Recenze NeverDead

Co si budeme povídat, je asi dost složité vytvořit hru, kde je hrdina nesmrtelný. Jaké pak bude mít hráč výzvy? Když nemůžete umřít, proč vlastně hrát? V Heavy Rain jste také nemohli udělat chybu. Když umřela některá z postav, příběh na to reagoval. NeverDead ale není ani trošku takhle fikaný. Tvůrci totiž vymysleli způsob, jak se umřít přeci jen dá. Ale hezky popořadě.

NeverDead staví svou marketingovou kampaň na tom, jak je hrozně moc originální. Hlavní hrdina se může během soubojů rozpadnout. To znamená, že vám sem tam upadne některý z údů (ne, ten mezi nohama vám bohužel upadnout nemůže). Případně vám odletí celé torzo a zbude jen nebohá hlava, kterou můžete ovládat a rychle s ní najít zbytek těla, abyste se poskládali zase dohromady. A když říkám, že se to "může" stát, vězte, že se to bude dít. Neustále, pořád, každou chvíli. Dokonce tak často, že vás celá ta věc, na které je NeverDead postaveno, bude velice brzy nehorázně štvát...

1/13 Utrhané končetiny v NeverDead

Předešlá Další Ukázat vše ▸

Zatímco v jiných podobných hrách, jako je Bayonetta, hrajete za někoho, kdo je drsňák a věříte, že je schopen rozsekat všechny ty podivné nepřátele, Bruce, hlavní hrdina této hry, je nejkřehčí videoherní hrdina všech dob. V podstatě stačí, aby vám nepřátelé trošku hlasitěji kýchli do ksichtu a vy se rozpadnete na kusy, jako by se do vás někdo trefil raketou země-vzduch.

Když se k tomu připočte fakt, že kamera dělá všechno proto, aby ukazovala ty šílené bitvy co možná nejméně přehledně, i fyziku, která se chová jako v hodně nízké gravitaci - souboje vypadají všechny jako šílený trip na LSD, při kterém nevíte, co je nahoře, co je dole, kde jste a co vlastně děláte (a proč nemáte kalhoty a proč právě pijete benzín, ale to sem nepatří).

Aby byl zmatek ještě větší, hra má zničitelné prostředí (v rámci mezí). Během soubojů sekáte kolem sebe jako pominutí, všechno se bortí a padá, a pak vám upadne hlava a vy se kutálíte bojištěm a snažíte se najít zbytky svého těla. Jasně, když se vám na hlavu připojí pravá ruka se zbraní a vy se můžete bojištěm kutálet a zároveň střílet, je to dost zábava. Napoprvé, možná napodruhé, pokud jste zpomalení, tak i napotřetí. Když se tak ale stane po padesáté, zábava už to není ani trošku. To mi věřte.

Díky tomu všemu zmatku nelze ani používat příliš mnoho strategií při soubojích. Ne, že by to po vás hra požadovala. Všehovšudy narazíte na nějakých deset druhů nepřátel, z nichž na některé je lepší používat střelné zbraně (máte dvě, do každé ruky jednu - když vám upadne ruka, pořád můžete střílet druhou) nebo obrovský meč. Vlastně, většinu času asi budete používat právě ten meč, protože ubírá nepřátelům víc života. Na druhou stranu, dostanete se k nim moc blízko a to znamená jediné. Každou chvíli se rozpadnete na kousky.

1/6 Další obrázky

Předešlá Další Ukázat vše ▸

NeverDead není naštěstí jen lineární procházení místností a vyčištění nepřátel, i když to budete v průběhu zhruba desetihodinové kampaně dělat nejvíc. Čas od času na nás tvůrci připravili i nějaký ten puzzle, při němž musíte využívat toho, co vaše tělo dokáže. Tedy musíte se čas od času rozpadnout. Třeba si urvat hlavu a prohodit jí šachtou, abyste se dostali na druhou stranu přes zavřené dveře. Na druhé straně se pak zase složíte. Jenže jako u všeho v NeverDead, i tady vám to poprvé přijde jako skvělý a originální nápad. Podruhé se už drbete na hlavě. Když totéž děláte pošestnácté, mlátíte ovladačem do stolu.

Legrace jsou také souboje s bossy. Pokud jste rádi u her frustrovaní, tak si opravdu užijete. Vypadají zhruba tak, že do obrovské místnosti vskočí obrovská příšera, většinou jí něco žlutě září a to vám má naznačit, kam máte střílet a do čeho sekat (jak originální!). Jenže jakmile jí uberete veškerý život, pěkně se regeneruje, aby se ten souboj zase hezky protáhnul. Většinou se jí život regeneruje dvakrát. Chachááá, třikrát jsme prodloužili souboj s bossem a s tím i celkovou hrací dobu! Jo, tak to vám, milí tvůrci, moc děkujeme.

Ještě jsme se ani nedostali k tomu, jak je možné v NeverDead zemřít. Inu, vaše postava může být sice nesmrtelná, ale jde to. Nebojte se, párkrát se vám to i stane. Jednak máte s sebou partnerku. Je to něco jako vaše šéfka, neustále vás buzeruje a mnohdy jí budete chtít sami urvat hlavu, ale pokud ji někdo sejme a vy k ní ihned nepřiběhnete a ona zemře, smůla, Game Over. Potěšující je to třeba v pasáži, kdy bojujete v tunelu metra s monstry a to metro tam sem tam projede. Fascinovalo mě, s jakou přesností se vaše partnerka dokáže postavit tomu metru do dráhy.

Další způsob, jak ve hře umřít, je v momentu, kdy máte od těla oddělenou hlavu. Je celkem bezbranná a když k vám přiběhne potvora, co vypadá jako varle s chapadly a spolkne vás, máte ještě šanci zachránit se mačkací QTE sekvencí. Pokud to ovšem nedokážete, konec hry. Ne, že byste jako nesmrtelná postava umřeli, ale navždy skončíte v trávicím ústrojí varlete s chapadly.

Zajímavé je, že mi NeverDead ve své druhé polovině přišlo o dost zábavnější. Ne, že by snad některý z výše vyjmenovaných neduhů zmizel. To ani v nejmenším. Ale začíná se zajímavěji měnit prostředí, začíná docházet k zajímavějším situacím, než je chození z jedné místnosti do druhé, kde se pak každou minutu rozpadáváte (bortící se most, akční pasáž při padání z mrakodrapu). A v té druhé půlce už vás možná bude i zajímat, jak se vyvrbí celý ten podivný příběh. Ne, že by za něco stál (možná i proto jsem o něm vlastně vůbec nic nenapsal), ale když už člověk věnoval té hře pět hodin, chce vědět, jak to dopadne. Ani se neptejte, jak naštvaný jsem byl při sledování závěrečných titulků. Ano, chci tím říct, že ta hra navíc nemá ani uspokojivý závěr. Směšně si nechává otevřená dvířka na případné NeverDead 2, které nejspíš nikdy nevznikne, obávám se.