RECENZE The Last Guardian

Fumito Ueda tu hru skutečně dokončil!

VERDIKT: Hra The Last Guardian je stejnou měrou krásná jako frustrující a nefunkční. Bohužel ta krása nepřevažuje. Bez medaile.

Byl začátek léta v roce 2009, kdy jsme na E3 mohli poprvé spatřit The Last Guardian v pohybu. V té době se už na hře aktivně dva roky pracovalo, ale konečného výsledku jsme se dočkali teprve až nyní. Sedm let po zveřejnění prvního traileru. Byla to dlouhá doba, byla to i léta ticha, kdy si všichni začínali myslet, že The Last Guardian nikdy už ani nevyjde a projekt byl zrušen. Hra je ale nakonec tady a otázka tedy zní, zda to čekání na ni skutečně stálo.

Na což se poměrně špatně odpovídá, protože se dá říct, že z části ano, z části ne. The Last Guardian je mix krásy s totální nefunkčností. Nefukčností, u které si ale nejste úplně jistí, zda nešlo o nějaký ďábelský, sadomasochistický záměr. Při hraní se neustále střídají momenty vyvolávající u vás pocity něhy a nádhery s momenty totálního zmaru a chutí rozšlapat ovladač, spálit hru a s ní i celý obývák. A v takovou chvíli velmi rychle zapomenete, že předtím jste byli v čarokrásném opojení.

Ve hře ovládáte mladého chlapce, který se náhle probudí s hustými kérkami vedle potvory, která připomíná mix ptáka, kočky a psa a taky se podle toho tak chová. Je přikovaná řetězem k zemi, hladová a na vás je jí pomoci a společnými silami se dostat ze zajetí. Postupem času zjišťujete, co se stalo, kdo vás pokéroval, kde se vzali ptáko kočko psi a co to bylo za divokou párty, která vás sem vlastně dostala. Čím méně toho víte o příběhu, tím lépe. Ke cti Fumito Uedy je, že vyprávění je tentokrát o něco srozumitelnější než u jeho předchozích kousků.

1

První krůčky s Trico, jak se jmenuje ta roztomilá potvora, jsou skutečně senzační. Dlouhé minuty můžete strávit jenom pozorováním jeho nečekaně realistického chování, které se dynamicky mění v závislosti na tom, kde je a co ho zaujalo v prostředí. Jen se za ním občas ohlédněte, když někam skáčete a on vás následuje. Pírka mu vlají ve větru, pařátkem škádlí řetěz, a když budete skutečně pozorní, mimoděk vás také upozorní na věci, které budou důležité ve vašem postupu. Třeba jen letmým pohledem, zaujetím, hraním si s něčím. Jakmile si něčeho všímá, vězte, že to bude nejspíš řešení dalšího puzzlu, díky kterému budete moct postoupit dál v záhadném labyrintu vysokých budov a podzemí, ve kterých jste se ocitli.

První hodina až dvě v The Last Guardian jsou prostě nádhera. Pomalu se rozkoukáváte, s Tricem se oťukáváte, hledáte k sobě důvěru a cestu. To se zlomí ve chvíli, kdy tyhle dva základní pilíře k sobě vybudujete a dostanete možnost dávat Tricovi příkazy. Je to zároveň moment, kdy se krásná hra láme na nekonečně frustrující boj s mechanikami a tou zatrolenou potvorou.

2

Jakmile dostanete možnost Trica ovládat, herní prostředí to od vás začne samozřejmě velmi aktivně vyžadovat. A tady nastává ten největší problém. Trico je poměrně svébytný a tvrdohlavý, což znamená, že když mu dáte příkaz, můžete si docela dlouho počkat, než se ho rozhodne splnit. Kouzelné je, že doteď vlastně nevím, zda se jedná o bug ve hře nebo prostě o záměr. U většiny puzzlů přirozeně tušíte, co je třeba udělat. Trico ale často příkazy na první až desátý pokus odmítá, až nakonec začnete vymýšlet nové zcestné varianty. Tím se zaseknete klidně až na 15 minut, jen abyste nakonec zjistili, že původní nápad byl správný. Jen se vašemu parťákovi jaksi nechtělo.Což dokáže být po nějaké době neskutečně otravné. A přesně to jsou ty okamžiky, kdy si začnete říkat, co sakra na té hře tvůrci tolik let dělali?

Jenže, vlastně, je to docela realistické. Divoké zvíře asi nebude skákat, jak vy pískáte. Bude mít svou hlavu, nebude plnit vaše příkazy hned od začátku. Učí se. Když ukážete, nezasalutuje a nesplní okamžitě to, co po něm chcete. Je to tvůrčí záměr? Těžko říct, ale ke konci už se mi zdálo, že Trico poslouchá lépe, což může mít dvojí vysvětlení. Možná jsem si zvykl, že když dám Tricovi příkaz, je třeba chvíli počkat a nemást mu hlavu dalšími povely. Nebo, a pozor, to by bylo vlastně nekonečně geniální, Trico se postupně poslouchání příkazů učí tím, jak si spolu nadále budujete vztah. Ostatně, hned na začátku to vypravěč naznačuje. Pokud chtěli tvůrci vybudovat v hráči opravdu hluboký vztah k Tricovi, možná se inspirovali výchovou u skutečného psa. Znáte to? Učíte ho příkaz, neposlouchá, jste naštvaní a frustrovaní, a až jednou poslechne, o to víc ho milujete.

3

Ale co si budeme povídat, jakkoli je to tematicky geniální koncept, z hlediska hratelnosti je to čiré utrpení. Problém nemá The Last Guardian pouze s neposlouchajícím Tricem. Problémem je i těžkopádná kamera, se kterou budete na mnoha místech neustále bojovat. Ačkoli ji můžete volně ovládat pomocí pravé analogové páčky, tvůrci vám ji chtějí čas od času nastavit podle své vůle, abyste viděli to důležité. Což není ani trošku fajn například tehdy, kdy někam směřujete svůj skok. Auvajs. Ani ten váš chlapec rozhodně není v lezení a skákání takový mistr jako Nathan Drake, takže například provést skok z řetězu na římsu chce o něco silnější nervy.

Hra krásně vypadá, pírka plápolají, spektakulární panoramata jsou radost pohledět, fyzikální model funguje a všichni jsou skvostně animovaní, ovšem stačí, aby se vám rozpadal pod nohama most a framerate klesá hluboce pod 30fps. Alespoň na klasickém PlayStation 4. Netušíme, jak moc lépe hra poběží na PS4 Pro. Jde ale o věc, kterou by mohl vylepšit budoucí patch a nedá se říct, že by díky tomu byla hra nehratelná. Jenom... inu, hůře hratelná.

Trochu nešťastná je i variabilita prostředí. Okolí se příliš nemění a není mnohdy ani dostatečně specifické. Když se někam vracíte, pořádně si nelze rozpomenout, odkud jste přišli, případně zda jste tady už někdy nebyli. Totéž platí i o puzzlech, které se rády dost opakují a častokrát i těsně za sebou ve dvojících. Dostali jste se do místnosti tím, že jste tuhle podvodní bránu otevřeli tímhle způsobem? Tak se z ní dostanete úplně stejně. Jenom s velmi miniaturní obměnou.

Nerad bych ale, abyste si ze čtení recenze na The Last Guardian odnesli, že je to špatná hra. To ani v nejmenším. Jenom je prostě schizofrenní. Dokáže být nádherná, dokáže být dojemná, ke konci navíc až hollywoodsky epická. Jenom musíte překonat spoustu frustrujících momentů a pasáží, které dokážou i to krásné bohužel přebít. Člověk by čekal po té spoustě let vývoje asi něco víc. Škoda.

111

Nejnovější hry testujeme na výkonném počítači LYNX Grunex ExtremeGamer.

Reklama

Související obsah

DoporučenoMEGA-RECENZE Days Gone CZ

Zombie her není nikdy dost.

DoporučenoRECENZE Spider-Man CZ

Superhrdinou hned a bez zbytečných řečí.

DoporučenoRECENZE Detroit Become Human CZ

Když roboti začnou projevovat city.

PovinnostRECENZE A Way Out

Pět důvodů, proč je úplně boží.

Také na webu...

15 minut z hraní GTFO ve stylu Vetřelce

Survival hororový co-op pro čtyři.

Je snad toto redesignovaný Sonic?

Uniklé obrázky s upraveným ježkem.

Xboxové krabicovky už vynášejí Capcomu méně než ty pro Switch

Jeho finanční výsledky i s podílem digitálu.

- komentáře (16)

Po 30 dnech od publikování článku se diskuse automaticky zavírají, ale v rozpravě můžete pokračovat v našem fóru!

Schovat komentáře s nízkým hodnocením
Pořadí
Vlákna