DRUHÁ STRANA MINCE The Last Guardian

Odzbrojující krása ve dvou.

Hry jako tahle vás naučí, že existuje něco jako odzbrojující krása. Pamatuji se, jak se mi zatajil dech při sledování prvního traileru v roce 2009, jak jsem ucítil ten trhavý pohyb hrudi a podezřelou vlhkost v očích, když ty záběry a hudba vrcholily. Pamatuji se, že podobné emoce ze mě vydolovaly obě předchozí hry týmu Ico. V prvním případě naprosto nečekaně (myslel jsem, že to prostě bude lehce strašidelná plošinovka, ale pak jsem seděl s Yordou na lavičce, vítr ševelil v korunách stromů okolo nás a něco bylo jinak) a ve druhém případě mnohem víc, než jsem čekal (zármutek z pádu každého majestátného titána, krize s mým věrným ořem, naprosto zdrcující finále s jednou z nejkrásnějších hudebních skladeb všech dob).

S ohledem na mimořádné portfolio autorů bylo o to bolestivější sledovat, jak se třetí hra rok po roce propadala hlouběji a hlouběji do říše nesplněných snů. Nebyl jsem tedy sám, kdo znovu utrousil nějakou tu slzu, když se po letech mlčení na loňské E3 objevil nový trailer a datum vydání hry. Vím, že hodně lidí na ni bylo zvědavých a těšilo se. Ale já jsem navíc věřil. A nenechal se odradit zvěstmi o frustraci v prvních recenzích (ta naše od Aleše Harazima).

Jako obvykle jsem si na den vydání netrpělivě očekávané hry vzal dovolenou. V tomhle případě si ji ale vzala i přítelkyně a do hraní jsme se pustili v páru. Vím minimálně o dvou dalších párech, které se do hraní také pustily týmově. Ne, nepanikařte, ve hře není schovaný žádný multiplayer a možnost ovládat oba protagonisty (pamětníci vědí, že tenhle režim se docela překvapivě odemkl po prvním průchodu Ico). Nicméně je to hra mimořádně krásná a zážitková, což z ní činí ideální materiál pro hraní ve dvou - ať už jste hráčský pár (takže se o ovladač v pravidelných intervalech podělíte) nebo je hráčem jen jeden z vás. Pro toho druhého jde pak o fascinující materiál k dívání, nejen na obrazovku, ale také na toho hrajícího.

Protože vztah a chování hráče k Tricovi (váš opeřený svěřenec) je skutečný a živelný do té míry, že na něj budete mluvit a volat nejen mačkáním tlačítek, ale zcela mimoděk i vlastní pusou. Velice rychle zapomenete na to, že to úžasné stvoření před vašima očima vás vlastně nemůže slyšet.

Trico je totiž opravdu jako živý. Velkou zásluhu na tom má technické provedení, v čele s naprosto dokonalými pohyby - nejen celého těla a končetin, ale také grimasami v obličeji. Neomylně na něm vidíte, když je ustrašený, když je zvědavý nebo když se v něm probudí dravec. V průběhu hraní mu dorůstá peří, křídla i rohy - ale děje se to tak pomalu a přirozeně, že si toho nejdřív ani nevšimnete. O tom, jak uvěřitelně se hýbá nebo jak mu nádherně vlaje peří (které samozřejmě i zmokne, pokud se dostane do vody - mimochodem jeho skok do vody doprovází parádní "příbojové" vlny rozeslané na všechny strany), už bylo napsáno hodně.

Ale je potřeba na stejnou úroveň vyzvednout i jeho zvukový repertoár. Ačkoliv jde o fantaskní zvíře s prvky psa, kočky i ptáka, kombinace jeho zvuků zní dokonale jednotně a uvěřitelně, dále prohlubující pocit přítomnosti skutečné bytosti. Zvuk je celkově na vysoké úrovni, ať už jde o efekty kouzel místních čarodějů, ozvěnu v ruinách nebo o šumění větru a cvrlikání ptáků tak přirozené, že se mě přítelkyně zeptala, zda jsem nezapomněl zavřít okno.

Zásadní složkou Tricovy osobnosti je samozřejmě jeho chování. Aby působil jako živý, musí mít vlastní rozum a vlastní nápady. Pokud si jej nevšímáte, sám od sebe zkoumá okolí a občas najde cestu dál ještě dřív než vy. Není ale pravda, že by tvrdohlavě ignoroval hráčovy pokyny, jak by se mohlo zdát z některých recenzí. Jeho vztah k vám ovšem závisí na několika věcech - a pokud je neodhalíte nebo zanedbáte, nemůžete se divit, pokud se na vás Trico občas vykašle. Je to přitom docela logické a jednoduché: musíte ho krmit, po bitvách mu ošetřovat zranění a sem tam ho pohladit nebo slůvkem ukonejšit, když se něčeho lekne.

Pokud budete dodržovat tahle jednoduchá pravidla, bude Trico na vaše pokyny reagovat spolehlivě pokaždé. Pořád tam může být prodleva, ale většinou jen několik vteřin (například odhodlávání se před těžkým skokem). Nikdy za celou dobu hraní se nám nestalo, že by Trico nereagoval na naše pokyny minutu nebo déle. Proto si myslím, že hráči, kteří tohle zažili, nepochopili nebo zanedbali klíčové mechaniky péče o svého opeřeného průvodce.

Pokud se ale o Trica dobře staráte, věnuje se on s veškerou péčí také vaší postavě. Vztah mezi chlapcem a "drakem" tak dokonale funguje nad rámec povedeného příběhu. Během úvodních hodin je patrné, že si ani jeden není jistý, zda od toho druhého neutéct, což se samozřejmě postupem hrou začne měnit a vznikají tam nádherné momenty posunu jejich vztahu. Nebudu nic prozrazovat, ale zasvěcení vědí, že ty chvíle, kdy jeden pro druhého udělá něco naprosto mimořádného a nečekaného, patří k tomu nejlepšímu ve hře.

Je to příběh o přátelství člověka a zvířete, který stále posouvá vlastní hranice a díky exotičnosti prostředí i velikosti Trica nemá nouzi o opravdu působivé sekvence, kdy se váš ochránce řítí bortícími se ruinami, aby vás dostal do bezpečí, nebo se zoufale a dojemně snaží vecpat do příliš úzkých průchodů, aby od vás nebyl oddělen. Nádherně to vystihla moje spoluhráčka: "Urputně hledáš ty barely s krmením, protože ho prostě chceš nakrmit, protože je to zlatíčko, vytahuješ z něj ty oštěpy, protože to na něm prostě nemůžeš vidět. Je přitom úplně jedno, že tam není žádnej health bar, kterej by tě k tomu nutil, a chceš ho hladit, i když nemusíš! Hladit kdekoliv, ne jenom po hlavě! Proto jsem strávila ten čas chozením kolem něj a hlazením po noze, po boku, isoi isoi!".

Velkou roli hraje také hudba (jak se dalo čekat už od traileru), která se většinu času drží minimalistického aranžmá a jemných melodií, aby na sebe příliš nestrhávala pozornost (čest několika epickým výjimkám). Je poznat, že skladatel za sebou má více práce pro filmy a seriály než pro videohry. Výtvarná stránka je celkově úžasná. Prostředí ruin se střídá s divokou přírodou, a pokud dáváte dobrý pozor, uvědomíte si, že celou dobu se pohybujete v celistvém světě s jasnými návaznostmi. Podobně jako v Dark Souls můžete ukázat na věžičku v dálce a říct: vsadím se, že tam půjde dojít/vylézt. Vyšplháte někam do výšky, ohlédnete se do údolí pod vámi a dočkáte se momentu "Hele, nebyli jsme tamhle dole?".

Během hraní na PS4 Pro jsme nezaznamenali žádné zásadní propady framerate, snad jen s výjimkou vteřinového cuknutí při přechodu do nového sektoru obří lokace a během jisté klíčové příběhové scény s mimořádným počtem postav. Někdo si také může špatně vyložit mechaniku, kdy hra schválně zpomalí čas během vašeho pádu z výšky - děje se to, když je Trico poblíž, abyste měli šanci zkorigovat pád jeho směrem/natáhnout ruku (pokud máte dobrý vztah, můžete se spolehnout i na to, že se on bude snažit vás chytit sám od sebe).

The Last Guardian by ovšem fungoval i bez ohromující technické stránky, jelikož v jeho srdci bije opravdu silný příběh. Na začátku hraní jsme si nebyli jistí, zda bylo vhodné vybrat retrospektivní způsob vyprávění. Jelikož postava vašeho chlapce hraní komentuje mnohem starším hlasem jako vzpomínku, nemusíte se bát jeho smrti. Naštěstí je příběh překvapivě originální a finále se vydá dostatečně nečekaným směrem, aby se ukázalo, že nejde o žádný problematický spoiler. Než se nadějete, bude vám záležet na jiných věcech, než jen na tom, zda někdo umře nebo ne. I v tomhle ohledu hra potvrzuje svoji výjimečnost a schopnost skálopevně stavět na hodnotách, o kterých si jiné hry i příběhy obecně mohou nechat jen zdát.

Něco podobného jsem naposled zažil u německé adventury Memoria, ale ve velkorozpočtových konzolových hrách jde opravdu o hodně vzácný jev. Vize autorů byla nekompromisní a navzdory komplikacím během vývoje se povedlo ji realizovat v plné síle. Snad jen testovací skupiny donutily vydavatele zatlačit na poněkud přehnané uživatelské rozhraní nápovědy pro ovládání, ale jinak je hra svébytně jinaká od začátku do konce. Pokud máte nějakého domácího mazlíčka, nemáte šanci tenhle kousek nemilovat. Na druhou stranu, pokud si vás Trico nedokáže získat, dost možná to o vás také něco vypovídá.

111

Nejnovější hry testujeme na výkonném počítači LYNX Grunex ExtremeGamer.

Reklama

Související obsah

DoporučenoMEGA-RECENZE Days Gone CZ

Zombie her není nikdy dost.

DoporučenoRECENZE Spider-Man CZ

Superhrdinou hned a bez zbytečných řečí.

DoporučenoRECENZE Detroit Become Human CZ

Když roboti začnou projevovat city.

PovinnostRECENZE A Way Out

Pět důvodů, proč je úplně boží.

Také na webu...

- komentáře (11)

Po 30 dnech od publikování článku se diskuse automaticky zavírají, ale v rozpravě můžete pokračovat v našem fóru!

Schovat komentáře s nízkým hodnocením
Pořadí
Vlákna