Tom Clancy's H.A.W.X. 2

Mise jsou totiž až na poslední dvě spíše kratší, a víc než půl hodiny mi na prostřední obtížnost nezabraly, takže jsem kampaň dokončil asi za 10-12 hodin, což je zhruba stejná herní doba singlu, jakou nabídl první díl. Tvůrci se sice pochlubili, že mají mapy o rozloze 130x130 km, ale i tak jsem několikrát nepříjemně narazil na hraniční bariéru, za níž, pokud se ihned nevrátíte, po chvíli vybouchnete. Nějaké zcela volné prostředí tu rozhodně nečekejte. Ono ale ani snad není potřeba, protože většina vzdušných bojů probíhá samozřejmě naprosto nerealisticky v trvalých otočkách na vzdálenosti do pěti kilometrů.

Až by se z toho někomu zatočila hlava, protože chvílemi jsem opravdu nevěděl, která na nebi bije, až by se dalo v klidu říci že HAWX2 je taková dosti chaotická FPS na nebi, však náhled z první osoby tu nechybí. Mnohem přehlednější je ovšem ten zpoza letounu s volnou kamerou, která na požádání zaměří nejbližší cíl, nebo následuje hlavici řízené střely. Nicméně za velké mínus beru možnost změny pohledu pouze zdlouhavě skrze menu v pauznuté hře.

Ani podruhé se ovšem tvůrci nevyvarovali školáckých chyb, jako je např. v jedné misi americká lokomotiva na ruském území, bojovou techniku na zemi tvoří pouze pohyblivé krychle bez funkčních pásů a vozidla zase nemají řidiče. Při více výbuších na obloze se dočkáte nemilého cukání framerate a kolikrát mi při hraní zcela vypadly některé zvuky, však nazvučení obecně není moc výrazné. Trochu mě zamrzela nemožnost visu u kolmo startujících letounů Harrier a F-35, které ve hře nedokážou využít svých letových předností, ale to je jen malý detail.

of

Caption

Attribution

Oproti předchůdci se ale smrsklo velení wingmanům na pouhých pár okamžiků, navíc pevně daných v určitý okamžik mise. Od minula ale znovu nechybí tzv. režim bez asistence, čímž se trochu podivně myslí naprosto nepoužitelný náhled z pozice pevně zakotvené kamery někde v oblacích, kdy letoun vidíte jako malý terčík, pohybující se nezávisle na kameře. Na druhou stranu nováčkům zase skvěle pomůže vizuální navádění E.R.S., jež je třeba navede na přistání, které zvláště na letadlové lodi není žádný med.

Musím ale sportovně uznat, že hra je hodně bohatá a vydrží tak na dlouho. Kromě té dvacítky příběhových misí ve třech obtížnostech (pokud vám to nejde, hra příkladně nabídne tu nižší) si každou můžete posléze střihnout na těžší výzvu v podobě arkádového módu, jenž vám vždy trochu stíží podmínky. Třeba nahodí jiný letoun vybavený pouze hlavňovými zbraněmi bez řízených střel. A to není všechno. Další režim na přežití vás vhodí před postupně větší a větší vlny nepřátelských letounů, které musíte, a to bohatě stačí, prostě ustát a přežít. Vzhledem k tomu, že každou sekundu máte posléze za zadkem dvě a více naváděných hlaviček, to není nic lehkého.

Možnost volného letu přeskočím, protože velmi rozsáhlý je i multiplayer, jenž zasahuje úplně do všech výše uvedených soutěžních režimů. V kooperaci až ve čtyřech si proletíte celou kampaň. Takže když máte potíže s nějakou misí, prostě se hodíte do veřejna, záhy se připojí další piloti a spolu to dáte za pár minut. Ok, mise se započetla, jako byste jí hráli sami a tu další zase můžete nejdříve pokoušet bez pomoci jakoby se nechumelilo. Perfektní! Tak, a společně se nechá zalétat i v té arkádě a režimu na přežití, přičemž nechybí ani klasický týmový dogfight, ten dokonce až pro osmičku pilotů celkem. Za hru více hráčů tedy velká pochvala!

Dlouhá životnost je tak zaručena, tedy stejně jako pěkná porce motivace, protože se ve hře neustále vylepšujete a sbíráte zkušenostní body. Dokončení kampaně vás posune zhruba do poloviny celkového padesátého levelu, takže splněno ještě nemáte, nota bene když si za nasbírané body výhradně nakupujete nová letadla do hangáru, nebo jejich zbraně a vylepšení přes známý systém P.E.C., použitý např. u posledního Splinter Cellu. Hra má zkrátka potenciál zabavit na solidně dlouhou dobu, nezávisle na tom, jestli létáte sami, nebo s kamarády, což je asi ta největší deviza druhého dílu.