Skip to main content
If you click on a link and make a purchase we may receive a small commission. Read our editorial policy.

Prvních šest čtenářských povídek do soutěže o Bloodborne

Zveřejňujeme je v původním znění.

Publikujeme zde prvních šest z mnoha desítek povídek, které nám dorazily do soutěže o dárková balení Bloodborne. Předně musíme přiznat, že jsme nečekali takový zájem a tak vysokou kvalitu většiny zaslaných děl, za něž všem velmi děkujeme. Je patrné, že jste si s nimi dali spoustu práce a že Bloodborne je populární hrou. V příštích dnech zveřejníme několik várek s dalšími vybranými povídkami od ostatních soutěžících a potom budete moci svým hlasováním ovlivnit, kdo získá jednu z cen (zbylé dvě ceny vybere redakce Eurogameru). Povídky neprošly redakční úpravou, jsou v původním znění bez korektury. Všem soutěžícím zatím děkujeme za účast a držíme palce.

Povídka od Michal Šimon

Oheň, konečně. Již si nepamatoval, kdy se u něj vyhříval naposledy. Včera, před hodinou? Netušil, vše bylo tak spletité, cesty i čas. Sedl si, opřel se o polozbořenou zídku a chvíli jen prázdně koukal do plamenů. Jejich odlesky tančily po okolí a dělaly stíny ještě strašidelnějšími než obvykle. Sundal si přilbu a odhodil ji vedle sebe do trávy. Vítr mu čechral vlasy a přinesl sebou zvuk, který tam nepatřil. Ocel a vrzání kožených přezek. Ruka automaticky stiskla jílec meče, ale již byl příliš unaven na to, aby vstal. Unaven k smrti. A smrtí. Proč na něj ještě nešáhla a jen si ho vodí jako loutku, která vykonává její vůli? Vysmívá se mu? Zvuk zesílil a přetrhl nit jeho myšlenek. Ze stínu vystoupila postava v přilbě ozdobené ptačím perem, tunice skrývající kroužkovou zbroj, držící meč a štít. Tunika a štít byly ozdobené sluncem. Velkým zamračeným sluncem, které ironicky pozorovalo okolí a jakoby všem sdělovalo, že je v tom nevinně, to majitel je blázen. Blázen, šašek, to je ono, problesklo mu hlavou, vypadá přesně tak. Přišel se mi vysmívat? Mě? To by si měl ten hajzl rozmyslet. Cítil, jak se mu zatočila hlava, přišlo mu, že je v ní najednou podivné prázdno. Prázdno a chuť, chuť zabíjet. Zabíjet šašky.

Uchopil meč do obou rukou a vší silou se po něm ohnal, přímo na slunce, už se mu nebude smát. Nechápe, že promáchnul, ale jeho tělo se setrvačností otáčí za mečem a na nechráněnou hlavu dopadá šaškova pěst. Pomalu se jako loutka skácí do trávy vedle ohně a čeká na poslední úder. Sluneční rytíř se nad ním sklání, vytahuje zpoza opasku lahvičku a její černý obsah opatrně vlévá do rtů. Donutí ho polknout a vítr tiše odnáší jeho tiché mumlání, ne, ještě ne, ještě není čas, aby z tebe byl Prázdný. Opře tělo o zídku, posadí se k ohni a čeká. Jako socha čekající na vítr a déšť, který ohladí její hrubé rysy. Procitl a otevřel oči, hleděly přímo do uklidňujících plamenů ohně. Skrz ně viděl siluetu postavy, štít a vedle něj položený meč. Tohle není Prázdný, oddechl si, ten by nezahálel. Chtěl pozdravit, ale ústa ho bolela tak, že je nedokázal otevřít, vyšel z něj jen hrdelní zvuk, který ale stačil k tmu, aby se postava zvedla a přistoupila k němu. Rukou mu pokynula na pozdrav a podala černou lahvičku. Plnou černou lahvičku. Myslel si, že ho šálí zrak. Humanita!

Pátral po ní takovou dobu, dokonce se odvážil až do sklepení pod hradem, ve kterém vládly dvě sadistické řeznice a kde, jak se doslechl, se k nějaké dalo přijít. Neměl však štěstí a sotva, že vyvázl s tělem vcelku a ne v kotli těch ježibab. Bolestivě otevřel ústa a pomalu si lil obsah do úst. Cítil, jak mu tělem začíná prostupovat teplo, takové jako bylo kdysi u nich, když mu matka u krbu zpívala hrdinské písně. Matka? Ano, měl matku, vzdálená vzpomínka se mu najednou vynořila v hlavě, zapomenutá, jakoby již ani nepatřila do jeho světa. Matka, kde ta je? Jak vypadala? Nemohl si vzpomenout, byl to snad jen sen? Pomalu do sebe vyprázdnil celý obsah a nechal pootevřené ústa. Pomalu a těžce poděkoval. Snažil se zeptat, co by mohl na oplátku nabídnout on, ale rytíř se sluncem na hrudi mu jen přiložil prst na ústa. Musíme si přeci pomáhat, sděloval očima, nikdo z nás by neměl radost, kdyby se stal Prázdným.

Povídka od Honza Mečl

Je jarní podvečer, slunce pomalu zapadá a venku je ta příjemná, naoranžovělá záře. Sedím u PC a sleduji pár videí z tolik vychvalované hry - Bloodborne. Přemýšlím nadtím, že takový typ her nebyl nikdy moje krevní skupina, ale tenhle kousek se mi zalibíl, moje oči se nedokážou odpoutat od monitoru. Sleduji toho potrhlého Němčoura, co už se snad 2 hodiny snaží zabít vlkodlaka na steroidech, pěkne se u toho nervuje a já už začínám přemýšlet o investici. Zničehonic to přijde.... TMA....

Přijde mi to jako věčnost. Pomalu otevírám oči, ležím na studených dlažebních kostkách a od pusy mi jde kouř jako z lokomotivy. „A k**va" Na nic víc se v téhle chvíli nezmůžu. Z hlavy mi vystřeluje ukrutná bolest, snažím se proto zjistit situaci a sundavám dolů starý klóbrc, který mě za chvíli určitě pošle do jedné z Bradavických kolejí. „WTF?" Snažím se vstát, ale nejde to. Zjištuji, že na sobě mám kabát vyrobený snad z pytle na brambory a šíleně upnuté kožené kalhoty. „Hurááá" inteligentně zakřičím a zhruba po třiceti sekundách si nadávám za ten pitomej nápad. Následuje tak příšernej zvuk, že si radši ucpávám uši a pakuju se na dvůr nejbližšího domu. Áha, přesně takhle si představuji Klekánici. Babka - metr třicet i s podpatkama, drápy jako orel a skučí jako jelen v říji. Rychle kontroluji obsah trenek a raději ještě více zalézám za roh. Jsem doslova podělanej až za ušima a matně se snažím vzpomenout si, na toho šprechtícího týpka a jeho hraní. Jenže si nevzpomenu pomalu ani na svoje jméno, natož na nějaký strategie..

Vidím opravdu velkou truhlu a instinktivně se k ní vydávám. „OMG" Tak tohle musí být praprapraprapraprapradědeček Thorova Mjolniru, snad dvoumetrová palice. Jenže co s ní, jsem rád že unesu balení minerálek. No co, nikdo mě tu stějně nevidí a za zkoušku nic nedám. Nevím, jestli to bylo tím špenátem k obědu, ale já bych s ní (a to nekecám, páč jsem to zkusil) mohl tancovat makarénu. Takže vybavení a nadlidskou sílu bych měl, ale odvahy mi zrovna moc nepříbylo. Levá strana = oheň, pravá strana = bááába... Jestli to byla vrána nebo netopýr, to už vám dneska nepovím, ale něco tam se solidní vervou napálilo do zdi domu a babču to solidně zaměstnalo. TEĎ nebo NIKDY, našlapoval jsem lehce a tiše jako baletka. Možná kecám, možná taky ne, těch 150 metrů jsem šel asi hodinu a půl. „Ufffffff" Oddechl jsem si za rohem a pokračoval stále za nosem v jediné možné cestě. Po chvilce jsem došel do opravdu úzké uličky a v ní dva týpci na extázi nebo podobným svinstvu, páč slušně tancovali i bez hudby. Vypadali docela civilně, takže jsem se přiblížil a ..... nooo..... asi jsem se jim prostě nelíbil. Rozmáchnutá kosa sviští vzduchem a já jen čekám, kdy se bude moje hlava kutálet dolů do dědiny. Čeká mě však další překvapení a to, když odskočím snad metr a půl dozadu, máchnu dvakrát kladivem, a oba týpci leží hlavou dolů.

S nabitým seběvedomím to jde jako po másle a já si úspěšně probíjím dlouhou cestu vpřed. „ Bum, bác, křup, plesk" Připadám si jako Rambo v pralese a jdu stále dál a dál. Dojdu na malé náměstíčko a teprve až tady na mě dýchne ta opravdu monstr hororová atmosféra. Jediná cesta ven a před ní stojí snad 15ti metrový hovado. Rychle mi probleskne hlavou sto různých scenářů a hlavně to, jestli mám jen jedinou šanci tuhle bestii dostat. Dávám si desetiminutovou pauzu a snažím se vymyslet co možná nejlepší strategii. Zkouším zapudit tu sebemenší špetku strachu ve mně a rozběhnu se vpřed. Je to tu zase, TMA.... Ta potvora mě dostala hned první ránou!!!

Vzbouzím se na zemi svého pokoje a nečekaně - s bolestí hlavy. Vedle mě leží polička a krabičky od her, na hlavě boule velká jako Praha a ze srdce mi spadl opravdu obrovský kámen. Po tak silném zážitku nejspíš do hry peníze cpát nebudu a nezahraju si jí. Jedině ............ ;-))

Zrození - Martin Tomeček

Není to tak dávno, co dorazil do města Yharnam, přesto už se mu to zdá jako celá věčnost. Všechno byl jen sen? Nebo pokroucená forma skutečnosti? Monstrum nořící se z krve, muž v kolečkovém křesle... je tu stále mnohem víc otázek než odpovědí na ně... Stojí tu sám v pokoji jednoho z otevřených domů, který zřejmě jeho původní obyvatelé kvapem opustili. Meč stojí opřený u vyhaslého krbu, jeho perkusní pistole odpočívá na stole a čeká na důkladné vyčištění. V domě není slyšet nic, než občasné vrzání staré dubové podlahy a místnost osvětluje jen skomírající plamínek petrolejové lampy na stole.

Od chvíle co opustil kliniku moc času neuběhlo. Liduprázdné ulice plné tlejících těl zvířat a lidí, a občasné skřeky z dálky nasvědčují tomu, že tohle je přesně to místo z kterého by se chtěl člověk co nejrychleji ztratit a rychle zaplašit vzpomínky na všechny hrůzy co viděl. Přesto má v nitru nepopsatelný pocit, že tohle je zároveň přesně to místo kde má být a možná i v koutku duše cítí potřebu tu zůstat.

Pohlédne zaprášeným oknem na vyhaslou ulici bez jakýchkoli známek života. Může to být zhruba hodina, co se tu přehnal rozlícený dav čehosi, co ještě v nedávné minulosti připomínalo lidské bytosti, v rukou třímajíc pochodně, zemědělské nástroje, sekáčky anebo jen obyčejné dlažební kostky. V jednom z davu poznal i Lamiu, mladou pohlednou dívku, která se o něj starala na klinice než upadl do mdlob. Její mladistvá krása vzala za své, tohle stvoření ji připomínalo jen velmi vzdáleně. Zřejmě do konce života si bude pamatovat skelný pohled jejich mrtvolně šedých očí.

Město pomalu začíná pohlcovat tma, jen na nebi svítí ďábelsky rudý měsíc. Sedí u stolu a ptá se sám sebe proč je jedním z přeživších. V hlavě mu probíhá spousta věcí... Vzpomíná si na svoje rodné město, když přijelo kočovné divadlo hrající pověstný příběh o hrdinovi z království Lordran. Byl svěží jarní den a ten 10ti letý hoch tam seděl a hltal všechny příběhy plnýmy doušky. Vzpomíná si na svou babičku se sametově hebkýma rukama, která mu vyprávěla příběhy plné naděje a lásky. V hloubi srdce ví, že tenhle příběh, co žije on sám nemůže mít dobrý konec... Zhasíná petrolejovou lampu, svou zbraň si připíná za opasek a úzký meč vloží do pochvy u pasu. Vychází potemnělou chodbou vstříc ulicím Yharnamu, otevírá dveře a vykročí přes práh domu. Ví, že jde na jistou smrt, ale zároveň ví, že se jí v tuhle noc dokáže postavit s pevným pohledem člověka, který už nemá co ztratit, podívat se jí do tváře a říci: Dnes ne...

(o mnoho let později)

Sedí před oknem a pozoruje mlhavé dáli tohoto snu. Světlé, příjemné místo vzbuzující naději, oheň vesele praská v krbu, přeházené knihy na poličkách svědčí o tom, že už mnohokrát prošli jeho rukama. V kolečkovém křesle a otrhaném plášti vzbuzuje dojem zlomeného starého muže, který pouze vyhlíží svoji smrt. Ten kdo by však nahlédl do jeho duše by k tomuto starci musel mluvit s patřičným respektem a úctou, protože on byl jedním z nejlepších lovců, který tento a mnoho jiných světů poznal. Nohy mu přestaly sloužit už dávno, dlouhé šedivé vlasy pod výstředním kloboukem mu padají do tváře s tvrdými rysy. Na jeho věk má překvapivě silné ruce v kterých drží sklenku a pomalu upijí zlatavou tekutinu. Ví, že dnes je ten den, kdy přijde ON, jako přišlo mnoho před ním a mnoho dalších po něm. Všichni byli výjímeční, ale jen pár je vyvolených. ON bude mít spoustu otázek, ale odpovědi bude muset nalézt sám. Starcův úkol tkví pouze v tom připravit dalšího z mnoha, na nelehkou dráhu lovce, na úkoly, které on sám nesčetněkrát překonal. Ne každý však na tuhle profesi přistoupí. Ne každý unese tu tíhu zodpovědnosti. A konečně, ne každý tuhle cestu přežije ve zdraví. Ale přesto tento stařec, který už je dnes pouhým stínem velkého muže věří, že ten kdo přijde dnes, tohle břemeno přijme a pokud se na něj bohové usmějí a paní štěstěna si ho zvolí za svého oblíbence, dovede svou pouť ke zdárnému konci, tak jako se to kdysi povedlo jemu...

Příběh smrti - Honzayk

Otevírám oči. Jako bych se probudil. Kolem sebe nevidím nic, jen ostré světlo svítící lampy levitující v prostoru v doprovodu divných, nevysvětlitelných zvuků. Obrysy jsou nejasné, zamlžené. Probírám se. Odněkud jsem se vynořil. Stojím přímo před onou lampou. Pod ní se plazí jacísi poslové nesoucí jasnou zprávu. Začínám znovu. Vyvrhnut z temnoty, která nepřináší nic, než opakovanou smrt. Tak krutou a bolestivou smrt. V ruce svírám podivný nástroj, nevím přesně jak ho popsat. Cítím jen jeho váhu, která mé zesláblé tělo táhne k zemi. „Co teď?" Kladu si otázku, na kterou, nejsem si jist, zda chci znát odpověď. Rozhlížím se kolem sebe. Lampa jasně září, osvětluje nyní už jasné kontury bortícího se města. Bortí se psychicky. Je plné hrůzy. Na každém mém kroku, který vedu vpřed, čeká nebezpečí. Dýchám těžký, nakažený vzduch. Před sebou vidím schody vedoucí na jakési nádvoří. Opatrně kráčím níž a níž s každým krokem ve mně roste zvědavost. „Co tu vůbec dělám?" Zatím neznám odpověď na mé otázky, které vyvstávají jedna za druhou, když v tom - tma. Upadám na zem. Cítím jen ocelové ostří projíždějící mým už tam zesláblým tělem. Poslední výdech. Jsem zpět. Zpět v temnotě. Na začátku.

Otevírám oči. Lampa stojí přesně tam, kde jsem ji viděl naposledy. Nyní už vím, co mě čeká. Jsem zpět. Plní mě odhodlání, chci zjistit víc. Vydávám se stejnou cestou. Připraven. Nástroj, který držím je lehčí, nyní v mých žilách proudí krev míchající se s adrenalinem, který mi přinesla poslední smrt v tomto prokletém městě. Scházím schody a jasně rozpoznávám nepřítele, který mě skolil. Stačí jeden dobře mířený zásah, nebo dva. Musím být hbitý a předpovídat, jak na mě tentokrát zaútočí. Zásah! Nepřítel padá k zemi. Padá vstříc zatracení. Jeho tělo opouštějí viditelné poslední zbytky života a lidství. To je to, co hledám. Jeho duše. Duše vletěla přímo do mne. Duše mě posiluje. Cítím se silnější.

Postupuji dál na nádvoří. Kolem sebe vidím domy. Bohatě zdobené a zachovalé domy. Tvoří bezchybnou kompozici snoubící se s do červena zabarvenými mraky, které toto město pečlivě svírají. Měsíc svítí rudě. Mé dobrodružství začíná. Jsem odhodlán prozkoumat každou jednu ulici, abych zjistil, co se tu děje. Obyvatelé nevycházejí s domů, slyším jen, jak si šeptají. Proklínají mne. Stromy stojící opodál zapomněly jak růst. Ze země trčí jen pahýly dřeva připomínající divné útvary. Jako z nějakého hororu. V tom mě napadá, že nevidím žádnou další cestu. Jsem v pasti?

Procházím se. Měsíc vrhá stíny zbarvené do červena. Pokouším se najít cestu dál. Co je to?! Blíží se ke mně věc. Blíží se rychle. Rychleji, než dokážu rozpoznat její identitu. Snažím se jí uhnout, ale mění směr stejně, jako jsem uskočil i já.

Otevírám oči. Co se to stalo? Lampa. Svítí dál a dlouze, klidně. V temnotě iluminující. Jsem na začátku. Jiná cesta nevede. Scházím na nádvoří. Nepřítele na schodech skolím hbitě a s ocelovým klidem. Odkud jsem byl zabit? Nepřítel mi ukázal novou cestu. Zpoza rakví a nepotřebných beden, kufrů a různých věcí ležících všude možně vidím jasnou cestu. Na konci nově objevené ulice vidím nepřítele, kterému jasně září oči. Při pohybu za sebou nechávají krátkou stopu. Moje duše. Moje duše je v něm. Musím ji získat zpět. Nepřítel je daleko větší a silnější než já. Bude to dlouhý a únavný boj. Pomalu se vydávám vstříc jisté smrti. V hloubi zbytků mé duše ale doufám, že tento souboj bude vítězný pro mne. Chci mé pracně získané duše nepřátel zpět. A nic mě nezastaví. První zásah! Nepřítel se ohání svojí - jak to popsat - zkrvavenou sekerou, pod kterou určitě padlo spoustu lovců. Stejných, jako jsem já. Uhýbám, nedosáhne na mě. Musím se mu dostat do zad, tam je jeho slabé místo. Při dalším výpadu využívám situace.

Oči mám již otevřené. Lampu už mám vrytou do paměti. Nepřítel mě skolil. Skolil mě nečekaně. Je daleko zkušenější, než jsem myslel. Budu muset postupovat s větší opatrností a být trpělivý. Unáhlenost se nevyplácí, to už nyní vím. Cestu znám i poslepu. Rychle se ocitnu na nádvoří. Před svým rivalem.

Lampa. Jako bych ji viděl už několikrát. Jsem na začátku...

Deník Sauldena - Jakub Slunečko

Den 1 - Probudil jsem se v jakémsi rozbořeném altánku na louce. Neviděl jsem nebe, pouze v dálce jsem viděl úzký pruh světla a tak jsem se rozhodl za ním jít. Po cestě jsem narazil na chatrč u stromu a po otevření dveří mi bylo jasné, že mě zde čekají. Přivítali mě tam staré ženy, říkali si strážkyně ohně. Připravili mě na cestu za nějakým králem. Nevím proč jsem zde, ale jedině tak získám odpovědi na mé otázky. Po východu z chatrče jsme uviděl ohniště a můj instink mi říkal ať ho zapálím a tak jsem také udělal. Celé moje tělo zaplnil hřejivý pocit toho, že jsem zase celý. Pokračoval jsem v cestě dál až k úzké škvíře ve skále. Na zemi jsem cestou nalézal zprávy, které mi říkaly ať uctívám slunce. Nejsem pobožný, ale pokud mi to pomůže v mé cestě, klidně začnu věřit i v měsíc. Když jsem se dostal z jeskyně konečně jsem uviděl slunce. Přišlo mi , že jsem ho neviděl roky. Okamžitě jsem si toto místo zamiloval, starý kovář jménem Lanigrast mi řekl že se jmenuje Majula. Slunce zalévalo moře a útesy svými hřejivými paprsky, které místu dávaly zvláštní kouzlo. Na úplném okraji se tyčil veliký obelisk a na kamenné desce u paty obelisku bylo vyryto číslo 0. Pěkné místo, sem bych se posadil kdybych neměl cestu před sebou. Asi zde přespím.

Den 2 - Vstal jsem brzy, slunce mě vzbudilo. Rozloučil jsem se s Lenigrastem a vydal jsem se podél útesu do tunelu, který vedl do jeskyně částečně zaplněné vodou. Když jsem z jeskyně vyšel, rozevřel se přede mnou zvláštní les. Vypadal normálně, ale něco nebylo v pořádku, ten les, nebo něco v něm umíralo. Po dalším zkoumání jsem zjistil že tu kdysi býval hrad a odehrála se tu veliká bitva ze které tu zůstaly vojáci. Už nevypadají tak, jako v době slávy hradu. S jedním jsem zkoušel promluvit, ale jsou ztracení...všichni. Vypadají jako chodíci mrtvoly. Nemluví, nemyslí, stojí jen na místě, ale když se k nim přiblížím, chtějí jen zabíjet. Staré strážkyně ohně se o nich zmínili říkají jim hollow. Ztratily vůli pokračovat ve své cestě, a dočista se zbláznily, jen kolem sebe máchají svými zlomenými meči. Zabil jsem je všechny jako psi, nebo jsem si to alespoň myslel. Vylezl jsem po žebříku nahoru, kde jich bylo ještě víc. Také jsem je zabil, nejsem z toho nadšený, ale přeci jenom jsem rytíř a zabíjet je to jediné co jsem kdy uměl.

Po zabití všech vojáků jsem si všiml mohutného rytíře sedícího pod velikým stromem v lesklé zbroji. Nemluvil, ale ani neútočil. Lehký cíl, myslel jsem si, nebylo však tomu tak. Po mém útoku pomalu vstal a začal se ohánět mečem jako by byl ze dřeva. Tak rychle jsem nikoho bojovat neviděl. Nestačil jsem mu a on mě během chvilky svalil na zem. Bez jakéhokoli slova mě bezcitně probodl, tak jak jsem to chtěl udělat já s ním. Myslel jsem že je konec. Nebyl. Po chvíli agónie jsem zase otevřel oči. Seděl jsem u ohniště. To bude zřejmě ta kletba o které ty bláznivé ženské mluvili. Nemohu umřít...to není tak zlé, říkal jsem si. Jenže vědomí, že nemůžete umřít, vám dodává pocit nezranitelnosti a tolik se nesnažíte, když víte že existuje druhý pokus. A tak jsem pokračoval. Nemohl jsem však porazit ani vojáky v hradu, ačkoliv jsem je předtím bez potíží umlčel. A čím víc jsem se snažil, tím jsem se cítil slabší. Vzpoměl jsem si na cetku, kterou mi dali ty bláznivé čarodějky. Neměl jsem co ztratit...a opravdu, po zničení té větévky jsem se cítil mnohem lépe. Jak může mít kus dřeva takovou moc? Vědomí se mi vrátilo a vyčerpán jsem ulehnul.

Den 4 - Konečně jsem se probojoval do srdce hradu, kde na mě čekala stařenka. Po krátkém rozhovoru jsem zjistil, že všichni v této proklaté zemi jsou naprosto šílení. Musel jsem pokračovat hlouběji do hradu. Cestou jsem si všímal starých stromů, vypadali téměř jako živé. Měli kolem sebe zvláštní energii. Jakoby jejich měli duše.

Den 5 - Dostal jsem se ke zvláštnímu výtahu v samém srdci hradu, neveděl jsem co je dole a kdybych to byl věděl, asi bych tím výtahem ani nejel. Byl tam jeden z těch zvláštních stromů, které jsem cestou potkával. Tenhle byl však naživu. Okamžitě na mě zaútočil s ohromnou zuřivostí. Ihned mě rozdupl a já se znovu probudil u ohniště. Zkoušel jsem ho porazit, ale nešlo to, nevěděl jsem jak. Při pokusech zabít toho majestátného tvora jsem si nemohl nevšimnout volných sutin, které byly podepřeny shnilou dřevěnou traverzou, ke které vedl vratký žebřík. Kdybych traverzu zničil, sutiny by se svalily přímo na obra. A tak jsem to taky udělal. Potichu jsem se přiblížil k žebříku, vylezl na lešení, střelil šíp do obra, který se rozeběhl přímo ke mě. Kopl jsem do traverzy a sutiny spadly přímo na toho zvláštního tvora. Sutiny však zasáhly i mě, na mojí nohu spadl kámen. Z posledních sil jsem se vyprostil ze sevření kamene a odplazil se k výtahu. Obr však nebyl mrtvý, jen uvězněný pod ohromnými kusy hradeb a zdí. Ta čest zabít ho zůstane někomu jinému, já se totiž vrácím do Majuly, sednu si k obelisku a budu čekat, až přijde někdo schopnější než já.

Den 62 - Do Majuly přišel jakýsi obchodník. Vypadá skromně a moc nemluví. Usadil se v domě vedle té veliké vily.

Den 103 - V Majule se objevila mluvící kočka, nevím jestli jsem se dočista zbláznil, ale opravdu mluví. S ní přišla jedna žena, říká si Schanalotte. Je zvláštní a nemluví, jen stojí u ohně.

Den 136 - Dnes přišel další. Vysvětlil jsem mu jak to tady chodí. Nemluví, ale ten pohled v jeho očích mě fascinuje. On dokončí to, co jsem začal. Cítím to.

Půvabná kopyta - Jakub Štěpánek

Bloodborne je možné koupit na Alza.cz.

Read this next