Dojmy z plné Mafie II

Tak brzo jsem tu možnost nečekal! Totiž mám za sebou desítky hodin dlouhé hraní nabušené, téměř plné PC verze Mafie II v klidu domova na svém počítači. A nosím v sobě tolik v drtivé většině naprosto ohromujících dojmů, že ani nevím čím začít dřív. Dostali jsme totiž k dispozici čtyři vybrané úrovně z plné hry, a to v reáliích zcela otevřeného a nijak neblokovaného města Empire Bay, kde jsem se tak mohl hodiny a hodiny vyblbnout zcela do aleluja a zdejší život trochu převrátil naruby.

Z toho už se dala uvařit dobrá polívčička názorů, jak to s naší Mafií 2 na konci srpna dopadne, a hned na úvod prozradím, že takovou megabombu skoro po všech stránkách jsem doopravdy nečekal! Ano, nějak jsem tušil, že po vynikajícím předchůdci naši kluci brněnští a pražští ostudu rozhodně neudělají, ale toto? Takové umělecké dílo, na které by se měli povinně chodit koukat i vývojářští bozi z Rockstaru? Ano, taková Mafia II je a bude, o tom jsem přesvědčen.

Ale nebudu už chodit kolem horké kaše a zvu vás na zcela konkrétní (a místy trochu spoilerovou - ale chcete to) navštívenku do Empire Bay, toho času zcela zasněženého a řádně mrazivého, že i místní každou chvíli neváhali připomenout, že horší zimu ani nepamatují.

První z kvarteta nabízených úrovní nazvaná „Home Sweet Home“ vlastně tvoří hned druhou kapitolu celého příběhu (statistika ukazovala 4% odehráno), když Vito Scaletta přijíždí domů v úvodním filmečku 8. února 1945 na zotavenou po tom, co ve válce schytal kulku a má tak měsíc zdravotní dovolené. Mise se odehrává podle titulku o dva roky později než ta první, jíž bych odhadoval na to nepovedené přepadení banky s Joem, po němž Vita šoupli prvním vlakem na frontu.

A co čert nechtěl, zrovínka nejlepší kámoš Joe Barbaro na Vita čeká na nádraží… Prohodí spolu pár slov a Joe už Vita veze ve svém bouráku dolů z nádraží do centra města, kde mě čekal první z mnoha ohromujících zážitků. Byl mrazivý podvečer, vytrvale sněžilo a pod námi v údolí se vylouplo nádherné Empire Bay, do dáli ukazující svůj orchestr mnoha světélek a reklam. Vpravdě snová až skoro pohádková atmosféra!

Zatímco mi Joe vysvětloval, co se zde během mého válečného působení změnilo, potkali jsme pod kopcem první z mnoha drobných událostí, které zdejší svět neskutečně oživují, i když jsou to hlavně skriptované sekvence, na které narazíte vždy v přesný okamžik. Tak zrovna policisté s majáčkem vyšetřovali nehodu, kdy to jeden řidič z namrzlého kopce neubrzdil a napálil to do stromu u silnice. A proti mně zrovna vyjížděl kopec sněžný pluh.

To už ale vjíždíme do Downtownu a já tuším šílený mráz už jen z páry, která stoupá z každého kanálu na silnici. Hra mě vede jakýmsi improvizovaným tutoriálem titulků a tak zkouším novou zcela volnou kameru kolem vozu, jež v jedničce ještě nebyla, dále pohled zpět, i přepínání čtvera náhledů z vozidla, které ale zatím neřídím. Volím střídavě kameru z nárazníku, zpoza kapoty, u blatníku, ale nejlepší je stejně pohled zezadu vozu. Kamera z interiéru absentuje, ale ani bych jí tady nehledal.

Přitom ovládat lze pohodlně z klávesnice a myši, já i na PC zvolil kvůli jízdě raději osvědčený xboxový ovladač, který hra ihned namapovala i při zapojení v průběhu hraní. Vito se sice těšil na matku a sestru, ale nejdříve jsem ho doprovodil do baru, kde zachlastal s Joem, aby mu parťák slíbil obstarání lékařské zprávy, s níž už se nebude muset vracet do války. Vito si vzal ve videu z hospody taxíka (přímo ve hře jsem ho ale nemohl chytit, jako to lze v GTA), načež ten ho vykopl kousek od domova.

V tu chvíli jsem poprvé převzal vládu nad Vitovými kroky, abych si dokonale vychutnal perfektní reálné pohyby mé postavy, včetně povlávajícího vojenského kabátu. Hra mi zapnula obvyklý radar (minimapu) v pravém dolním rohu, kde mě terčík neomylně naváděl k domovu. Opět jsem se zastavil a kochal tím nádherným, teď už opravdu nočním a fest zasněženým městem, a to za vtipného hudebního doprovodu „Let is Snow“ od Franka Sinatry, jenž je ostatně jen částí z mnoha licencovaných songů té doby, které skvěle podbarvují atmosféru.

Rychle jsem to zahnul do otevřené restauračky Stella’s Gyros, abych se posilnil sendvičem a colou, což Vitovi mimochodem doplní zdraví. Začínaly mě pozdravovat první NPC postavy, já ovšem raději zapnul Jukebox u stěny a vychutnal si neskutečně detailní interiéry, kde nechybí snad opravdu nic. Naproti jsem ještě využil pozdrav z GTA, tedy pouličního prodavače hotdogů, přičemž jsem si opět s úžasem ověřil, že animováno je úplně vše: výroba párku, snědení, i zaplacení prodavači. Po nedávných zkušenostech s Armou II, kde jsem postrádal i takové obyčejné šplhání po žebříku nebo nastupování do auta, to byla velepříjemná drobnost. Však takového animace nejsou rozhodně jen do počtu.

To už jsem se ale vydal italskou čtvrtí k bráně domova, pozoroval čilý ruch obyvatel, i docela hustý provoz na silnicích, jenž si ale oproti GTA nemůžete uzpůsobit podle svého. Neklamné známky, že Vitova rodinka nebydlí zrovna v nóbl čtvrti, dokazovali krysy i holubi výše, a za výlohou jednoho z obchodů zrovna nějaký típek vymáhal z majitele výpalné s bouchačkou v ruce. Hned naproti zase holič rutinně stříhal zákazníka.

O dům dál kluci házeli koule do okna jedné divoženky a lákali jí ven, v rohu se krčil u ohně v barelu bezdomovec, jemuž jsem tedy rozhodně nezáviděl. Kousek před mým domem mě překvapil soused, jenž šel do kanálu vylít močůvku z kýblu. Stačí si jen trošku více všímat okolí a hned vás jako mě unese takřka dokonalá simulace obyčejného života všude kolem, kde rozhodně nenarazíte na postavu, která jen chodí s nákladem dokolečka, jako třeba v Assassin’s Creed II.

To, že jsem už takřka u svých, mi vzápětí potvrdila i jedna rozhádaná a vpravdě italská domácnost, když kousek ode mě dopadla a rozbila se váza na kytky. Že je válka stále přítomná, to mně zase dosvědčil přelet bombardérů na jinak klidném nočním nebi, kde sem tam přeletěl jen stín ptáků. Nicméně vždy zcela volné celé město nebude, protože když jsem chtěl ještě prozkoumat jednu uličku dále, hra mě nepustila a dala mi vědět, že na mě čeká matka se setrou, takže jsem musel jít tam.