Recenze Painkiller: Hell and Damnation CZ

Když bolí hlava po Silvestru, zabaví jako ze starých časů?

Painkiller: Hell and Damnation je předělávkou nepředělávkou úplně prvního dílu série z roku 2004 do HD kabátku. Mnohem blíže má nový Painkiller ke konzolové směsi, která vyšla pro první Xbox - Painkiller: Hell Wars. Stejně jako tehdy, i teď autoři vzali “to nejlepší” z prvních dílů a převedli tentokrát i na PC. Abych vývojářům nekřivdil, i na počítačích je hra graficky vymazlenější, protože se přestěhovala do Unreal enginu. Hurá!

Možná proto, že jsem byl vždycky více Serious Sam než Painkiller, stejně jako spíš Amiga než PC, jsem k prvnímu dílu jen párkrát zasedl u známých, ale to jsem rychle projel tři úrovně a šmytec. A asi proto jsem z remaku v podstatě nadšen. Recenzoval jsem Steam verzi, anglicky namluvenou a česky otitulkovanou. Překlad od Hypermaxu je kvalitně odvedený, těžko na těch pár desítkách vět hledat mouchy.

Jestli Painkiller neznáte, nejlépe bych ho popsal jako Doom na steroidech. Méně mariňáků a více monster. Hlavním hrdinou je Daniel Garner, který se motá po abstraktním světě plném výjevů z válečných dějin lidstva. Až později jsem pochopil, že jde o očistec a Danielovým úkolem je zabít čtyři jezdce apokalypsy, aby se dostal zpět ke své milované. Po pár minutách se na scéně objeví Eva, která věci jen komplikuje a existuje jen proto, aby bylo se Smrtkou o koho bojovat. Příběh, stejně jako některé herní prvky, předpokládá, že znáte původní hru. Až po doplnění vzdělání pár příběhovými videi z předchozích dílů jsem začal chápat souvislosti. Ale proč, když se má jednat o předělávku? Proč, když má legendu přiblížit mladé generaci?

Odpověď je jednoduchá a najdete ji na konci nedávného traileru: Painkiller: Hell and Damnation není pro každého, jde o střílečku ze staré školy, pro jejíž zdolání potřebujete hbité prsty a jestřábí oko. Což v podstatě vyřazuje zmíněnou mladší generaci zvyklou na krytí se za překážkami a oslovuje staré vykopávky, kteří hraní počítají ne na roky, ale dekády.

Základem jsou neustálé úkroky společně s přitisknutým ukazováčkem na levém tlačítku myši. Na vyšší obtížnosti je nutností bunnyhopping - neustálé skákání, které zvyšuje rychlost pohybu po herním světě. Potvory se nezabíjejí po jedné, ale využívá se davová strategie. Pěkně úkrokováním nahnat démony do velkého balíku a až potom začít pálit. Škoda rány, která padne vedle. Samozřejmostí je procentuální vyjádření zdraví, žádné automatické obnovování. Na rovinu, Painkiller: Hell and Damnation láká na známou značku, o níž už většina kupujících má přehled a ví, co může čekat.

2

Hratelnost je křišťálově jasná a panensky čistá. Sebrat všechny zbraně, náboje povalující se v krabicích kolem, občas nějaké brnění a zdravíčko a nakopat satanášům prdel! Ať už na hřbitově a přilehlé katedrále, v krví vymalovaném zábavním parku, stejnou barvou potřísněném dětském blázinci nebo v římském koloseu. Daniel si v očistci opravdu musí vytrpět do sytosti, než hráč za monitorem shlédne závěrečnou animaci, která ho má zřejmě navnadit na další díl nekonečné ságy. I když je možné, že skutečná finální animace se, jako v jedničce, spustí až při dohrání na nejvyšší obtížnost. Všechna ta nádherně vymodelovaná prostředí navozují skvěle očisteneckou atmosféru, která se zejména později doslova zhmotňuje.

Zářným příkladem budiž úroveň v bažinách. V nich kolem Daniela létají otravní komáři, jejichž neustálé bzučení mě dovádělo k šílenství. A nejednou jsem se po nich v reálu ohnal. Moc jsem se snažil, abych byl rychle pryč. Je pravděpodobné, že ve čtrnácti úrovních si každý najde tu svojí noční můru, která ho rozpálí do ruda. To se hned lépe vraždí stvůry pekelné. A že jich je...

Skvadra útočící na Danielovu duši je početná a zároveň náramně různorodá. Kostlivci, rytíři s meči a kouzelnými holemi metajícími výbušné projektily, dětičky z jednoho úhlu připomínající Chuckyho, aby z druhého, kdy jim spadne stín přes obličej, z oka vypadli Adolfu Hitlerovi. Vizuálně jde sice o hody, ale prakticky jsou si chováním, nebezpečností i taktikou všechny bestie až příliš podobné. Příšery jsou prťavé, malé, velké, obrovské a závěreční bossové, jak je v sérii zvykem, jsou Mega-Giga přerostlí. Naštěstí je jejich likvidace stejně přímočará, jako těch menších, jen sežerou více střeliva. Nebo čehokoliv jiného, čím Daniel dokáže rozdávat bolest.

Zbraní je dost a jsou rozdílné, navíc opatřené dvěma odlišnými módy. Raketomet je zároveň těžký kulomet, odstřelovačka, která málokdy najde uplatnění, umí vypustit vybuchující šrapnely, brokovnice zvládne mrazit a samopal pouští blesky. Ve finále získáte veškeré zbraně, na které si dokážete vzpomenout. Chybí snad jen BFG. Hlavní roli hraje SoulCatcher. Tuhle goticky vypadající mašinku máte hned od začátku. Kromě perfektně naostřených vystřelujících ozubených kol oddělujících končetiny od těl, v druhém módu vysává z nepřátel život. To je důležité zejména na těžší obtížnosti, kdy je nutnost z padlých démonů získat i duši, jinak z jejich popela povstanou velmi tuzí kostlivci. Po každých 66 sebraných duších se Daniel dostane do transu, kdy zpomalí čas, získá nesmrtelnost a na jednu ránu zabije téměř jakéhokoliv pekelníka.

V úrovních jsou schované tajné místnosti s ještě více zdravíčky a brněním, k tomu sbíráte mince, za něž si nakupujete tarokové karty. Ty odemykáte plněním vedlejších úkolů typu - zmraz a rozstřílej na kousky aspoň padesát nepřátel nebo sraž satana k zemi za tři minuty. Kartičky mají buď permanentní účinek - zvýší základní zdraví na 150%, nebo jen dočasný - zpomalí čas či zvýší účinnost zbraní.

Intro filmeček

Painkiller: Hell & Damnation je slušná střílečka ze staré školy, která ovšem pro fanoušky série nepřináší téměř nic nového. Pár monster a špetka zbraní nezakryje, že už po x-té kupujeme tu samou hru. Poslední díl je vlastně jen osekaná jednička v hezčím kabátku. Ale ani původní hra nevypadala zase tak špatně. Navíc za poloviční cenu si můžete koupit edici Painkiller: Black, která obsahuje více než dvojnásobný počet úrovní, rozdílem je starší engine.

Painkiller: Hell and Damnation pro PC (v češtině), PS3 a X360 vyšel koncem října 2012.

koupit na Xzone.

Situaci nezachraňuje ani multiplayer. Kooperativní je doslova výsměch. V Serious Sam se po bojišti prohánělo až šestnáct živých spoluhráčů. Zde dva. Což by nebyl až takový problém, kdyby byli nuceni alespoň trochu spolupracovat. Jenže obtížnost se téměř nezvýší a nakonec se coop od kampaně neliší. Vlastně ano - lagováním. Deathmatch, TMD a Capture the Flag si možná fanoušky najdou, já ovšem nenašel skoro nikoho, kdo by byl online ochoten hrát. Poslední mód Survival je ztráta času - souboj o to, kdo zabije dříve šedesátku monster je nuda k uzoufání.

VERDIKT: Painkiller: Hell and Damnation není špatná hra, má zběsilé tempo, zajímavou atmosféru a hratelnost, která se dnes už nenosí. Jenže kampaň vydrží pět hodin a multiplayer, zejména kooperativní, stojí za prd. Pár nových zbraní, monster a zbytek recyklovaný z předešlých dílů neospravedlní startovní cenovku 500 Kč. Až bude stát polovinu, své zákazníky si najde.

5 / 10

Recenze Painkiller: Hell and Damnation CZ Pavel Oreški Když bolí hlava po Silvestru, zabaví jako ze starých časů? 2013-01-01T12:30:00+01:00 5 10

- komentáře (4)

Po 30 dnech od publikování článku se diskuse automaticky zavírají, ale v rozpravě můžete pokračovat v našem fóru!

  • Nahrává se...