Call of Duty: Black Ops

Celkově je hra podle očekávání rychlá, divoká a trochu nepřehledná. Pozor si musíte dát na výbuchy aut, protože jejich fatální dosah je nezvykle široký. O umělé inteligence nechci moc mluvit, protože pokud respektujete pravidla hry a děláte to, co si tvůrci přejí, pak budete mít pocit, že nic dokonalejšího jste ještě neviděli. Jakmile ovšem při opakovaném hraní trochu zrychlíte, budete spíše nepříjemně překvapeni. Tímto způsobem totiž snadno zbortíte celý systém. Hra se zastaví a bude čekat tak dlouho, dokud neuděláte to, co máte, případně vás k tomu donutí jinými cestami.

V misi, kde musíte odrazit útok Vietcongu, jsem při druhém pokusu předběhl své parťáky a postavil se ke kulometu, který napoprvé ovládal jiný voják. Pustil jsem se do hord přibíhajících nepřátel, když najednou obrazovka bliknula a já stál na jiném místě, kde jsem střílel z raketometu. Stalo se to, že naskriptovaný voják přiběhl na naskriptované místo k naskriptovanému kulometu a zcela nenaskriptovaně mě z tohoto místa vyhodil.

Myslím, že tohle je dokonale ukázkový příklad toho, jak nesmíte Black Ops hrát, potažmo žádný díl Call of Duty. Tohle je zkrátka daň skriptem svázaných her. Buď hru akceptujete jako jeden velký hollywoodský biják, do kterého trochu zasahujete, nebo si zkazíte celý zážitek. U téhle hry by měli na krabičku napsat heslo: „Během hry nepřemýšlejte". To nemyslím ironicky, naopak! Chcete-li si hru perfektně užít, odreagovat se a prožít skvělé akční dobrodružství, pak postupujte podle očekávání designérů. Díky tomu budete naprosto spokojení s tím, co od hry dostanete.

Po technické stránce je hra víceméně perfektní. Víceméně proto, že na Xboxu 360, kde jsem hru hrál, již bylo dosaženo limitů v grafice a překvapí tak skutečně jen málokterý titul. Black Ops vypadají skutečně velmi dobře, určitě lépe, než nedávno vydaný Medal of Honor, ale zase ne o tolik lépe, aby vám nějak výrazněji utkvěli v paměti.

Detaily vojáků jsou velmi dobré, textury až překvapivě kvalitní, ovšem některá místa působí poněkud chudě. Jako celek však vypadá hra skvěle a když vám ve Vietnamu zahrají Rolling Stones jeden ze svých starých hitů, budete v sedmém nebi. Na Call of Duty je vždycky působivá míra detailů, kterou tvůrci věnují každé z lokací. Tady hra jen obtížně hledá konkurenci, i když jí to občas zkazí do očí bijící přehlédnutí, kdy např. přistávající vrtulník v džungli nepohne ani stéblem trávy.

Na závěr kampaně si tvůrci neodpustili menší politický vtípek, který vás uvede do známého módu Zombie. Nebudu ho prozrazovat, ale za ten vtípek dávám palec nahoru. Ještěže je většina protagonistů již po smrti nebo reprezentují režimy, s nimiž zbytek světa prakticky nekomunikuje. Po dohrání singleplayeru máte možnost online, ve Split Screenu, System Linku, nebo i sólo bojovat proti stále agresivnějším hordám zombie. Za zabíjení nepřátel dostáváte peníze, za něž nakupujete zbraně, otevíráte dveře nebo opevňujete ty rozbité. Pro mě se jednalo spíše o krátkodobou zábavu a přednost bych dal spíše multiplayeru, který znovu vypadá skvěle.