlásil, že se jedná o nejlepší a nejchytrější level design všech dob. Autoři z From Software brousili své kreativní schopnosti dlouhé roky prací na hrách King´s Field a s každým dalším rokem jsou vynalézavější, odvážnější a brilantnější. Díky tomu vás prakticky na každém kroku čeká nějaké nové prostředí, situace, nápad. Stejná pestrost, se kterou bylo vytvářeno prostředí, je aplikovaná i na nepřátele. Budete tedy objevovat stále nové a nové bytosti, přičemž každičké první setkání doprovází stejný adrenalinový náboj "Proboha, co to je, jak to útočí a jak to mám zabít?". Není tedy divu, že dříve nebo později omylem zabijete i některou z přátelských NPC postav, protože "se tam prostě něco pohnulo". Já takhle nechtěně popravil chudáka archeologa, který se zády ke mě hrabal v sutinách jedné kobky.

Díky bezkonkurenční pestrosti prostředí a bytostí v něm je obrovská zábava objevovat nová zákoutí herního světa. Každá nová výprava je zároveň testem vašeho vybavení a schopností, před každou cestou si budete pečlivě doplňovat zásoby a probírat výzbroj - "Kdoví, na co narazím!". A z každé výpravy se budete vracet s pocity veterána, který něco zažil - a něco si z toho odnesl.

Právě tenhle pocit nebezpečných a nepředvídatelných výprav do neznáma je čímsi, co jsem u žádné jiné herní série nezažil. Je to kombinace oné celkové pestrosti a smrtící obtížnosti, která způsobuje mravenčení a zrychlený tep, když se zvednutým štítem opatrně vcházíte do nové lokace. A zásadní, hratelnost měnící předměty typu zrychlující prsten vám nedovolí ignorovat žádný výklenek nebo truhlu. Truhly ovšem mohou být překvapivě smrtící. Po těchto pocitech napínavého objevování a odhodlaného překonávání překážek se mi ty tři roky ohromně stýskalo.

Staronové kouzlo

"Král je mrtev, ať žije král", hlásá klasické moudro. Věci se mění, ale přesto zůstávají stejné. Dark Souls II představuje celou plejádu novinek a úprav existujících mechanik, přesto ale zůstává v jádru stejná, jak jsme ji před třemi lety poznali. Tak například pojmenování a rozdělení schopností se částečně změnilo, ale pořád klade stejný důraz na promyšlenou podporu vašeho herního stylu a nutí vás hlídat hlavně hbitost vaší postavy, nezbytnou pro precizní soubojový systém. Zbraně a vybavení se nově opravují automaticky pouhým usednutím u ohniště (které pořád funguje jako checkpoint, uzdravující vás a zároveň oživující nepřátele, které jste zabili).

Humanita bylo nově nahrazena předmětem s jiným jménem, ale podobným účelem - její význam se nezmenšil. Skutečnost, že každá smrt vám odebere o kousek víc z maximálního zdraví (dokud se za pomoci vzácného předmětu neoživíte úplně) poněkud přitlačila na celkové obtížnosti hry. Zbraně jsou často povědomé, ale prakticky všechny mají nové útoky a animace.

Největší slabina hry tak nakonec přišla ze strany, odkud jsme to původně snad nikdo nečekali - a přitom je to logické. Dark Souls II je tak dokonale věrná svému předchůdci, dává svým fanouškům tak pečlivě "novou porci toho, co milují", že jsem ve výsledku neměl pocit, že hraji novou hru. Spíše jako kdybych pokračoval v hraní té původní, jako kdyby se jednalo o gigantický datadisk (hra působí ještě rozsáhleji, než první díl). Jistě, jsou tu nová prostředí a díky vylepšené grafice vše vypadá lépe (nové speciální efekty, práce se světlem, naprosto stabilních 30fps), ale přesto všechno by bylo snadné si ji splést s původní Dark Souls.

Trochu mi irituje také podobná zápletka, včetně honby za čtveřicí největších démonů a králem. Zkrátka a dobře, teprve při hraní jsem si uvědomil, že jsem vlastně nechtěl "nášup přesně toho samého", že bych ještě raději uvítal něco více inovativního. Skok, jaký jsme zažili mezi Demon´s Souls a Dark Souls se prostě nekoná. Dostat ovšem pořádnou novou porci toho, co považuji za nejlepší hru všech dob, je pořád událost hodná dovolené. Přesto mám už teď strach, aby série nepodlehla kletbě jménem "sequelitýda".

Dark Souls 2 pro PS3/X360 u nás v angličtině vydává Cenega tento pátek 14. března, PC verze se objeví 25. dubna.

rezervovat na Xzone.

Startovní trailer

V příští části recenze se ještě budeme věnovat především online prvkům hry, opět od Martina Zavřela, který se řadí mezi tvrdé jádro fanoušků této série. Multiplayer zde má má mnoho podob - od nepřímé interakce přes spolupráci při objevování světa či bojích s obřími bossy až po kruté souboje hráčů samotných mezi sebou. Oproti předchozímu dílu byla online složka hry ještě rozšířena, nicméně v době před vydáním hry ji u recenzentské verze poskytnuté výrobcem nebylo možné dostatečně otestovat v reálných multiplayerových podmínkách, jaké zažijí s originálkou i běžní hráči.

VERDIKT: Fanoušci původní Dark Souls si mohou oddechnout: dostanou poctivou porci přesně oné herní extáze, do jaké se před třemi roky zamilovali. Smrtící, avšak férová obtížnost neztratila nic ze své návykovosti, příjemná intenzita soustředění na každém kroku je zpátky, zesilující odhodlání hráče s každou smrtí tváří v tvář strašlivému bossovi je odměněno zaplavujícím pocitem zadostiučinění při těžce vybojovaném vítězství. Tahle hra umí krutě trestat, ale také naprosto nedostižně odměňovat. Ať už díky ní posunete hranice vlastní vůle nebo prozkoumáte hlubiny vlastní představivosti, vyprovokované nejednoznačným příběhem a mnohavrstvými náznaky nekonečných tajemství. Navíc se díky férovější úvodní pasáži jedná zřejmě o nejsnadněji uchopitelný díl série pro začátečníky. Tak nebo onak, žádná vaše výmluva není dost dobrá: tuhle hru nesmíte vynechat.

9 / 10

RECENZE Dark Souls 2 Martin Zavřel Tohle vám žádná jiná hra nedá. 2014-03-11T19:22:00+01:00 9 10

- komentáře (38)

Po 30 dnech od publikování článku se diskuse automaticky zavírají, ale v rozpravě můžete pokračovat v našem fóru!

  • Nahrává se...