Vanquish

Vanquish do velké míry právě na využívání vlastností ARS kombinézy stojí a vězte, že bez nich se prostě neobejdete; a ano, boost je časově omezený, ale dobíjí se natolik rychle, že jej můžete používat skoro pořád. Protože akce je tak šíleně rychlá, a protože míření na kritické body je tudíž často trochu problematické, stává se schopnost krátkodobě zpomalit čas kriticky důležitou. Do teď třeba nevím, jak bych se na té jakoby-tramvaji proplížil pod těmi všemi reflektory a hlídkující lodí, kdybych nemohl zapnout bullet time a získat tak cenné vteřiny pro zaměřování sniperkou.

Tahle noční projížďka byla mimochodem zřejmě nejklidnější misí ze všech, jinak je Vanquish naplněn obřími explozemi a konstantní řežbou, která ani na chvilku nenudí. Jasně, jednak mi k dokončení stačily čtyři hodiny čistého hraní (plus snad hoďka filmečků a cut-scén), takže kdyby hra nebavila po tak krátkou dobu, bylo by to hodně smutné. A druhak mne tvůrci zásobovali jednou parádní situací za druhou a navíc typů rozličných nepřátel je takové množství, že se prostě neokoukají.

Klasická střelnice se základními roboty byla každou chvíli obohacena o souboj s minibossem či s Romanovy, což jsou jakési velké odrůdy klasických robotů (dají se jim ustřelit nohy, následně je dorazit efektním kopem na blízko a to vypadá zatraceně dobře – plus je z toho achievement!). Pravda, všechny větší bitky se sice točily kolem snahy odkrýt nepřítelův červený bod a do něj následně ustavičně pálit..., ale tím, že zřídkakdy jsem bojoval jen s bossem samotným, že mě při tom zpravidla prudili ještě další robůtci a všude něco bouchalo a kolabovalo, byly na jinak velmi triviálním principu založené boss potyčky pokaždé řádným vzrůšem.

of

Caption

Attribution

Podíl na tom má i rozličné prostředí, které se sice omezuje na sci-fi industriální lokace obří vesmírné kolonie, ale architektura jednotlivých levelů se velmi liší. Úzké koridory střídají rozsáhlá prostranství, parky, průchod v nulové gravitaci... Boj uvnitř i venku neskutečně ohromného robota a třeba frenetický útěk po kolabujícím dálničním mostě se rázem zařadil mezi mé nejoblíbenější herní momenty letoška.

V jádru klasickou hratelnost (otázka do pranice: která střílečka nemá v jádru klasickou hratelnost?) pak obohacuje i vylepšování zbraní, kdy každý kousek lze povýšit zhruba osmkrát. To se děje jednoduše skrze sbírání dalších zbraní stejného druhu.

Pozoruhodnější na zbraňovém arzenálu Vanquishe je však to, že všechny ve hře přístupné kvéry lze získat již během nějakých deseti patnácti minut hraní. Tedy víceméně na začátku. Tvůrci tak dávají hráčům možnost si hned z rány vybrat kousek, resp. kousky, které jim sedí nejvíce (Sam pobere jen tři zbraně najednou plus granáty) a ty si pak následně vylepšovat. Sice ke konci zjistíte, že pokud jste nádobíčko aspoň trošku obměňovali, máte drtivou většinu již vyhnanou na maximum, ale i tak jde o zajímavý krok na straně tvůrců.

Čistě pro zajímavost dodám, že já osobně jsem majoritu pif-paf času strávil s těžkým kulometem. Rozhodně si však dovedu představit, že bych si Vanquish dal s chutí ještě jednou, nyní však s úplně jiným arzenálem. Je tu i pár obskurních kousků jako řetězící energetické kotouče nebo laser s automatickým zaměřováním, kterých jsem si moc neužil, i když vzrušením ještě stále těkající prsty si říkají o druhé kolo (bez dvojmyslů).

Jinými slovy, Vanquish neobsahuje multiplayer, což je ohromná škoda. Jasně, byl by tu problém se zpracováním bullet timu, ale zpomalování času by klidně v MP mohlo chybět a i tak by díky raketovému pohonu na ARS šlo o super zážitek. Navíc systém vylepšování zbraní si o online klání přímo říká. Bohužel, teorizovat můžeme donekonečna, faktem nicméně zůstává, že jedinou online složkou je žebříček hráčů, skládaný podle bodů nasbíraných při singleplayeru. Autoři hodnotí vaši rychlost, počet úmrtí či fragy a následně vyplivnou určité skóre.

Abych však zaslouženě pozitivní recenzi nezakončil negativně, pozastavím se ještě u grafického zpracování, které svou blyštivostí trochu připomíná Lost Planet. Nejedná se o nejpohlednější hru dneška a už vůbec nejde o hru z vizuálního hlediska nejdetailnější. Avšak konstantní exploze, vzdušná panoramata a obecně ta strašná spousta věcí, která se na obrazovce paralelně odehrává, ve výsledku vytváří ohromně působivý a kompaktní dojem. O 100% stabilním plynulém frameratu ani nemluvě a vše navíc podtrhuje vyvedená dynamická techno hudba, šitá hře podobného rázu na míru.

PS: A pokud vás Vanquish přeci jen nečím namíchl, v rámci závěrečných Credits můžete postřílet celý vývojářský tým. Vážně!