Recenze ZombiU

ZombiU je herní skvost, na který budou pamětníci dlouho vzpomínat, ačkoli většího prodejního úspěchu se asi nedočká. Proč? Protože jde o hru, která si nebere servítky a neodpouští chyby. Po Dark Souls je dalším v řadě titulů, které sází na vysokou, ale "spravedlivou" obtížnost. Navíc, Nintendo by nevypustilo při uvedení nové konzole Wii U její speciální balení s hrou od cizího distributora, pokud by mělo pochybnosti o kvalitě.

Boj o holý život

Můj kolega říká, převedeno do slušné mluvy, toto: “Za všemi průšvihy stojí předpoklady” (“Assumption is the Mother of all fuckups”). A tahle věta naprosto přesně sedí na ZombiU. Pokud od něj čekáte sedmý díl Resident Evil, budete zklamáni. Pokud chcete střílečku ve stylu Left 4 Dead, bude se vám chtít zvracet. A jestli se při hraní nebojíte o svůj virtuální život, přestaňte rovnou číst.

Základním stavebním kamenem ZombiU je syrový boj o přežití. Londýn zasáhla morová rána, která většinu obyvatel změnila v ploužící se nemrtvé, kteří touží po živém masu. Událost předpověděl před pár staletími John Dee, královský vědec a mág, britská obdoba Tycho de Brahe. Díky jeho proroctví se na katastrofu snažila úzká skupinka lidí připravit. Příběh samotný nejde moc do hloubky a spíše než širší spojitosti popisuje pár hodin snahy o přežití hrstky jedinců ve světě bez naděje. Na rozdíl od Resident Evil sledujete dění z vlastních očí, jinak je hratelnost velmi podobná. Tedy až na chybějícího hlavního hrdinu.

of

Caption

Attribution

Žiješ jen jednou

Myšlenka, že nehrajete za jediného nepřemožitelného nadčlověka od začátku do konce, mi rychle přirostla k srdci. Každá jedna smrt, znamená výměnu hlavní postavy. Jakmile zemře váš aktuální charakter, objevíte se jako jiná postava zpět v opevněné stanici metra. Ta je vaší hlavní skrýší a centrálním bodem, ze kterého vyrážíte za dalšími úkoly. Z reproduktorů tu promlouvá tajemný Prepper, který vás sleduje pomocí bezpečnostních kamer a částečně vám zadává úkoly. Jeho průpovídky v okamžik, kdy se probudíte jako nový přeživší, nedávají úplně smysl. V tu chvíli totiž nemluví na člověka ve virtuálním světě, ale na vás. Menší zaškobrtnutí.

První vaše kroky s novým hrdinou musí každopádně směřovat k místu, kde skonal předchozí nešťastník. On má stále na zádech batoh plný vašich zbraní, nábojů, lékárniček a dalšího vybavení. Jestliže znovu podlehnete nemrtvým ještě předtím, než získáte výbavu zpět, ztratili jste ji nadobro. Osobně jsem o vybavení přišel jen jednou, hned po mé první smrti, cirka třicet minut od začátku. A než jsem se znovu dokázal vzchopit, najít pár zbraní a nábojů, zemřel jsem během pěti minut přibližně čtyřikrát. A od té chvíle jsem si dával náramný pozor. Později je dobré ušetřit pár nábojů a uložit je do bedny v základně, abyste příštímu přeživšímu pomohli se startem.

Munice jako šafránu

Nicméně moc věcí následníkovi stejně nenecháte, protože každá kulka je vám v Londýně plném nebezpečí dobrá. Hratelností mi ZombiU nejvíce připomnělo první tři díly Resident Evil (ale v pohledu z vlastních očí). Zejména kvůli tomu, že každý souboj s nepřítelem se může velmi lehce stát tím posledním, který daná osoba podstoupí. Pistole mají poměrně velký rozptyl a kývající se mrtvoly není lehké zasáhnout. Jistotou je pouze rána přímo do hlavy, ale i ta musí být hodně přesná nebo ze silnějšího kvéru, aby byla napoprvé fatální.

Stejné je to s brokovnicemi, puškami a samopaly. Ty jsou sice účinější, ale munice se nedostává, stejně musíte mířit na hlavu a střílet po jedné ráně. Když se ke dvou základním zombíkům přidá člen speciálních jednotek, který má na hlavě helmu, vezmete nohy na ramena a pokusíte se skupinku odlákat na zapálenou světlici. Oživlé mrtvoly se liší vesměs pouze rychlostí, případně ochranou ve formě neprůstřelné vesty. Párkrát se dostane i na plivače slizu a ještě speciálnější kousky, které ale nechci prozrazovat. Každopádně všechna monstra připomínají lidi, nečekejte desetipatrové obludy. Jakmile proti vám ovšem stojí jakékoli tři postavy, na blízko se ubráníte velmi těžko.

of

Caption

Attribution

Odpolední kriket

Často ovšem nemáte ani kam utéct. Ulice Londýna a interiéry jeho ikonických staveb jsou plné barikád, musíte prolézat úzkými chodbami kanálů nebo balancovat nad místností plnou zombíků na dřevěných fošnách. A vymanévrovat v takových podmínkách někoho, kdo není o moc pomalejší než jste vy, není lehké. Jednotlivé úrovně jsou poměrně malé, jde o pár uliček, dvoupodlažní budovu nebo malé parkoviště vedle vyrabovaného supermarketu. Do většiny částí města se podíváte vícekrát a v tomto ohledu ZombiU připomíná sérii Zelda nebo Metroid.

Pravá legrace začíná, když dojdou všechny náboje. Vždy se můžete obrátit na svou věrnou přítelkyni kriketovou pálku, která vám bude často dělat společnost. Problém je, že se vám zombíci dostanou příliš blízko k tělu. Než objevíte způsob, jak z některých mrtvých těl extrahovat látku, která dokáže nemrtvého okamžitě zabít, budete se takovým soubojům vyhýbat jako čert kříži. Stačí jednou minout, jedinkrát promáchnout a na krku ucítíte studený polibek smrti. A je konec. Nebezpečí si velmi dobře uvědomují postavy, které ovládáte. Jakmile s útokem váháte, začnou zrychleně dýchat a vydávat velmi znepokojující zvuky. Když drtíte cizí mozek tupým dřevem, váš charakter zoufale křičí a vy si přejete, aby následující rána byla tou poslední.

Zombie se nikdy nezastaví

Pocitu neustálého strachu je v ZombiU podřízeno vše. Ať už jde o baterku, která se vybije právě, když jste v naprosté tmě, nedostatek nábojů nebo zlověstné mručení ozývající se zpoza rohu. Na nervy brnká pomalé přebíjení a ubíhající čas, který se nezastaví ani v momentě, kdy prohledáváte bedny nebo vyťukáváte přístupový kód na klávesnici vedle dveří. Zombie se stále přibližují. Tohle všechno vytváří stísněnou atmosféru a na klidu nepřidají ani klasické hororové prvky - mrtvola plazící se proti vám v úzké větrací šachtě, náhle vypadnuvší proud nebo jen pomyšlení na to, že bych měl jít prozkoumat potemnělou mateřskou školku. ZombiU je hra, u které jsem se, co se pamatuji, bál zatím nejvíce a to počítám i F.E.A.R, Condemned, Elvira, Doom 3 nebo zmíněnou sérii Resident Evil.

of

Caption

Attribution

Úžasná je integrace obrazovky na GamePadu, který je vaším batohem, skenujete s ním okolí, abyste nemuseli prohledávat každou bednu a zobrazuje se na něm mapa. Musíte s ním i dekódovat elektronické zámky a hledat tajné zprávy na zdech, většinou přístupové kódy ke dveřím. Ze všeho nejlepší je ovšem vestavěný “radar”. Funguje podobně jako ten z Vetřelce a pípáním upozorňuje na pohyby v okolí. Autoři si s vámi často hrají a místo zombie na něm zobrazují třeba vrány, případně vám najednou začne v rukou příšerně nahlas praskat, protože je poblíž rušička.

Ani ZombiU není bez chyb

Jen je škoda, že dotyková obrazovka na ovladači mi občas nezareagovala tak, jak jsem si představoval. Zvláště v okamžicích, když chcete ve spěchu z batohu vyndat lékárničku a místo toho uchopíte granát, následky jsou fatální. Ačkoliv smrt číhá za každým rohem, když se chováte rozumně, není ZombiU nijak přehnaně těžké. Příběhem jsem prošel s patnácti osobami. A u všech jsem si vědom chyby, kterou jsem před jejich smrtí udělal.

Grafické zpracování sází spíše na temná zákoutí a do mlhy ponořené ulice než na propracované detaily. Přeci jen je vidět, že ZombiU se nevyvíjela tři až čtyři roky jako ty největší pecky. Otravné je procházení stále stejnými místnostmi, které spojují jednotlivé části města, které má zakrýt delší nahrávací časy. Těm se však stejně nevyhnete, pokud pro přesun použijete kanalizaci, která vás přenese do částí města, kde jste už šachtu s poklopem objevili.

ZombiU pouze pro Wii U vyšlo 30. listopadu za 1399 Kč.

koupit z Xzone.

Hudba spustí pouze v nejvypjatějších chvílích, ovšem její roli skvělé zastupují ambientní zvuky, jako zoufalé výkřiky z povzdálí nebo zaseknutá melodie vycházející z plyšového medvídka. Osobně jsem si oblíbil místo v kanálech, kde za železnými tyčemi kuňkaly žáby. Vždy, když jsem šel kolem, jsem se tam chvilku zdržel, abych dal odpočinout napnutým nervům. Skvělé je využití online potenciálu Wii U. Hráči si mohou předávat vzkazy sprejováním na zdi a varovat se navzájem před nebezpečím. Po městě jsou na zdech vypsány rovněž žebříčky s těmi, kteří dokázali zatím přežít nejdéle.