Modern Warfare 2 Recenze

Stránka 1 z 2. Stránka 2

Jedna z nejočekávanějších her letošního roku konečně klepe na monitory nedočkavých hráčů. S ambicemi strhnout veškerou pozornost na svou stranu se postarala o přesunutí vydání konkurenčních projektů, protože vzdorovat precizní mašinérii z dílen Infinity Wards by bylo ekonomickou sebevraždou. Po obrovském úspěchu předcházejícího dílu, kde se poprvé objevily moderní zbraně, přichází vývojáři s pokračováním, které má pokořit další rekordy v prodejnosti.

Příběh hrál v Call of Duty vždy až druhé housle, nebo spíše ty třetí, ale vývojářům nelze upřít snahu posunout se kvalitativně i v této rovině. První díl Modern Warfare nabídnul sice hodně otřepané téma krize na Středním východě, nicméně základní ingredience celkem fungovaly. Pro druhé pokračování nám tvůrci naslibovali mnohem spletitější děj a mohu potvrdit, že nelhali. Jedním dechem však dodávám, že to spíše přehnali, protože vyznat se v tom, kdo je kdo a na čí straně stojí, není moc jednoduché. Létání z jednoho konce světa na druhý také orientaci příliš nepomáhá, takže se připravte na počáteční tápání a přemýšlení, o co tady vlastně jde.

Vaši pěchotu často podporují Apache.

Dvojka ve stručnosti navazuje tam, kde první díl skončil. Hlavní padouch Imran Zakhaev je sice mrtev, ale na jeho místo se dostal Vladimír Makarov, který svého bývalého kolegu ve zbrani glorifikoval a postavil na úroveň pravoslavných ikon. Dřímající ruský medvěd se tak opět probudil k životu a Američané po letech nalezli svého odvěkého nepřítele. Ve třech hlavních kapitolách, které se skládají z 18 levelů, navštívíte zapadlé kouty naší planety, i nejvěhlasnější výspy lidské civilizace.

V různých rolích si prožijete divoký boj v ulicích Rio de Janeira, zakusíte krutý mráz ruské zimy, ostrost afghánského písku či chlad mořských vln dotírajících na zkorodované nosné sloupy gigantické ropné plošiny. Válka tentokrát nevynechá ani půdu Spojených států amerických a poznamená ji s veškerou svou děsivostí.

Tento muž z drsné mise na letišti za chvíli zemře.

O dramatické zážitky rozhodně není nouze. Tvůrci se snažili přijít se spoustou nových, byť dílčích nápadů, což můžeme u tak omšelého žánru, jakým jsou vojenské střílečky, jen ocenit. Ve výborné misi Cliffhanger si originálním způsobem vyzkoušíte horolezecké cepíny a mačky, abyste se hned vzápětí naučili, jak bojují speciální jednotky ve sněhové bouři.

Dlouho diskutovanou pak bude hodně kontroverzní mise na moskevském letišti, kde skupina teroristů chladnokrevně postřílí desítky cestujících. Přestože do tohoto krvavého divadla nemusíte nijak zasáhnout, přeci jen se jej účastníte, jakkoliv pasivní formu odporu zvolíte. Právě proto vás hra už na začátku vybídne, abyste podobně drastické scény vynechali, pokud na ně nemáte žaludek. Troufám si však tipovat, že Infinity Wards tímto levelem otevřeli Pandořinu skříňku, na které si brzy začnou budovat jméno nejrůznější právní a političtí kariéristé.

Ve finále se projedete také na motorovém raftu.

Celkově jsem ze singleplayerové kampaně získal tak trochu rozporuplné pocity, jakkoliv pozitivní dojmy jednoznačně převažovaly. Předně si myslím, že hlavní potenciál hry se vystřílel příliš brzy, někde na začátku, v prvních levelech. Druhá část je z mého pohledu jednoznačně slabší a ta třetí už nemá tolik sil, aby to hru katapultovalo zpátky do absolutní extáze. Obecně je vše stavěno příliš na efekt, což sice nemusí být na škodu, ale pak se vytrácí realita z boje. I když jsou lidé z Infinity Wards mistry skriptu, někdy to až přehání a levely působí nesmyslně kýčovitě.

Jako takový vrcholný příklad absurdnosti mohu uvést boj na malém náměstí, kde chvilku jednu budovu dobýváte, vzápětí ji bráníte a pak se přesunete jen o pár metrů vedle, kde se opakuje totéž ve větší intenzitě. Mezitím si ještě vyzkoušíte podporu bezpilotního letounu Predator, protitankovou střelou Javelin zničíte pár obrněných vozidel nepřítele, abyste na stejném místě našli protiletecké Stingery, se kterými pošlete k zemi jako na pokyn přilétající vrtulníky. Nemusím asi dodávat, že předtím jsem tam ty střely neviděl, ale to už je vedlejší.

Výsadek do trestanecké pevnosti Gulag.

Samozřejmě, píšu teď zjednodušeně a ironicky, ale takhle to zhruba probíhá. Někdo ze zodpovědných lidí měl snad až moc divoké představy a jeho ruka je tu patrnější, než v minulosti. Dva nebo tři levely jsou pak úplným chaosem, kde v podstatě nevíte, kam se dřív otočit. Nepřátelé přibíhají ze všech stran a vy jen zíráte na tu šílenou vřavu kolem. Tempo je naprosto zběsilé - v podstatě vám hra přisoudí až pasivní roli diváka, který sleduje dech beroucí akční podívanou. I kvůli tomu občas nechtěně zastřelíte spojeneckého vojáka, protože v té rychlosti, a při neustálé výměně pozic, snadno přehlédnete jiný odstín uniformy. Pravděpodobně jste teď získali pocit, že Modern Warfare 2 je pořádný průšvih, ale není tomu tak.....

Na stránku 2