James Cameron's Avatar: The Game
Hned 2 hry v jedné, patřící mezi ty povedenější filmové.
Já napoprvé zůstal v těle Avatara a přiklonil se na stranu domácích, přestože příběh byl v tu chvíli ještě hodně nečitelný. Deviza a vtip herního Avatara spočívá mimo jiné v tom, že doopravdy nabízí dvě hry v jedné. Nejedná se přitom o x-krát viděný trik, možnou volbu na oko a jen lehkou obměnu dějové linky, aby se tato po chvíli znovu spojila. Kdepak, jako modrý Na´vi vlastně spouštíte nový titul, řekněme akční adventuru. Jde v ní pochopitelně o záchranu planety, přesvědčení domorodců, získání si jejich důvěry a obecně o symbiózu s přírodou. V řadách RDA se pak hra dle očekávání přikloní k ještě větší akci, větší devastaci přírody… to vše s vidinou ovládnutí celé planety.
Mám-li být upřímný, příběh je docela patetický a plný klišé, jsem zvědav jak v tomhle směru dopadne film. Hra ovšem neustále řeší rasové otázky a ekologické poselství. Dialogy jsou relativně hloupé, není jich sice moc, ale stále dokola omílají kácení deštných pralesů a útlak domorodých obyvatel. Na´vi navíc hovoří lámanou angličtinou, což je zpočátku možná zábavné, ale po čase už je toho až příliš. Přeneseně působí Na´vi jako indiáni – to je samé "oni přišli z nebe, ničit naše vesnice, stroje devastovat naše příroda, hřmící obři být u velkého vodopádu, zastav je tam". Příslušníci RDA jsou na tom o fous lépe, také oni vás ale po čase budou asi svými rozhovory štvát. Velitel se navrch časem začne chovat podivně – a říká se, že už se neřídí svými rozkazy.
Nechci nikomu kazit zážitek, takže už jen prozradím, že obě strany se při snaze ovládnout Pandoru honí za zvláštními kameny či krystaly a hraje se o jakousi Studnu duší. Právě ta má být klíčem k celé planetě, legenda vypráví… no vždyť to znáte. Na´vi jsou zaměřeni velmi spirituálně, s Pandorou jsou doslova propojeni a hovoří s ní za pomoci stromů, respektive melodií a hlasů. Vědci z RDA na to pak jdou vyloženě s rozumem, také oni velí shromažďovat kameny, jejich frekvence však zadávají do počítače. A jelikož pomyslného vyvoleného v řadách mariňáků asi nenajdou, směřují vše k vývoji emulátoru, který by jim měl posléze Studnu duší otevřít.
V kůži Avatara nicméně nejprve přesvědčujete Na´vi, že to myslíte upřímně, jde vám o dobro Pandory, že jste prohlédli a zajímá vás jen blaho planety. Mise tak spočívají v likvidaci vojenských komplexů, strážních věží, vysílačů, pozemské techniky, ale i buldozerů devastujících přírodu. Později se hledají šamani, schopní velitelé a vůbec je tu snaha o spojení kmenů, pro finální útok proti RDA. Rasa Na´vi je v jádru hodně primitivní, bojuje proto vesměs luky a šípy, různými palicemi, kopím, kladivy a ručními ostří, za které by se nemusela stydět ani Bloodrayne. Naštěstí planeta je na jejich straně, což se projeví třeba i při přesunech. Využívat lze speciální teleporty, stejně jako některá zvířata. K dispozici jsou létající pterodaktylo-draci, i šestinozí jakoby-koně.
Kromě čtveřice zbraní disponuje Avatar též kvartetem speciálních schopností. Konečně bojuje se převážně nablízko, vymoženosti jako neviditelnost, samoléčení či chvilková nezranitelnost se více než hodí. Využít lze rovněž služeb planety, o propojení s přírodou už byla řeč, nikoho tak nepřekvapí krátká větrná smršť na požádání, popřípadě přivolání smečky skoro-vlků na pomoc. Boj v kůži Avatara/Na´viho připomíná hodně predátora, vlastně i toho filmového. Podobné zbraně, podobný způsob pohybu (šplhání po liánách, pobíhání po kmenech stromů…) podobné maskování, jen ten kanón na rameni chybí.
Zmíněné možnosti velmi nahrávají různorodému boji a hraní obecně, můžete se vrhat střemhlav do bitek, nebo se potichu přikrást maskován někomu do zad. Na´vi dokáže krátkodobě využít i zrychlení, respektive rádoby bullet-time mód, kdy je vlastně fázově posunut a okolní svět pak zpomalen. Není nic lepšího, než se hlídce RDA zjevit v patách a v mžiku je rozsekat čepelemi. Někdo zase dá přednost Robin Hood stylu, likvidace nepřátel na dálku (lukem či kuší) má také něco do sebe. Nadto jen málokdy bojujete sami, zvlášť v pozdější fázi (kdy už jsou Na´vi jasně s vámi) probíhají boje ve skupinkách. Úkoly jsou dané a zajímá vás pouze jejich splnění, po cestě se ale často připletete do některého z četných konfliktů, respektive vám tu a tam někdo vypomůže.
Na rozkazy a velení se v Avatarovi sice nehraje, ovšem vždy potěší, pakliže vám parťák pomůže se zabitím několika nepřátel. V tuhle chvíli se docela hodí zmínit chování umělé inteligence, která bohužel ne vždy rozradostní. Je vlastně otázkou, jak jisté akce chápat – líbilo se mi například zmatené pojetí boje. Pokud je voják natolik zaujat střelbou po kdesi běhajícím Na´vi, mnohdy ani nezaregistruje, že se mu přibližuji z boku, s nataženým lukem. Zrovna tak je fajn, pokud se někomu zabodne šíp do hrudi. Spolubojovník stojící opodál na to reaguje a ihned koná. Střelba nazdařbůh, pokřikování kontakt, kontakt, volání medika… hezké. Co už tak hezké není, je občasná slepota, kdy protivník jen stojí a čeká na nějakou svoji aktivaci. Neděje se to často, ale zároveň bych se nedivil, kdyby to vyřešil brzký patch.
Možná je konečně nejvyšší čas osvětlit i herní principy. Avatar je v podstatě lineární záležitost, vždy přeletíte tu vrtulníkem, tu na létajícím drakovi do nějaké lokace, s určeným cílem. Na mapce pak už jen svítí výrazné body, kam je třeba zajít a co tam udělat. Když se zadaří, objeví se nové zadání a tak pořád dokola. Systém v pravdě jednoduchý, ale ne že by na tom ostatní hry byly lépe. Otevřený svět po vzoru GTA nebo Far Cry 2 (jehož technologii Avatar používá) však nečekejte, převážnou část Pandory tvoří neprostupná džungle, osázená stanovišti RDA a vesničkami národa Na´vi. V praxi obsahuje deštný prales různé cestičky a pěšinky, všemožně se kroutící a větvící, protkané většími prostranstvími, paloučky a mýtinami.
Dokud je mapa zahalena tajemstvím, je nutno všude dojít po svých. Potažmo na něčem tam dojet nebo doletět. Aktivací zmíněných teleportů a portálů se ale cestování zrychlí a kde už jste jednou byli, můžete být v mžiku zase. Trochu nuda to však přesto je, pro národ Na´vi jsou cosi jako komunikátory dost sci-fi, všude proto běhají a všechno řeší ústně. Kdepak poslat SMS-ku nebo nějakého jakoby-holuba, každou informaci musejí dotyčnému sdělit osobně. Tady má výhodu RDA, při plnění misí v jejich barvách není cestování tolik a když, všude postává spousta techniky. Buginy, skůtry, vrtulníky… při hře v maskáčích to zkrátka víc odsýpá.