RECENZE Call to Arms - Gates of Hell: Ostfront

Skvělá RTS z druhé světové války.

Pokud jste milovníky RTS z druhé světové války, asi vám nemusím představovat herní sérii Men of War. Její kořeny přitom sahají až k legendám typu Soldiers: Heroes of WW2 nebo Faces of War. V posledních deseti letech pak proběhla transformace v Men of War: Assault Squad, přičemž tahle varianta více upřednostňovala multiplayer v režimu PvP. Singleplayer sice zůstal, ale rozhodně už nebyl základním stavebním kamenem. I když byly zachovány skoro všechny vychytávky původních Men of War, v podání Assault Squad se hra stala rychlejší a přímočařejší. To vesměs svádělo k odlišnému stylu hraní bez nutnosti tolik využívat ony úžasné prvky mikro managementu jednotek.

V roce 2018 se pak Digitalmind Studios rozhodli vydat úplně novou hru nazvanou Call to Arms, a to bez dosavadního dlouholetého vydavatele 1C Company. Call to Arms by se dalo definovat jako Men of War v moderní době ale s fiktivním pozadím. Nevím, která z těchto dvou veličin netáhla více, ale v našich končinách hra nijak zvlášť neprorazila, a to navzdory velmi dobrému hodnocení.

Teprve letos o prázdninách začalo být o Call to Arms opět slyšet. Důvodem byl dokončovaný projekt Gates of Hell: Ostfront, který vyvinula zbrusu nová a nezávislá společnost Barbedwire Studios. Sám jsem byl velmi zvědavý, co to vlastně má být? Následně jsem zjistil, že se jedná o samostatně spustitelné DLC k Call to Arms a nabízí kompletní návrat do druhé světové války. Zatím jde o východní frontu a dostupné jsou pouze armády Německa a Sovětského Svazu, ale i to stačilo, aby to naprosto získalo mou pozornost. V podstatě se dá říci, že původní Men of War jsou zpátky, a to v té nejryzejší podobě. Navíc došlo na nové vychytávky, mnohem propracovanější bojiště a vylepšené herní módy.

Jelikož svojí povahou tíhnu více ke hře jednoho hráče, potěšila mě nabídka singleplayeru. Kromě výukových scénářů zde najdete dvě kampaně za každou zde přítomnou bojující stranu. Pět misí v každém tažení (dohromady tedy deset) sice nevypadá jako velká porce, ale musíte vzít v úvahu, že s každým z těchto scénářů strávíte minimálně hodinu a někdy i dvě, a to jen v případě, že mise zvládnete hned na poprvé. Časově jsou nejprve zasazeny do začátku války na východní frontě v roce 1941 a postupně se dostáváte na časové ose dál a tím i k lepším a vyspělejším jednotkám. Mise jsou chvílemi až neuvěřitelně propracované, přitom mají úplně jiné kouzlo než třeba ty z populární série Company of Heroes. Jednotky si zde hýčkáte, snažíte se o minimum ztrát a vždy proti vám stojí výrazně početnější protivník, což se samozřejmě odráží i ve stylu hry.

V misích, kde musíte bránit vytyčený prostor je to krapet jednodušší, ovšem jen za předpokladu, že neošidíte přípravnou fázi. Hned první mise sovětské kampaně vás v tomhle velmi důkladně vycvičí. Se skromným mužstvem bez valné dělostřelecké podpory stojíte proti útočícímu nepříteli s tanky a leteckou nadvládou. Příprava byla sice kapku únavná, ale výsledkem byly falešné cíle (makety děl), obranné okopy, a především totální zaminování přístupových cest.

Miny jsou čistě v hráčově režii, buď si s nimi dáte práci a rozmístíte je, kam všude zvládnete, nebo to odfláknete a o to více práce pak budete mít v ostrém boji. Já se skoro uklikal, ale jakou jsem pak měl radost, když jsem zjistil, že jsem v řadě případů přesně vystihl předpokládaný směr postupu útočníků a jak díky mým minám jejich řady výrazně prořídly. A ti, co prošli dál, se dostali až k mým zákopům, kde následně hrdinně padli. Samozřejmě následovalo ještě několik dalších útoků, ale i tyto pokusy jsem nakonec za přispění menších posil zdárně odrazil a uvědomil si, jak hodně strhující to vlastně bylo.

Mise, kde jste naopak v roli útočníka a prolamujete obranné linie nebo obsazujete opěrná místa v podobě vesnic a strategických bodů jsou logicky jiné. Nicméně ani v nich nemáte početní výhodu, jen s povoláváním posil je to lepší. Navíc si typy jednotek volíte sami, podle potřeby, není tedy nutné vždy pracovat jen s tím, co vám hra sama přidělí. Všechny scénáře jsem si maximálně užil a nutno dodat, že při správném nastavení jsou výzvou i velmi zkušeným hráčům.

Skvělý design map vyžaduje, abyste se chovali co nejvíce takticky. Tady skutečně nejde jen označit jednotky a poslat je k cíli a děj se vůle boží. Pochválit musím i měřítko bitevního pole. Vždycky mě u ostatních her rozčilovalo, když se tanky musely sjet pomalu až k sobě, aby po sobě mohli vystřelit. V Gates of Hell je to jiné, tady děla i tanky střílí na skutečně dlouhé vzdálenosti, což jednak nutí hráče koukat na mapu z mnohem nižšího úhlu a také to výrazně zvyšuje úroveň realismu.

I když některé mapy vypadají jako nudle, přesto jsou ve skutečnosti natolik široké, že musíte využívat zajišťování křídel nebo chytře obcházet místa s nejtužší obrannou. Frontální útok je obvykle roven sebevraždě, ale vždy se dá vymyslet, jak si s protivníkem poradit i za cenu velmi malých ztrát. Obvykle je výsledek bitvy takový, že na nepřátelské straně jsou stovky mrtvých, přičemž vy si můžete dovolit přijít pouze o hrstku vojáků. Ideální poměr zabitých nepřátel a vlastních ztrát zde vychází na 10:1. Kvůli tomu musíte vždy zvolit tu správnou taktiku a následně jí aplikovat v praxi. Když se vše povede, máte nejen radost z toho, co jste dokázali, ale právě jste odhalili to pravé kouzlo této hry. Navíc prostředí a tvary map jsou v kampaních různorodé. Je pak veliký rozdíl bojovat v odlišném terénu a zasazení nebo roční době. Taktiky na jednotlivých mapách se výrazně liší, vždy člověk musí vycházet z aktuálního scénáře a snažit se využít například maximum terénních nerovností nebo vybrat takové střelecké pozice pro děla a tanky, aby měla co možná nejlepší krytí.

Singleplayerové kampaně mají výhodu i v tom, že si můžete zpomalovat čas a získat tím více prostoru pro všechny ty vychytávky. Například inventáře jednotek tu vždycky byly, ale teď není problém je i naplno využít. Zastřelili jste nepřítele s plamenometem? Bezva, proč si tento krásný kousek techniky nepřivlastnit a nepoužít ho proti svému původnímu majiteli. Stejně tak to lze udělat s jakýmkoli dalším vybavením jako jsou děla nebo tanky. Pokud není daný stroj nezvratně zničen, vždy se dá pomocí nářadí opravit. Tanky mají třeba až čtyři druhy nábojů (omezený počet), které lze manuálně přebíjet. Zároveň se může stát, že strojům dojde palivo a bez doplnění s nimi dál nepohnete. Stejně jako v minulých hrách lze jít až na úroveň inventáře každého jednotlivého vojáka v četě. Například k vytvoření okopu je zapotřebí lopatka, tu ale nemusí mít každý voják u sebe. Medic potřebuje zásobu obvazů, a když dojdou, nemůže ošetřovat další zraněné, dokud si někde nesežene další, i kdyby to mělo znamenat vzít je z kapes mrtvému nepříteli.

Absolutně nejlepší vychytávkou je ale možnost přímo ovládat vybrané jednotky. Já vím, od dob Men of War tohle není žádná převratná novinka, ovšem v Gates of Hell se tato featura dočkala parádního vylepšení. Dříve jste mohli napřímo ovládat jednotku pouze z pohledu třetí osoby. Bylo to fajn, ale přeci jen tomu něco chybělo. Nyní je možné napřímo ovládat jednotky i z pohledu první osoby, a to je skutečně něco! V případě tanku se dostanete až za mířidla, jak to znáte třeba z World of Tanks a tankem můžete stejným stylem i pohybovat. V praxi to funguje tak, že přes klávesy WSAD řídíte pohyb tanku a myší ovládáte zaměřovač včetně přiblížení optiky. Když si tohle vyzkoušíte uprostřed bitvy, dostává to celé úplně nový rozměr, tohle nemáte šanci u běžné strategie vůbec zažít.

Jediné, co se kampaním pro jednoho hráče dá vytknout je fakt, že se jedná o prostý soubor misí. Nečekejte žádný příběh ala Company of Heroes. Znovu hratelnost těchto scénářů je také sporná, protože v momentě, kdy je úspěšně zdoláte, už vás na podruhé nemají moc čím překvapit. Musíte se tedy smířit s tím, že vás na dobrých patnáct až dvacet hodin zabaví a pak se posunete dál. Dobrou zprávou ale je, že v oblasti singleplayeru má Gates of Hell co nabídnout i mimo standardní scénářové kampaně.

Úplnou novinkou je tzv. Conquest neboli dynamická kampaň. Ta ve své podstatě nabízí skoro nekonečnou zábavu pro jednoho hráče v generovaných bitvách, které na sebe navazují. Postup tažení je vyznačen na strategické mapě, kde si vybíráte, do jaké bitvy dál půjdete. Trochu to připomíná princip válečné série Close Combat. Mise zde samozřejmě nejsou tak propracované a zadání je vždy stejné - boj o vítězné lokace. Vítěznými bitvami získáváte zkušenosti a body pro výzkum nebo nákup jednotek. Jednotky si totiž před bitvou musíte sami „nakoupit" a ještě k tomu řešit odemykání technologického stromu. Začátek dynamické kampaně je tedy pouze se základními jednotkami a k těm lepším se musíte dopracovat vlastní snahou a dobře zvoleným výzkumem. Zásadní ale je, že jsou tyto scénáře pokaždé jiné, tím pádem je zde potenciál na desítky dalších hodin hraní.

Pokud by ani toto nestačilo, tak je zde zastoupen ještě klasický skirmish mód a multiplayer na dvaceti čtyřech mapách pro dva až osm hráčů. Hrát se dá i offline proti umělé inteligenci. Můžete ale samozřejmě hrát i online proti lidským protivníkům. Zároveň se dá ona dynamická kampaň hrát v kooperaci s kamarádem nebo si v kooperaci projet znovu mise ze skriptovaných kampaní. Jak sami vidíte ta herní porce je ve výsledku obrovská, a to už se stihnul rozeběhnout i Steam Workshop, kde se začaly objevovat uživatelské mise, mapy i celé nové kampaně z volně dostupného editoru. V podstatě se nelze dostat do stavu, že byste tady už neměli co hrát.

Bohužel najdou se i negativa. Jedním z nich je umělá inteligence, jak nepřátel, tak vlastních jednotek. Řadu těchto věcí jsem už viděl v předchozích Men of War hrách, takže to vlastně nejsou úplně nové chyby, ale spíše přetrvávající neduhy. Jedná se například o pathfinding jednotek a pak o to, že jednotky jsou málo autonomní. Medic může mít kolem sebe tucet raněných, ale sám od sebe nikoho léčit nezačne, čeká na příkaz. Jednotka, která je vystavena nečekané palbě při odhalení si prostě sama nezaklekne nebo nelehne na zem. Opět je potřeba, aby zakročil hráč a nastavil jejich správnou pozici. Ono to takhle fungovalo už u prvních Men of War, jenže tam se člověk staral o pár lidí a jeden tank. Tam to nebyla chyba ale spíše chtěná vlastnost. Když ale v Gates of Hell ovládáte desítky vojáků a četu tanků, tak tohle prostě nejde stíhat. Navíc zpomalování času funguje jen ve skriptovaných kampaních, nikde jinde ani v dynamických kampaních si ho nemůžete aktivovat.

Vypíchnout ještě musím vylepšenou grafiku. Nejde jen o to, že terén bojiště je členitější a podrobnější. Divy dělá nové stínování a nasvícení v různých denních dobách. Nadchly mě i precizní modely tanků a bojových vozidel. Když to srovnám s grafikou starších Men of War, je vidět opravdu znatelný pokrok. Celkově ve mě převládají velmi pozitivní pocity. Gates of Hell mě nadchlo a pro mě je hodnotnější hrou než podobně tematický druhý díl Company of Heroes. I proto se hodně těším na další herní obsah, o kterém už nyní víme, že je připravován. V další části tohoto článku na vás čeká ještě rozhovor s vývojáři z Barbedwire Studios, kteří nám nejen poskytli tuto hru na recenzi, ale zároveň nám byli ochotni odpovědět na pár zvídavých otázek. Východní frontou tedy Gates of Hell rozhodně nekončí!

Brzy přineseme také rozhovor s tvůrci hry.

999

Nejnovější hry testujeme na výkonném počítači LYNX Grunex Super Gamer 2020.

Reklama

Související obsah

Také na webu...

- komentáře (0)

Schovat komentáře s nízkým hodnocením
Pořadí
Vlákna