Eurogamer.cz

Recenze Need for Speed: The Run

Nej… NFS v historii? Tým Black Box to dokázal!

"Závodil za písečné bouře, napodobil Nicolase Cage a jeho skok s Eleanor na dálnici, napodobil Nicolase Cage v jiném filmu a proskočil přejezd před blížícím se vlakem, prosvištěl několika lavinami a deštěm kamení, utíkal před bojovou helikoptérou, unikl z lisu na vrakovišti, šplhal po střechách a požárních schodištích, popral se s poldou a utekl jeho kolegům, rozzuřeného psa nepočítaje, tak tak vyskočil z vraku auta ležícího na kolejích, projel se kanalizačním systémem i seřadištěm vlaků, vyváznul z přestřelky s gangstery, závodil se soupravou metra, ukradl pár aut, včetně policejního, řídil skrzeva..."

Nádech? A výdech. To chce klid...

Nejen ve Skyrimu můžete dělat první poslední. Jak vidno, i "obyčejná" závodní hra může být dnes hodně různorodá a přinést spoustu nečekaných situací. Zvlášť když si vezme na paškál cosi jako tajný závod napříč Amerikou, tak jako letošní Need for Speed. Zatímco však v otevřeném světě provincie Skyrim je hráč svým vlastním pánem, NFS: The Run jede striktně podle scénáře a předem daného plánu. A v něm vám nikdo na výběr nedá, podobně jako nedostal na výběr Jack Rourke, náš hlavní hrdina. Jde po něm mafie, dluží spoustu peněz a nic jiného než zúčastnit se závodu, a vyhrát 25 milionů, vlastně ani dělat nemůže.

Už dubnový odhalující teaser trailer dával tušit, že nás čeká cosi jako OutRun a Gumball dohromady. 3000 mil dlouhá štreka, rychlé sporťáky na běžných silnicích, za plného provozu, absolutně bez pravidel a za nelibé asistence policie. Námět jistě atraktivní, jakobych slyšel hlavouny z EA, to se bude líbit! Ano, vypadá to slibně, stejně jako úvodní výčet nervy drásajících zážitků a série akčních "natočeno přímo ve hře" klipů. Tvůrci ze studia Black Box to ale vzali za špatný konec, když vše pojali jako naprosto lineární interaktivní film. V jejich podání nejde o závody v pravém slova smyslu, spíš o útržkovité pasáže, poslepované na mapě Spojených států.

Nasekání celé trasy na deset velkých etap, podle různorodých lokací a terénu, je ještě v pořádku. Hráč se alespoň může těšit na pasáže v horách, městské ulice i vyprahlé pustiny. Nevadí ani další rozkouskování větších celků, když každou z etap obvykle reprezentuje pětice závodů, s odlišným zadáním a pojetím závodění. Pořád dobrý, na jeden zátah bychom to stejně nedali, přinejmenším se nebudeme nudit.

Úprk ze San Franciska do New Yorku však drobně kazí skutečnost, že prakticky není kam uhnout a hráč má k dispozici toliko jedinou silnici. Dobrá, hustší síť cest, natož podrobnější mapu USA, jistě čekat nešlo. Ale něco víc, než jen dlouhý tunel a bobovou dráhu bez možnosti "vybrat si kudy", autoři připravit mohli. Zůstalo však jen u obligátních nábližek a odboček, což v terminologii NFS série znamená "bud to střihneš touhle polní cestou a trochu si to zkrátíš, nebo si jeď dál po hlavní, ono je to stejně jedno".

Opravdovým zabijákem celého konceptu se ale stalo vlastní závodění, které má k OPRAVDOVÝM závodům na míle daleko. Jde o to, ze na každém z oněch úseku (10 etap, každá plus-mínus s pěticí silnic) má hráč nějaký úkol a pevně stanovený cíl. Zarazit a varovat by vás asi měl už první požadavek, když slečna Chytrá (Jackova přítelkyně na telefonu) žádá být v Las Vegas alespoň na 150. místě. Ptáte se proč? To nikdo neví. Někdo by si třeba rád soupeře nechal na později. Do New Yorku daleko. Jiný by za to naopak vzal nejraději už na mostě Golden Gate a prásknul pořádně do koní. To ovšem nejde.

Scénář vše vyřešil už dávno a za nás, takže do ráje hazardu dorazíme všichni přesně stopadesátí. A do Chicaga na místě padesátém, tak abychom mohli být ve finále korunováni na Manhattanu jako jasná jednička. Jednoduše řečeno, v The Run se nezávodí na čas, nesnažíte se vyhrát hned, nechcete být za každou cenu rychlejší než ostatní, mít lepší čas... a podobné podružnosti. The Run je pojat jako série úkolů, kdy postupujete jakoby po levelech a zdoláváte jeden balíček závodníků za druhým.

Pro příklad začátek v San Francisku. V "prvním levelu" jste na posledním dvoustém místě a slečinka žádá předjet osmičku protivníků. To hravě splníte a rázem jste číslem 192. Fajn, jde se na druhý level. Pořád jsme ve Frisku, na druhé trati vám nicméně hra naservíruje pouze trojici borců - dejme tomu, že jsou lepší a zkušenější. Pakliže se vám je podaří zdolat, poskočíte na 189. šprušli a pokračujete do třetího levelu. Pakliže vám budou dělat problémy, tahle boží "závodní hra" vás nechá celou pasáž donekonečna opakovat, tak abyste mohli být číslem 189 a postoupili na level tři. Vypadá takhle závod sporťáků napříč Amerikou? A zdá se vám to atraktivní a zábavné? Vždyť to je fakticky kopie automatové klasiky OutRun, jen v moderním kabátě. Chybí jen vhazování mincí, po každé You Lose a Try Again zprávě na obrazovce.

Ve výsledku předkládá The Run v podstatě padesátku neprostupných závodních tunelů a chatrně ohraničených koridorů napříč mapou Spojených států, v nichž má hráč jediný úkol - totiž jet s pedálem na podlaze, prokličkovat okolní dopravou, pokud možno netrefit žádná svodidla ani zahučet do rokle... a hlavně být na pomyslné cílové čáře každého úseku (reprezentované obvyklými dvěma dýmovnicemi) první, respektive nechat za svými zády předem stanovený počet kolegů.

Kdyby to alespoň byla zábava, jenže ona není! O úmorném opakování do zemdlení už víte. Soupeři jsou navíc na startu každého úseku již předem pečlivě rozmístěni a rozjeti, přičemž hra se už postará, abyste je zdolávali postupně a průběžně. Posledního borce tedy pravidelně pokoříte s vypětím všech sil sotva pár metrů před cílem, nefér algoritmy a všudypřítomný catch-up už si to pohlídá, to se nebojte. Opovážil se snad někdo znovu vyslovit výraz zábava? Vy si vážně nedáte pokoj, že ne?

Tohle je opravdu zlé a příliš nepomáhají ani rádoby různorodé herní režimy. Tím nejčastějším je už zmíněný "předjeď jich osm, než silnice skončí". Tu a tam s ním alternuje nakousnutý "tady předjeď jen tři, ale pozor na ně - řídí docela dobře", který lehce evokuje kaňon duely z NFS: Carbon. Na všechny soupeře je totiž vyměřen časový limit, tudíž je během zhruba půlminuty musíte dojet, potom předjet a nakonec vydržet před jejich předním nárazníkem nějakých 10-15 vteřin. Máte? OK, tímto budiž poraženi a jde se na další dva - ale rychle, než silnice skončí.

Abychom se snad nenudili a celá hra nebyla jen o řízeném předjíždění, pořád dál a do pryč, ukáže se občas i jakýsi checkpoint závod. Zcela bez soupeřů (kam se nám ti čerchmanti najednou poděli?), pouze proti chronometru. Na daném výseku trati bojujete toliko proti těsnému časovému limitu, stačí prokličkovat okolním provozem a proletět brankou (ano, zase světlice) než vyprší čas. Připomíná to trochu Tollbooth Race mezi budkami na výběr mýtného z Most Wanted. Vlastně počkat, tohle je jak přes kopírák, jenom budky chybí.

Nu a aby té různorodosti nebylo málo, po nějakém čase vždy dorazí extra drsný a všeho schopný soupeř. Čistě v závodě jeden na jednoho, říkejme tomu třeba Rival Race. Jak to vypadá už asi tušíte, daný úsek trati, jen vy a on... a než silnice skončí, buďte první, ano? Pro názorný příklad netřeba chodit daleko, jak demo, tak i trailery předvedly bitvu v zasněženém horském průsmyku - protože když už duel, tak ať je spektakulární. V horách ji zpestřily laviny s kamením, další bosse ozvláštní kupříkladu policejní vozy všude vůkol, či nepřehledné městské ulice plné rozbitných překážek a všelijakého haraburdí.

Scénář je však pokaždé stejný. AI se zuby nehty snaží dělat to napínavé a buďte si jití, že se postará, abyste cílovou čáru proťali patřičně dramaticky a s minimálním odstupem. Zábava? Díky příběhovému pozadí a Jackovým trablům s mafií a se zákonem obecně, tyhle souboje několikrát gradují zvlášť akčním způsobem, kdy je slyšet střelba a vše v okolí vybuchuje. Připomínat E3 prezentaci a honičku s vrtulníkem jistě nemusím, nicméně gangsteři to kromě vzduchu umí i na kolech, takže až zmerčíte černá SUV, z jejichž okének začnou štěkat samopaly, překvapeni už nebudete. Vyhnout se palbě a explodujícím barelům je nutné, jakož též doporučené.

Hlavním problémem NFS: The Run každopádně zůstává ona nezábava a snad i frustrace. Čert vem´ pojetí celé hry i její nelogičnosti, vždyť je to béčková akční záležitost/málem film. Bohužel věčný systém pokus-omyl, následovaný automatickým návratem v čase, otráví (spíš) dřív, nebo (na to nespoléhejte) později úplně každého. Každý z úseků tratě má totiž několik záchytných bodů, po jejichž dosažení se postup uloží. A když potom nabouráte, případně se někam zřítíte, naskočí na obrazovce obří rewind tlačítko, načež vás hra bleskurychle (mno, některé loadingy trvaly na PS3 až 15 vteřin) vrátí o pár kilometrů zpět, plně rozjeté a připravené na druhý pokus.

Imaginárních životů je mimochodem pět a pakliže vaše autíčko (potažmo vy za jeho volantem) zemře, dáte si jednoduše celý level znovu. Jednou to přece klapnout musí! Na jednu stranu je dobře, že The Run pojal nehody realisticky, stačí jedna čelní srážka a je konec. Stejně jako ostatní totálky, pokud třeba nedobrzdíte, prorazíte svodidla a zaplachtíte do propasti. Člověka to naučí kličkovat mezi auty ostražitě, chvílemi raději sundat nohu z plynu a do ostrých zatáček včas brzdit. Co je to však platné, když vás neustálým opakováním, cheatující AI a striktně připravenými scénáři každého useku, hra brzy naštve a odpudí?

Nejde přitom o vysokou obtížnost, svoji roli sehrává spíš zběsilá rychlost, neznalost terénu, auta všude okolo a nástrahy vývojářů. Příběhový mód jsem hrál na obtížnost normal (kromě easy a hard je v záloze ještě bonusová extreme) a některé úseky profrčel bez potíží na první pokus. Jiné jsem ovšem opakoval i několikrát, právě díky okolnímu chaosu (úzké uličky ve městech, plné překvapení) či zrádnému počasí (za písečné bouře snadno přehlédnete odbočující kamion, zaskočit umí také mokrý asfalt v ostré horské zatáčce).

Jednotlivé "úrovně a trasy" jsou tak obtížnostně poněkud rozkolísané, záleží i na vtipu jejich stvořitele. Nejednou se v zatáčce, která vynáší a ve které se očekává vaše jízda v protisměru, vynořil za horizontem nějaký autobus, kamion, nebo obytný karavan. Zpočátku se tomu možná zasmějete, párkrát si i dáte pozor, ale když se obdobné situace "náhodně" opakují, patrně vás to naštve. Ne že by snad doprava byla skriptovaná, pocitu, že jde vývojářům na ruku a hráči to jen kazí, se však nezbavíte.

Pro The Run mám ale i slova chvály. Ačkoliv se v tom všem zoufalství jen těžko hledá světlý bod, několika záležitostmi Black Box příjemně překvapili. Třeba už jen výše zmíněný jízdní model, auta najednou tak nekloužou a nepřipomínají vznášedla, v tomhle směru šli tvůrci do sebe. Řízení je na arkádu příjemné, o nutnosti včas brzdit a počítat s odstředivou silou v zatáčkách už řeč byla. Potěší i obtížné ovládání po rozvlnění vozu, všechny ty myšky a rychlé kličky mezi ostatními auty mohou resultovat ve ztrátu kontroly, stejně jako neuvážený skok přes horizont. Opatrně je nutno počínat si též na sněhu, ledu a mokru, vážně to klouže a zvlášť v horách, v ostrých vracečkách, je dobré zacházet s plynem jemně. Ke smyku a hodinám není nikdy daleko, tím spíš má-li vůz zadní náhon.

Trochu slabší už je to s jízdou v terénu, některé z tratí obsahují vcelku obsáhlé off-road pasáže, o zkratkách nemluvě. Chvílemi vypadá The Run jako rallye hra, se všemi těmi prašnými cestami mezi skalami a v polích. Pokud by se po nich proháněly Imprezy, Lancery a Audi Quattra (všechny tyhle vozy jsou k dispozici) bylo by to v pohodě, bohužel stejně dobře se tam daří i klasickým supersportům, s podlahou proklatě nízko. Inu Need for Speed, ostatně všechna zdejší auta (je jich přes 130, ačkoliv modelů jen asi 50) jsou znovu dělena do čtyřech kategorií, podle výkonu. Řešit nějaké maximálky a kdo komu by (ne)měl stačit je proto zbytečné. Mimochodem vozový park pokrývá celý svět, od amerických muscle cars, přes evropské sporťáky, až po japonské exoty, nechybí ani řada "veteránů" a starších ročníků.

Vyzdvihnout zaslouží i design tratí. Už to zdaleka nejsou jen široké dálnice, čtyři pruhy, pět pruhů, žádná výzva. Naopak, mnohé ze silnic jsou pouze dvouproudé a relativně úzké - dokonce tak moc, že by klasické díly NFS záviděly! Scenérie se vůbec povedly, všechny ty národní parky, Skalisté hory, Nevadská poušť, sluncem zalité San Francisko, noční Chicago, podzimní New York... škoda, že není čas projet si to všechno v klidu. Panoramata i layout cest mnohdy skutečně překvapí (je to tak půl na půl, zbytek je klasický NFS prefabrikát) a co víc, dají vzpomenout na staré dobré Need for Speedy. Nejednou si mi vybavila jednička, případně první Hot Pursiut - na dohled NYC se projíždí stromovou alejí plnou spadaného rezavého listí. Tovární haly a vlaková nádraží evokují zase Porsche Unleashed, nádhera!

Celkový vizuál však není nikterak úchvatný, od technologie Frostbite 2 bychom čekali mnohem víc. Zvlášť po tom, co předvedla v Battlefield 3. Jestliže se BF3 může pyšnit pěknou grafikou, povedenými efekty, animacemi a skvělým ozvučením, u NFS se dobrá polovina z toho někam vytratila. Konečně tenhle engine u závodů trochu postrádá smysl, když je celá hra jen úzkou bobovou dráhou, po které se auta pohybují. Využití najde tak maximálně vysoká dohlednost a zpracování okolního terénu, který ovšem s ručičkou tachometru na 200 km/h splývá do barevné šmouhy. Oku nicméně lahodí některé efekty s počasím (písečná bouře, paprsky slunce neustále probleskující mezi stromy...) a dejme tomu decentní destrukční model, kdy lze zporážet blízké ploty, značky, svodidla a další objekty v dosahu.

Pojďme se tvářit, že v roce 2011 spatřil světlo světa pouze jediný Need for Speed titul. Byl jím povedený Shift 2 od Slightly Mad Studios. Posuňme si ho v duchu na tradiční podzimní termín a na prapodivný The Run raději honem rychle zapomeňme. Hotovo?

Z mo-cap příběhových animací si dnes na zadek nikdo nesedne, postavy i práce s kamerou jsou sotva standardní a grafika obecně spíš průměrná, než vyloženě pěkná. Ale záleží případ od případu, letecké pohledy na některé tratě, i samotné výhledy, občas dokážou okouzlit. Ovšem pustit vedle sebe The Run a BF3, jen málokdo by asi hádal, že mají stejný motor. Což je šikovný oslí můstek, motory burácí, pneumatiky kvílí (k jejich smůle však i na sněhu a ledu) a všudypřítomné vžum a vrooom efekty se hráče snaží vtáhnout do děje. Ozvučení se myslím povedlo, nejen díky soundtracku - tu filmově orchestrálnímu (chvílemi připomínajícímu smyčce z Jasona Bourna), jindy pop-rockovému, reflektujícímu dané prostředí.

Po technické stránce jede každopádně The Run s Frostbite 2 sotva na půl plynu, alespoň že bezchybně a naprosto plynule. Chybějící opakovačky, zpětné zrcátko (u soubojů s bossy, mafií i policií by se opravdu hodilo) a záběr zpoza volantu už asi ani nemá cenu komentovat, dle EA jde zjevně o zbytečnosti. Hlavně, že po každé havárii nabízejí výhled z vnitřku vozu, s rozbitým sklem a dezorientovaným pohledem řidiče. Poplatná dnešní době je naneštěstí také délka singlu, příběhový režim The Run, ten velký závod napříč Amerikou, se vejde do nějakých 5-6 hodin - dál zbude už jen multiplayer a možnost odjet si jednotlivé trasy z kampaně znovu, v rámci výzev. Což rozpačité vyznění celé hry už nezachrání.

VERDIKT: Nejslabší díl NFS v historii, tým Black Box to znovu dokázal. V téhle variaci na klasický OutRun je špatně skoro úplně všechno v čele s faktem, že to vlastně ani nejsou tradiční závody. Zvláštně pojatý design by hře dozajista mnozí odpustili, pakliže by byla zábavná a hratelná, což není. Byli jste varováni, tohle si značka Need for Speed nezasloužila.

5 / 10

Recenze Need for Speed: The Run Marek Beniač Nej… NFS v historii? Tým Black Box to dokázal! 2011-11-15T10:00:00+01:00 5 10
REKLAMA

- komentáře (40)

Po 30 dnech od publikování článku se diskuse automaticky zavírají, ale v rozpravě můžete pokračovat v našem fóru!

  • Nahrává se...