Recenze The Last Story
V mnoha směrech ozápaděné a udyndané japonské RPG.
Poslední měsíce jsou na Nintendo Wii zasvěceny RPG žánru. Minulý rok to byla úžasná The Legend of Zelda: Skyward Sword a vynikající Xenoblade Chronicles, letos navazují Pandora´s Tower a The Last Story. Dnes se zaměřím na posledně jmenovanou hru, za kterou stojí veterán žánru jRPG a série Final Fantasy - Hironobu Sakaguchi. A protože japonská RPG nemají v poslední době v USA ani Evropě zrovna na růžích ustláno, rozhodli se autoři tnout do živého a "ozápadit" svou hru v mnoha směrech. Nicméně stále je to japonská sága s charakteristickým zpracováním i příběhem. Jen tak trochu pro jRPG začátečníky.
Hrajete za mladého žoldáka jménem Zael, který je součástí větší skupiny nájemných bojovníků, kterou jejich osud přivál na ostrov Lazulis. V něm se mísí magie se steampunkovou technologií, kde mají ovšem kouzla a meče zatím stále hlavní slovo. Celoživotním cílem Zaela a jeho kumpánů je vyhrabat se ze dna společnosti na její vrchol a stát se rytíři. Události berou rychlý spád a Zael se zamotává nejen do láskyplné romance, ale i války mezi dvěma civilizacemi.
Příběh jsem zpočátku moc nechápal, pak jsem se zbláznil do tajemné dívky a prožíval jsem krásnou platonickou lásku, aby mě zápletka nakonec přestávala bavit pro svou "udyndanost". Po třetině až polovině hry totiž příběh nudí předvídatelnosti a rozvláčností, místo aby se zaměřoval na stěžejní události nebo se věnoval původně zajímavě působícím charakterům. Škoda, trochu tu smrdí nastavovaná kaše.
Zprvu mi nesedl bojový systém. Nadával jsem, že hlavní hrdina svým mečem do nepřátel seká naprosto automaticky, stačí běžet jejich směrem, i když je možnost ovládání změnit na útok pomocí tlačítka A. Zjednodušení se mi zdálo až příliš velké, nakonec jsem ocenil, že z potencionálně nekonečného klik-festu se stala velmi pohodlně ovladatelné RPG. Kromě sekání může Zael ještě střílet z kuše, kde míření i střelba už probíhá klasicky mířením a mačkáním tlačítka. Jen nerozumím tomu, proč autoři kapitulovali na infrasenzor v ovladači Wii, protože míříte pomocí joysticku na nunchaku.
Nicméně poměrně akční sekačku doplňuje zajímavý systém magie. Kouzel nemá žádný charakter více než tři, ale kupodivu to stačí k poměrně propracovanému taktickému boji. Magie má vliv buď na jednu postavu, které například zvýší účinnost útoku sečnými zbraněmi nebo na více členů a to pomocí kruhů, které se objevují na bojišti. Ty mají pro partu buď pozitivní nebo negativní vliv. Zjednodušeně lze napsat, že vás buď ozdravují nebo ubližují.
Kouzla může Zael i rozptylovat, opět s několika efekty. Například ozdravující kruh může rozprášit a tím jeho efekt přenést na v blízkosti stojící kamarády. Nepřátelské kouzlo Zael zničí nebo ho přetransformuje na něco, co naopak potvorám ublíží. Mágové mohou vyčarovat i útočné kruhy, které buď postupně zabíjejí nepřátele nebo když jsou zničeny Zaelem, tak uštědří jedno velké zranění všem potvorám v okolí. Do tohoto mixu se zapojují různá útočná komba, například vyběhnutí po stěně a následný atak na níže stojící nepřátele, neviditelnost protivníků či jejich odolnost proti magickým nebo fyzickým útokům. Jak postupně upadá příběh, jeho místo hnacího motoru přebírají právě souboje.
Ačkoliv jsem byl ze zjednodušení herního systému nejdříve rozladěn, nakonec mi vlezl pod kůži. Ve zjednodušeném duchu se nesou i ostatní RPG prvky. Například vývoj postavy je naprosto automatický. Žádným způsobem nerozdělujete zkušenostní body a nevybíráte si z více stromů vývoje. Když postoupíte na vyšší úroveň, zvýší se vám fyzické atributy a jednou za čas dostanete nové kouzlo, vylepší se stávající nebo se naučíte nějaké kombo.
Snad jediným složitějším a svobodně upravovatelným mechanismem je upgrade zbraní. Ty nacházíte, nakupujete, necháváte si je rozpoznávat a zbavovat prokletí, přidáváte jim různé atributy a tak dále. Ale i zde je zásadní berlička - položka "auto-equip", která z vašich aktuálních zbraní vybere ty nejlepší a rozdělí je nejvýhodněji mezi všechny členy party.
The Last Story pro Wii u nás vydal ConQuest v únoru za 1199 Kč.
koupit na Xzone
Velmi pěkně působí technické zpracování, u něhož mi na mysl neustále přicházelo, že grafika vypadá jako na X360 na začátku jeho kariéry, jen v nižším rozlišení. Daň za to The Last Story platí téměř neustálým trháním obrazu. Obnovovací frekvence se nedá ani v nejmenším označit za plynulou, naštěstí to hratelnost příliš neovlivňuje.
Skvělá je hudba, zejména ústřední motiv mi stále zní v prostoru mezi ušima. Líbí se mi i vyloženě britský dabing s různorodými akcenty, nicméně mám ostrovní angličtinu vyloženě rád a naopak nemusí sednout každému. Nechybí deathmatch a kooperativní online módy, ale ty mě ani zbla neoslovily. Například s ostatními hráči můžete bojovat proti větším potvorám z kampaně, ale jejich schopnosti vůbec neodrážejí počet postav ve skupině a ve většině případů byly téměř nesmrtelné.
VERDIKT: Zdařilé japonské RPG, které zabaví na dvacet hodin. Jestliže vlastníte pouze Wii a hitovky minulého roku už jste dohráli, není v současnosti lepší hry. V opačném případě mohu The Last Story doporučit jen fanouškům žánru nebo obdivovatelům Hironobu Sakaguchi osobně, kteří nemají problém se zjednodušeným herním systémem.