Dungeon Siege III

Na třetí Diablo sice pořád čekáme, ale v rámci akčních RPG si můžeme zkrátit čas jinou trojkou. A je to kratochvíle docela příjemná. Dungeon Siege III jde ve stopách předchozích dílů a zcela nepřekvapivě je opět akčním RPG. Tedy, skoro. Hoši z Obsidianu, studia známého i díky „příběhovějším" a propracovanějším RPG (Fallout New Vegas, Neverwinter Nights...), do jednoho pytle s brutální řežbou všeho živého i neživého přidali i pár dalších, lehce netypických ingrediencí.

Ale pojďme pěkně od začátku. Tradiční volba postavy nabízí čtyři reky. Rytíře, pistolnici, ohnivou slečnu a čaroděje. Na první pohled možná trochu netradiční střelkyně a pyromanka ve hře plní obdobnou úlohu, jako jinde třeba ranger a elementální mág, takže si tak jako tak vybíráte mezi hrdinou bojujícím nablízko a na dálku, respektive mezi konvečními zbraněmi a magií. Důležité ale je, že se postavy celkem dost liší stylem boje, vzhledem, historií i svými schopnostmi. Škoda jen, že výrazněji zaujme vlastně jen něžnější část tlupy, tedy pistolnice Katarina a ohňoženka Anjali, bijec Lucas a čaroděj Reinhart jsou trochu nudní patroni.

Do hry se dostanete celkem rychle. Nepříliš originální děj se točí kolem zničení Legie, ochránců pořádku a zabijáku všeho možného zlořádstva. Přicházíte do zničeného sídla, zjišťujete, o co jde, a bojujete s prvními nepřáteli. Postupně dáváte do kupy to, co z Legie zbylo, a obracíte kartu až k finálnímu střetu s lehce pomýlenou svatou bojovnicí Jane Kassynder, která válečnou vřavu v celé říši rozpoutala.

Ovládání mi i přes neposednou kameru přešlo do krve rychle: stačí myš a pár kláves. Kromě klasického mydlení a používání několika skillů také přepínáte mezi dvěma režimy. Každá postava má jiné, třeba pistolnice přehazuje pušku na boj z dálky a pistole pro střelbu na pár metrů. A rytíř zas přepíná mezi útočnějším režimem s obouruční zbraní a defenzivnější kombinací štít + meč. Pálíte, mydlíte, občas sešlete obranné nebo léčivé kouzlo či polaskáte nepřítele nějakým ofenzivním... prostě klasika. A hraje se dobře. Trochu neklasický jen snad ještě blokovací obranný postoj, ale ten asi užijete hlavně v bitvách s různými bossy.

of

Caption

Attribution

Záležitost pevně spojená se všemi RPG, tedy vývoj hlavních hrdinů, je v DS3 docela propracovaná a zajímavá. Postupně si odemknete devět speciálních dovedností, rozdílných pro jednotlivé postavy. Nebojte, dosáhnete nakonec na všechny, vlastně jde tedy jen o to, co budete umět dřív a co později. Kromě toho si tyto schopnosti můžete vylepšovat až pěti levely bonusů (při léčivém štítu třeba navíc budete odrážet zranění na nepřítele nebo bude mít váš magický zvířecí pomocník větší výdrž).

A do třetice – na každé nové úrovni si můžete vylepšit jednu z pasivních schopností: namátkou lepší kritické zásahy nebo šanci na odražení vámi vypálených střel na dalšího nepřítele. Princip je jednoduchý, ale vylepšovatelných statistik je dost, což je fajn. A kromě toho občas svým akcemi splníte tzv. deed, neboli skutek, za což dostanete permanentní bonus třeba ke zdraví.

Samozřejmě nevylepšujete jen postavu, ale i její vybavení. Což se projeví nejen vizuálně, ale hlavně v síle útoků, obrany a dalších atributů. Většina předmětů je unikátních jen pro danou postavu (bambitka pro pistolnici, štít pro rytíře), společné, a tedy přenositelné, jsou vlastně jen šperky. A víte, co je zajímavé? Že lup – z truhel i bestií – se přizpůsobuje podle toho, za koho hrajete: a padá vám tak docela dost věcí, které vaše hlavní postava může obléci. Řešení možná trochu kontroverzní, ale funkční.

Sledujte také video-preview Dungeon Siege III od Josefa Eisnera

Na začátku putování jste více méně sami, ale nezůstane to tak dna dlouho. Postupem času se k vám připojují další bývalí legionáři. A světe div se – jsou to ti tři hrdinové z úvodního menu, které jste nechali ležet ladem. To je ale vlastně celkem fajn, protože aspoň nepřímo si zabojujete se všemi hlavními hrdiny. V jednu chvíli může být ovšem v akci jen hlavním postava plus jeden parťák, zkušenosti ale získávají všichni.

Když jsem prozradil, že autoři do hry přidali i pár prvků trochu netypických pro akční RPG, bylo by asi minimálně slušné tyhle vychytávky zmínit. Tak třeba nelineární části příběhu. Čas od času stojíte před nějakou tou morální volbou: třeba zda poraženou kapitánku nepřátelské armády zabijete nebo pustíte. Ano, hlavní příběhová linie se nijak výrazně nezmění, ale přesto nejde o kosmetickou (a zbytečnou) volbu: vaše rozhodnutí má totiž reálný dopad na události v pozdější fázi hry. Tohle v Diablu nenajdete. A stejně tak v akčních řežbách nenajdete budování loajality společníků hlavního hrdiny – tady ano, po vzoru Dragon Age, Mass Effect a dalších.

Ruku v ruce s přidáním „příběhovějších" prvků do hry jde bohužel i vypuštění některých mechanismů pro ARPG typických. Minimapa třeba není zrovna přehledná a velká mapa tu neexistuje (navigace pomocí klávesy „R" zobrazující ideální trasu je řešení, ale ne moc hezké). Sbírání předmětů vypadnuvších z nepřátel či truhel je dost neobratné; a že je těch předmětů spousta! A relativně komplikované statistiky zbraní a brnění tomuhle žánru taky moc nesluší (navíc význam kategorií Doom, Stagger či Momentum je natolik nejasný, že kvůli nim musíte otevírat nápovědu).

Někteří příznivci žánru možná zatratí i relativně (tohle slovo zdůrazňuji) krátkou herní dobu. Mě příběhová linie zabrala kolem deseti hodin čistého času na normální obtížnost, což je určitě méně než v případě prvního a druhého dílu ságy. Ale já osobně to za nevýhodu nepovažuji – na hraní padesátihodinovek přeci jen nemá každý dost času, sil, chuti a náhradních klávesnic (jde-li o psychicky labilnějšího hráče, tedy třeba mě). Je ale fakt, že na nejvyšší obtížnost se putování prodlouží. DS3 totiž jinak ani na normální obtížnost není kdovíjak těžkou záležitostí, asi i díky možnosti oživovat padlého kumpána (resp. i on – ač třeba řízený jen AI – může oživit vás). Ale to opět nepovažuji za problém, nejvyšší obtížnost je výzvou i pro drsnější hráče.

of

Caption

Attribution

A navíc se obtížnost plynule upraví při multiplayeru: stačí povolat do zbraně kamarády nebo i zcela cizí hráče. Vše jde rychle a hladce, pár kliknutí a kooperativní řežba až pro čtyři hrdiny může začít, v podstatě kdykoliv se můžete připojit do některé z rozjetých her. Pokud hru více hráčů sami založíte, tak se posunujete v příběhu. Trochu hloupé ale je, že jeho parťáci si ze společné hry vlastně nic neodnesou, v podstatě jen sekundují při vašem postupu hrou. Malinko se tak vytrácí motivace pro pomáhání cizím lidem.

Dungeon Siege III vůbec nevypadá špatně, i když vizuální kvalita je trochu střídavá. Exteriéry (lesík, bažiny, město) vypadají příjemně, některé interiéry jsou vyloženě povedené (vyzdvihuji strašidelné šlechtické sídlo), jindy se budete spíš nudit a říkat si, že tohle snad dělal jiný designér než zbytek hry – mluvím hlavně o trpasličích dolech, ve kterých jsem už opravdu toužil změnit prostředí.

Postup hrou je v zásadě lineární; to ovšem u akčního RPG nepřekvapí ani nenaštve. Smutnější je spíš až přehnaná „koridorovitost" (to je slovo!) jednotlivých lokací. Chápu to v jeskyních, už méně v horách a vyloženě divné je to v lese nebo ve městě, které procházíte jen jednou hlavní ulicí sem a tam. A to je divné.

V téhle souvislosti zamrzí i absence jakékoli rychlé dopravy (nepočítám teleportační brány, kterými se obvykle jen jednosměrně posunete dál v příběhu). Přebíhat město, kde jsou kromě pár obchodů jen tři čtyři důležitá místa, vlastně vždy přes celou jeho délku je prostě. Celková atmosféra je ale fajn, možná i díky tomu, že do fantasy světa celkem nenásilně pronikají steampunkové prvky á la Arcanum v podobě bambitek či mechanických robotů.

Dungeon Siege III skutečně nezaujme originalitou nebo propracovaným příběhem, ale řežba je to slušná. Hrálo se mi příjemně v singlu i multiplayeru – i když tam chybí větší motivace. Jediným skutečně velkým (a bohužel kontinuálním) opruzem je sbírání předmětů, občas zmatená kamera zas tak nebolí: prostě si na ni zvyknete. Takže jako říznou kratochvíli mohu s klidným svědomím doporučit. I když někoho možná urazí celkem krátká herní doba.