RECENZE Outriders

Překvapení jara, které pohltí.

VERDIKT: I přes tragický rozjezd a potřebu permanentního připojení fajn hra, která zabaví divokou akcí, grafikou i singlem. Bez medaile.

Nedá mi to než začít parafrází na cimrmanovu Hospodu Na mýtince: „Spustili novou online střílečku, ale chodili jim tam lidi". Přesně tohle mě napadlo, když jsem se první večer snažil dostat do hry a neprokousal se ani do hlavní lobby. Vtipné bylo, že další dny se situace opakovala, ale stačilo vytrvat a na několikátý pokus „slavit úspěch". Další překvapení následovalo, když mě chvilková nedostupnost serverů opět vykopla nemilosrdně ven i z rozehrané kampaně pro jednoho hráče. To už mě humor opustil nadobro. V ten den jsem si už nezahrál, protože výpadek se protáhnul na několik hodin a v mém případě znamenal jen ztrátu neuloženého pokroku ve hře. Bohužel objevili se i tací nešťastníci, kteří přišli i o část dokončených misí nebo i o komplet celou postavu. V takové chvíli už slova pochopení hledáte marně, a hlavně furt přemýšlíte, proč hra není logicky rozdělena na offline singleplayer a online PvE. Je skutečně nešťastné nutit všechny bez rozdílu být neustále online na serverech, jejichž startovní kapacitu vydavatel tak hrubě podcenil.

Po několika dnech naštěstí došlo ke stabilizaci a přihlašování začalo fungovat normálně. Můžeme tedy konstatovat, že servery aktuálně jedou, ale pachuť zůstala. Když začínaly hry jako The Division nebo Destiny 2, nevyhnuly se počáteční problém ani jim, ale situaci podobnou Outriders pamatuje asi málokdo. Přitom by člověk řekl, že vydavatelé by naopak měli být poučenější z dřívějších přešlapů konkurence. Celé to dokresluje informace, že i proklamovaný cross-play mezi konzolemi a PC, byl během recenzování ze strany vývojářů násilně vypnut, neboť způsoboval problémy.

Nechme ale technickou stránku na pokoji a pojďme se věnovat samotnému hraní. Děj Outriders se odehrává na vzdálené planetě Enoch, která se stává posledním útočištěm prchajících lidí. Přesné důvody vám sdělí intro a velká nálož doprovodných animací. I když to na začátku vypadá na idylku, vše se tradičně začíná hroutit a výsledkem je v podstatě bezvýchodná situace, po které následuje časový skok a zjištění, že věci jsou i po třiceti letech ještě zoufalejší než předtím.

Abych byl upřímný, zápletka příběhu sice neurazila, ale ani nijak nenadchla. Jako kulisa k béčkovému sci-fi filmu by to snad ještě prošlo, ale chápu, že vývojáři nutně potřebovali pro své záměry planetu pozemského typu, kde by se mohly hojně vyskytovat různé anomálie, mutanti a příšery. Ke všemu se jedná o svět, kde se k boji používají i nadpřirozené síly, které mají ke konvenčnímu vedení boje hodně daleko. A v tom je jádro pudla, Outriders v úvodu neohromují příběhovým pozadím, ale herním světem a tím, co v něm můžete provádět.

Po krátkém prologu jste postaveni před povinný výběr typu vaší postavy. Je to klíčový úkon, který ovlivňuje, jakým stylem Outriders napoprvé odehrajete. Zatímco vizuální podobu Vaší postavy si pak můžete dál upravovat, vybrané povolání už nikoli, proto je nutné svoji volbu pečlivě zvážit. Pro boj na blízko se nabízí Devastator a Trickster, následuje Pyromancer, který se zaměřuje na střední vzdálenost a konečně Technomancer, jehož specializací je boj na dálku. Vzhledem k tomu, že se nejedná o bojovku ale o střílečku, nedokázal jsem si nejprve dost dobře představit, jak budou jednotlivé varianty vybalancované. Konzervativně jsem si proto napoprvé vybral Technomancera, který v mých očích nabízel zajímavé vychytávky jako jsou střelecké věže apod. a vyrazil do boje.

Na bitevní pole jsem vstupoval stylem, který mi byl blízký například z Gears of War nebo The Division, což jsou hry, jejichž podobnost je často skloňována i v souvislosti s Outriders (nemluvě o kameře z pohledu třetí osoby). Má vize taktické střílečky byla vzápětí doslova rozmetána na kusy. I když je zde spousta možností krýt se za překážky, přesto musí být člověk v neustálém pohybu, protože nepřátelé jsou velmi dynamičtí a jakmile se někde zaseknete, žádný kryt vás neochrání. Oni si pro vás jednoduše dojdou nebo vás zasypou granáty. A když postoupíte do hloubi pole, najednou máte oddíl nepřátel za zadkem. Rovnou jsem tedy mohl zapomenout na taktiku chladnokrevné likvidace nepřátel zpoza bezpečného krytu. Outriders vám v průběhu boje prostě nedají odpočinout.

Po pár misích se mě zmocnil pocit, že jsem svůj výběr postavy moc nevychytal. Pro nepřátele nebyl velký problém dostat se mi k tělu, a to je pro Technomancera zásadní potíž. Design map navíc zrovna moc nefandí tomu, abyste si přirozeně vytvořili od nepřátel odstup. Mapy jsou víceméně koridory s bojovými arénami. Když jsem to samé následně zkusil s Devastatorem, pochopil jsem, jak zásadní rozdíl mezi postavami tu vlastně je.

Devastator je doslova pravým opakem Technomancera. Nepřátelé v dálce jsou pro něj větším rizikem, ale kdokoli se přiblíží, na tom si parádně smlsne. Jeho základní dovedností je vytvoření lokálního zemětřesení, které vydatně poškozuje všechny, co jsou v blízkém dosahu. Dalším skillem se dokáže doslova obrnit, takže snese chvilkově spoustu poškození bez ztráty kytičky. A pokud jde o to zlikvidovat někoho v dálce i na to má super vychytávku. Vznese se do vzduchu a rychlostí blesku se přenese na cílové místo, kde to v místě dopadu doslova rozstřelí na kusy.

Unikátní dovednosti se u všech postav postupně odemykají a jejich slabinou je, že se musí různě dlouhou dobu nabíjet, aby šly znovu aktivovat. Je tedy nutné jejich použití správně načasovat a mezi tím vše okolo sebe kosit střelnými zbraněmi. Výsledkem je doslova frenetická akce, na kterou by i Spiderman s Ironmanem museli zírat s němým úžasem.

Podobný styl boje na blízko vyznává i Trickster, který ale nemá takovou odolnost jako Devastator, takže jeho dovednosti se zaměřují například na zpomalování času nebo teleportaci do zad nepřátel. A nakonec i ohnivý Pyromancer má své jedinečné kouzlo. Každá jeho dovednost nějakým způsobem používá oheň a nepřátelé zasažení plameny vždy utrpí poškození, které většinou není konečné. Hořící nebožáci totiž dál trpí a postupně je plameny stravují až dokud definitivně nepadnou.

I přes všechny odlišnosti, které mimochodem dobře motivují zahrát si Outriders opakovaně a využít tak rozličné herní styly, jsou všechny postavy rovnocenné. To ostatně platní i pro již zmiňovaného Technomancera, ke kterému jsem se následně vrátil a uchopil jeho dovednosti za správný konec. Najednou to začalo všechno fungovat, takže nakonec veliká spokojenost se všemi nabízenými charaktery.

Nutno podotknout, že každá postava je na začátku skoro jako nepopsaný list papíru a je na vás, čím bude disponovat o několik desítek levelů později. Skilly si postupně odemykáte, honíte se za stále lepšími zbraněmi a výstrojí, jak se na správný looter-shooter typ hry sluší a patří. Ještě k tomu sbíráte speciální materiály, vyrábíte všemožné modifikace výbavy a nasbírané body utrácíte v rozsáhlém stromu schopností, za který by se nemuselo stydět ani průměrné RPG.

Když to tak vezmu, o Outriders se mluví jako mixu Destiny 2, Division nebo Gears of War, ale mě z toho osobně vychází, že to má zatraceně blízko i k Diablu. Zní to divně už kvůli zasazení a nejde moc srovnávat fantasy bojovku se sci-fi střílečkou, ale ten management a budování rozdílných svých postav opravdu dává vzpomenout na Diablo ať chcete nebo ne.

Pokud se oprostím od příběhu, který mi nepřišel zas tak zásadní, je hratelnost Outriders asi tím největším plusem celé hry. Jde o tu zábavu ze střelby, boje s obrovskou přesilou nepřátel a samozřejmě i o souboje s menšími či většími bossy, při nichž získáte ten správný pocit zadostiučinění za odvedený výkon. Outriders mají ovšem místy hodně vysokou obtížnost a díky autosave funkci jen v určitých místech hry, jsou i malinko frustrující.

Docela naštve, když třeba umřete krátce po tom, co jste odrovnali mini bosse, protože za kopcem ještě číhala záložní vlna nepřátel. Obvyklé opáčko je ale snadnější záležitostí, protože už víte, co a jak. Chybami se zkrátka člověk učí, ale nejde to zase do extrému jako třeba u masochistických Souls like her. Tomu ostatně bráni i volitelný stupeň obtížnosti zde prezentovaný jako „World Tier". Současně s levelováním vlastní postavy stoupá i úroveň okolního světa (15 úrovní), od které se odvíjí level nepřátel ale také i úroveň lootu, jenž z nepřátel a beden padá. Logika je jednoduchá, čím vyšší level máte, tím vyšší level světa stojí proti vám. Ovšem ve chvíli, kdy narazíte na bosse, který je prostě už příliš, tak není potřeba ztrácet nervy. Ano, můžete se kousnout a zkoušet to stále dokola nebo si stáhnete World Tier na nižší úroveň a trochu si to usnadníte, aby to pro vás bylo stále zábavné a neházeli vztekle ovladačem nebo klávesnicí o zeď. Za mě ideální způsob, jak se dynamicky vypořádat s obtížností a neodradit od dalšího hraní.

Pro mě jako vyznavače singleplayeru bylo také nesmírně důležité, že Outriders mají rovnocennou část hry pro jednoho hráče. Zatímco třeba v prvních The Division bylo sólo hraní skoro za trest, tady na vás žádná „penalizace" nedopadá. Hra se dá v naprosté pohodě odehrát bez spoluhráčů a systém vám za to žádné klacky pod nohy hází. Navíc vám kampaň Outriders vydrží na několik desítek hodin, a to mluvím o prvním průchodu. Pokud si dáte repete s další postavou, herní doba se zákonitě ještě prodlouží a pořád to bude zábavné.

Po dohrání kampaně se vám navíc odemkne i endgame obsah v podobě speciálních expedic. Věřte tedy, že vyčerpat herní obsah Outriders není vůbec jednoduché. Kooperace v podobě režimu PvE je jinak dostupná pro 2-3 hráče a je na vás, jestli si to střihnete s cizími lidmi nebo dáte dohromady svoje známé. Režim PvP ve hře přítomen není, a pokud je mi známo, není plánován ani v budoucnu.

Grafická stránka hry rozhodně potěší. I když planeta Enoch představuje svět podobný Zemi, rozmanitost lokací a nepřátel je vskutku rozsáhlá. Nechybí spousta vizuálních efektů souvisejících s používáním zbraní a energetických schopností, a to nemluvím o ztvárnění atmosférických anomálií a všemožných monster, které vás provází celou hrou.

Pokud pominu technické problémy s potřebou být neustále online, musím potvrdit, že Outriders šlapou po hardwarové stránce velmi dobře. Hru jsem recenzoval na stroji s Core i7-10700f, 16GB RAM a RTX2070 a dosáhl jsem na stabilních 60 FPS při ultrawide rozlišení 3440x1440. Všechny detaily jsem měl nastavené na maximální nebo ULTRA hodnoty včetně DLSS. Pokud jsem nedostal náhodný kopanec, kvůli nedostupnosti serveru, hra celou dobu jela parádně, takže si v tomto ohledu nemám na co stěžovat. S vizuálem mě vlastně rozčilovala jediná věc, a to nepochopitelně roztřesené cutscény během příběhové části hry. Snad to mělo navodit akčnější dojem, ale tohle se fakt nepovedlo.

Outriders mě ve výsledku pozitivně překvapili. Nic extra jsem od této hry nečekal a příběh mě také nijak extra neupoutal, ale herní svět mě pohltil a stále jsem měl chuť se do hry vracet a zkoušet se probít zas o kus dál. Zároveň jsem se těšil na nové vybavení, zbraně a samozřejmě nepřátele. Možná je to slušná vykrádačka ostatních her, ale celkově se tenhle mix povedl. Asi se tedy není co divit, že Outriders hned od začátku hraje tak velké množství lidí.

999

Nejnovější hry testujeme na výkonném počítači LYNX Grunex Super Gamer 2020.

Reklama

Související obsah

Také na webu...

- komentáře (2)

Po 30 dnech od publikování článku se diskuse automaticky zavírají, ale v rozpravě můžete pokračovat v našem fóru!

Schovat komentáře s nízkým hodnocením
Pořadí
Vlákna