Mass Effect 2 Recenze

Stránka 1 z 2. Stránka 2

Rodící se kultovní série Mass Effect vyvolala už svým prvním dílem tak trochu vášně kvůli kombinaci dvou zdánlivě odlišných herních žánrů. Nebyla ani čistokrevným RPG, ani akční hrou, a to někteří pravověrní fanoušci z obou táborů nesli nelibě. Pro většinu hráčů se však Mass Effect stal novou modlou, na jejíž pokračování jsme čekali přes dva roky.

Dvojka na úvod nabízí věc nevídanou, a to možnost importovat si postavu i pozici z první hry. Zní to sice banálně, ale jakmile se rozpomenete na to, v jakém stavu jste svět Mass Effect zanechali po skončení první části, pravděpodobně budete udiveně zírat na to, co tvůrci dokázali. Příběh totiž naváže přesně tam, kde skončil a vaše původní činy mají svou platnost i zde. Zkrátka řečeno, ať už jste učinili jakákoli rozhodnutí, jejich důsledky stále cítíte v dobrém i špatném slova smyslu.

Budete vzpomínat na padlé kolegy, potkáte celou řadu původních postav a vaše reputace má stejný ohlas jako posledně. Tohle se opravdu jen tak nevidí a před tvůrci můžeme jen hluboce smeknout. Podobné detaily perfektně dokreslují celý zdejší vesmír a přispívají k většímu souznění s postavou velitele Sheparda. Samozřejmě, že hráči, kteří jedničku nikdy nehráli, si mohou projít procesem vytváření vlastní postavy pěkně od začátku, s výběrem hlavního povolání a dalších individuálních schopností (více zde).

Hned poté se v roli komandéra Sheparda ocitnete v hodně prekérní situaci a než se vzpamatujete, jste po smrti a vaše tělo se bezvládně vznáší v mrazivém vesmíru. Po hodně dramatickém vstupu následuje poněkud zvláštní oživení hlavního hrdiny s pomocí tajuplné frakce Cerberus. Té vládne nevyzpytatelný Illusive Man, který potřebuje Sheparda jako jedinečného velitele, který má pomoci čelit prastaré násilnické rase Reaperů. Z okrajových kolonií se začali ztrácet lidé a tak není času nazbyt. Illusive Man přesvědčí Sheparda, aby sestavil tým, který bude bojovat proti brutálnímu, nelítostnému nepříteli ve vyhlazovací válce. Rozporuplná pověst organizace Cerberus, neschopnost galaktické rady účinně zasáhnout a vaše svědomí tak budou v neustálém vnitřním konfliktu. Bude opravdu zajímavé sledovat, jaký dopad budou mít dnešní rozhodnutí na budoucí události třetího dílu.

Přestože je příběh opět jedním z nejsilnějších magnetů této hry, domnívám se, že jeho konstrukce není úplně nejstabilnější. Úvod je strhující a obecně se dá konstatovat, že celá první třetina je neustále něčím zajímavá. Pak ovšem následuje dost dlouhý, hluchý prostor, který je zbytečně natahovaný a postrádá nějakou větší jiskru. Mají to na svědomí dva faktory: Tím prvním je budování poměrně početného týmu, který potřebujete pro závěrečnou sebevražednou misi. Létáte z planety na planetu a hledáte výjimečné individuality, které musíte přesvědčit k účasti na vašem podniku. Tato část je ještě poměrně zábavná, ovšem jakmile začnete řešit i osobní problémy nových spolubojovníků, zjistíte, že hra se zapletla do osidel rutiny a stereotypu.

Mise jsou sice pořád poutavé, ale už předem vytušíte, jaký scénář bude následovat. Platí pravidlo přiletět na určenou planetu, někoho najít, někoho zabít, poklábosit si a hurá zase o dům dál. Hra vás sice nenutí tyto úkoly plnit, ale o to větší problémy budete mít na konci příběhu, což tak nějak vytušíte z různých náznaků během rozhovorů s postavami. Strach ze špatného konce vám pak nedovolí potřeby týmu ignorovat a jednoduše podlehnete nutnosti obletět půlku galaxie a vyřešit rodinné trable všech zúčastněných. Naštěstí vše zachraňují stále skvělé rozhovory a hektický závěr, který je opravdu výborný a doslova zkoncentroval maximální napětí a atmosféru do posledních dvou hodin. Příjemným zpestřením je také krátká vložka, v níž si na chvíli vyzkoušíte úplně jinou postavu.

Vlastní herní náplň ME2 odpovídá z větší části tomu, co jste dělali v jedničce. Na úplně nové lodi Normandy prozkoumáváte poměrně rozsáhlý vesmír, přičemž sledujete hlavní dějovou linii a spoustu vedlejších odboček. To určitě není nic nového, ale zcela patrné je výrazné zlepšení právě nepovinných poslání, často lepších než mise primární. Každý úkol je podán formou perfektních dialogů, mnohdy i s nádhernými filmovými scénami, které si svou kvalitou nezadají s hollywoodskými trháky. Úvod hry je prostě brilantní - jako parádní sci-fi film, na který byste si s chutí zašli do kina.

Ovládání hovorů je totožné s jedničkou: před každou výměnou názorů se vám zpřístupní několik možností, které ovlivňují další směřování konverzace. Opět se zde uplatňuje pozitivní nebo negativní rys vaší osobnosti, přičemž menší novinkou je poměrně častá možnost stisknout kontextové tlačítko pro smířlivé nebo agresivní jednání. V tom prvním případě obvykle někomu zachráníte život, ve druhém pak zvolíte násilnější cestu k dosažení cíle. Není to ovšem černobílý přístup, protože pokud budete příliš pasivní, nedozvíte se mnohé zajímavé informace. A pokud budete při každé příležitosti tasit zbraně, vybudujete si špatnou pověst, která vám neposlouží při jednání s jinými postavami nebo při nákupech zboží.

Tvůrci nám opět nezapomněli naservírovat trochu toho erotického jiskření mezi hlavním hrdinou a partnerkami, kterým věnujete patřičnou pozornost. Tentokrát jsem měl dojem, že dopracovat se do kýžené situace je zdlouhavější, než tomu bylo posledně, ale nakonec se mi podařilo odměřenou velitelku „ukecat“. Výsledek byl opravdu až přespříliš decentní, což mě příliš nenadchlo, ale přinejmenším puritánská Amerika může s klidem spát.

Každopádně, pokud jde o dialogy, pak je Mass Effect asi nejpropracovanější hrou, alespoň způsobem jejich provedení a zvolenou kamerou. Ta neustále mění záběr, upravuje ohnisko ostření a snaží se všemožně navodit filmový dojem. Párkrát jsem se sice přistihnul přitom, že příliš zdlouhavé výměny názorů urychluji tlačítkem X, ale jinak se v tomto ohledu jedná o mistrovské dílo.

Významným zlepšením prošly krycí přestřelky, které se mohou směle rovnat s lídry žánru typu Gears of War 2 nebo Uncharted 2. Jsou dynamické, dobře se ovládají a pohyb hlavní postavy za překážkou je snad nejpřirozenější, jaký jsem kdy viděl. Díky futuristickým zbraním máte v rukou i zajímavé taktické možnosti, kdy můžete protivníka ochromit například zápalnými nebo výbušnými střelami a poté ho dorazit soustředěnou palbou na slabší místa. Pochopitelně, že ke slovu přijdou i speciální schopnosti, podle vámi zvoleného povolání nebo podle schopností jednoho ze dvou parťáků, které si před každou akcí volíte do týmu. Takový Biotic je mnohdy k nezaplacení, protože udělá z nepřátel jen bezmocně poletující loutky, které snadno dorazíte bez toho, aniž by se nějak bránily.

Protože do hry přibyly nové rasy a především noví nepřátelé, bude se způsob boje neustále inovovat. Někteří protivníci jsou pomalí, ale poměrně odolní, jiní vydrží sotva pár zásahů, ale zase jsou nebezpečně rychlí. Proto je vhodné měnit zbraně nebo munici, což lze udělat jako posledně v zapauzovaném režimu. Stejně tak lze do jisté míry ovládat své dva kolegy, které je nutné na několika místech vhodně rozestavit, pokud chcete přežít náhlý protiútok.

Bohužel, spojenecká umělá inteligence by pořád potřebovala trochu vylepšit. Sebevražedné útoky na pozice nepřátel nebo zavazení ve výhledu jsou poměrně časté nešvary, které budete proklínat. Naštěstí jsou oba parťáci překvapivě výkonní a občas jsem je nechal bojovat úplně samostatně, zatímco jsem se věnoval likvidaci pohonného jádra nepřátelské lodě. Musím také vyzvednout velmi dobrou kvalitu chování nepřátel, kteří se účinně kryjí, postupují vpřed a umí bojovat i zblízka. Jejich pohyb je sice robotický, ale hodně často jsou to roboti, takže to vlastně ani není na škodu ...

Na stránku 2