Eurogamer.cz

Quantum Theory

Čekáte na Gears of War 3 a máte hluboko do kapsy?

Už od zveřejnění prvních informací a videí z Quantum Theory bylo jasné, co je inspirací - série Gears of War. Nicméně autoři z Team Tachyon jsou Japonci a zřejmě díky tomu mi tahle hra připomněla ještě jiný titul - Bayonettu. Z první hry si vzala hratelnost, z druhé vizuální zpracování. Ale kde přišla ke jménu, je mi záhadou. Odehrává se sice v budoucnosti, ale spojitost s kvantovou mechanikou jsem hledal déle než Kájínek spravedlnost. A nenašel ji ani po dohrání.

Hratelnost je dokonalou kopií Gears of War. Přiběhnete do místnosti nebo na prostranství a proti vám se postaví desítka nepřátel. Dokud je nevystřílíte, nepohnete se dál. Je nutné využívat krycí místa, která jsou roztroušená všude kolem. Jestliže schytáte příliš kulek, není nic jednoduššího než zalézt za sloup, chvilku počkat, pak zase začít vystrkovat pušku a pokračovat v likvidaci potvor.

Jediným rozdílem a zřejmě hlavním trumfem, na který v Tecmo spoléhali, je, že se prostředí a tedy i schovky neustále mění. Místnosti jsou opravdu jako živé, překážky se rozlétávají na kusy nebo prostě zajedou do podlahy a vyjedou jinde. Což je sice rozdíl, ale více méně kosmetický. Navíc počítačem řízené potvory si těmito změnami neví rady a stane se, že se kryjí za něčím, co už tam dávno není. Osobně jsem se za překážky stejně napevno neschovával a spíše se jen kryl v jejich stínu.

Těžce pochopitelný příběh

Jeho obrysy se rýsují od samého začátku, ale nikdy se nezmění z rozmazaných kontur v ostré křivky. Kolem roku 2070 hlavní hrdina Syd strhává k zemi obrovskou věž. Zanedlouho se objevuje u další podobné stavby, kde potkává pár přeživších lidských bytostí. Ti se rozhodli na věž zaútočit, protože jim ztrpčuje život. A ačkoli se dozvíte, co zač jsou ony věže a kde se berou potvory, které útočí na Syda, nikdy nezjistíte, kdo vlastně Syd je, proč je Země na pokraji chaosu nebo kam se poděla většina lidstva. A díky tomu je dost obtížné se sžít jak se Sydem, tak se světem kolem něj. Kupodivu nejlépe působí úvodní úrovně hry, kdy vás doprovází skupina lidí. S nimi soucítíte a snažíte se jim pomoci v boji o přežití v kulisách neustále bořených zbytků kdysi hrdého velkoměsta. Pak už Syd, a společnice Fillena, stoupají po podivně goticko-steampunkové "živé věži". Lezou výš a výš, procházejí místnostmi s vysokými stropy, oblými okny a ocelovými stěnami, které prolézá jakási živoucí hmota.

Nepřátelé jsou banda naprosto neschopných břídilů, kteří umí vykouknout zpoza sloupu nebo zábradlí, vystřelit, schovat se, přebít, vystřelit. Žádná koordinace útoků. Takže pokud se proti vám nepostaví někdo s raketometem nebo nevyužije kulometnou věž, nemáte problém oddělávat jednu stvůru za druhou. Je zajímavé, že po většinu času to ani moc nevadí, hra má alespoň rychlý spád, ne nepodobný bezduchým střílečkám typu Serious Sam.

Jenže kdyby šlo jenom o střílení. Občas je potřeba někam doskočit nebo se při souboji s finálním bosem rychleji přesunout a vyvstává obrovský problém s ovládáním. Základ je jasný a jednoduchý - buď střílíte od boku, což lze doporučit pouze na velké nepřátele, nebo si cíl přiblížíte, čímž se vám zobrazí zaměřovač. Dále můžete vybrat jednu ze tří zbraní nebo ji přebít. Potud je vše v pořádku.

Jakmile máte potřebu se přesouvat nebo krýt, vítejte v nedomyšlenu. Za překážku zakleknete pomocí tlačítka A. Jenže tím i běháte. Smutné ovšem je, že když chcete přeběhnout za překážku, musíte A držet, pustit ho, tedy zastavit, a zmáčknout A znovu. A doufat, že k předmětu, za který se chcete schovat, stojíte dost rovně. Jestli ne, neuděláte nic a čekáte na bitevním poli na smrt, jako jelen schovávající se na golfovém greenu. Problém s pohybem do úkrytu nemáte jen když běháte, ale pořád.

Stát musíte vždy velmi přesně, což hlídat ve spršce kulek není lehké. Podobné je to se skoky. Ty provádíte tlačítkem B a jdou aktivovat pouze v případě, že se na obrazovce objeví ikonka "jump". Ale ani to vám nezaručí, že můžete skákat. Když nestojíte přesně tak, jak se od vás chce, klidně dopadnete úplně mimo. Nejde o to, že máte být přesní, ale o to, že při většině takových akcí jste neustále pod palbou. Quantum Theory je primárně akční hrou, nikoli odnoží Lary Croft. Vrcholem je, že abyste vyskočili třeba na schod, musíte se za něj nejdříve skrčit a opětovným zmáčknutím A se vyhoupnout. Proč nejde prostě zmáčknout B? Stejně smutná je omezená schopnost ovládat směr pohybu Syda v běhu. V podstatě to znamená, že umí sprintovat jen rovně, zatáčet ho nenaučili.

Autoři zbytečně tříští pozornost mezi skrývací střílečku, která tvoří 99% hratelnosti, a přesnou skákačku, díky níž zase v 99% případů zemřete. Přitom přestřelky jsou ucházející, zejména později, kdy se na vás vrhá stále více mutantů. Souboje s finálními bosy jsou ještě lepší, tak jak to Japonci umí. A nevadí, že jsou potvory velké jako desetipatrový panelák.

18 minut z hraní

Zbraně nepřekvapí

Najdou se tu originální kousky, ale jsou všechny tak nějak stejně účinné. Kulomety pálí v rychlém sledu, brokovnice větší dávky, ale ve finále je jedno, co držíte v ruce tak dlouho, dokud máte zaměřovač na hlavě nepřítele. Jestliže se k vám někdo přiblíží na těsno, místo střelby ho majznete do kebule rozpálenou hlavní a ono se to rozletí stejně ochotně, jako po zásahu mezi oči. Na pár místech jste nuceni spolupracovat s Fillenou, kterou hodíte směrem na nepřítele a ona ho naporcuje mečem. U slabších to znamená okamžitou smrt, u větších omráčení, a u těch obrovských pak často jediný způsob útoku.

Kdybych na tomto místě mohl skončit, dostal by Quantum Theory krásné průměrné hodnocení. Jenže recenzované hry se snažím dohrát do konce a tím pádem jsem objevil další chybu. Nemám nic proti obtížným hrám, ani proti tomu, že některé úrovně procházíte několikrát za sebou. Jenže tady jsem plynule porcoval herní náplň až do nějakých čtyř pětin hry. Pak se objevily tři úrovně, které jsem kvůli přehnané obtížnosti, nemožnému ovládání, absenci ukládacích bodů a nepřehlednému designu neprocházel dvakrát nebo třikrát, ale padesátkrát. Díky tomu se sice hrací doba zvedla o dvě hodinky, ale za cenu extrémní frustrace. Fuj, tohle je starý trik herních společností a ještě nikdy žádné nevyšel. Proč to pořád zkouší? Přesto na normální obtížnost Quantum Theory proběhnete za necelých osm hodin.

Quantum Theory jsem hrál na Xboxu 360, dostupný je ještě na PS3. Vizuálním zpracováním jsem byl v úvodu, tedy při pohybu po zničeném městě, nadšen. Jenže později už nastoupil podivný japonský styl. Dle mého názoru by v takto striktně ohraničeném koridoru šla grafika mnohonásobně vylepšit. Místo toho se dočkáte jen rozplizlých textur a špatně pospojovaných animací nepřátel. Zvuková složka se veze na stejné vlně, horší už jsou snad jen hlášky hlavního hrdiny. "Víc, víc, víc..." nebo "Už zbývá jenom jeden", které slýcháte od začátku do konce.

VERDIKT: Quantum Theory má světlé momenty. Kdyby autoři více rozvinuli příběh, kdyby zjednodušili ovládání, kdyby nabídli různorodější prostředí, nepřátele nebo zbraně, kdyby vymáčkli z xboxu lepší grafiku... Jenže ani jedno se nepovedlo a tak vás sice střelba bude bavit, ale očividné chyby vás za chvilku otráví. Na druhou stranu, pokud máte hluboko do kapsy, nemůžete se dočkat Gears of War 3 a nemáte v létě do čeho píchnout...

4 / 10

Quantum Theory vyšlo pro PS3 a X360 vloni na podzim a nyní se po zlevnění dá sehnat za 400 Kč. Tento článek vyšel v rámci seriálu Víkend splněných restů, v němž se namísto víkendové neaktualizace vracíme ke starším hrám, na jejichž recenze nebyl v hlavní sezoně čas nebo prostor.

Quantum Theory Pavel Oreški Čekáte na Gears of War 3 a máte hluboko do kapsy? 2011-08-07T13:00:00+02:00 4 10
REKLAMA

- komentáře (12)

Po 30 dnech od publikování článku se diskuse automaticky zavírají, ale v rozpravě můžete pokračovat v našem fóru!

  • Nahrává se...