Call of Juarez: The Cartel

Vždy, když na takový předmět narazíte, hra ho zvýrazní cca na deset metrů daleko, jenže sebrat už ho musíte tak, aby si toho ostatní nevšimli. A úplně stejné je to s bočními misemi, které jednotlivé postavy šuškají do mobilních telefonů a posléze musí, opět nespatřeny svými kolegy, dorazit na setkání s informátorem, nastražit nějaký důkaz nebo třeba štěnici.

Hře tenhle motiv jedině prospívá, protože navzdory spolupráci musíte vždy po očku sledovat ostatní a neustále vyhodnocovat, zda vás v klíčovou chvíli podrží nebo se raději rozběhnou za vlastním cílem. Problém je v tom, že Call of Juarez tohoto na papíře výtečného nápadu neumí dostatečně využít: odměnou jsou vám pouze body, které lze vyměnit za odemčení zbraní.

Jakmile ovšem odemknete všechny, zbraňový arzenál se zpřístupní i vašim kolegům a tím pádem plnění dalších tajných misí přestane dávat smysl. Zcela nesmyslné je to pak v singleplayeru, kde své kolegy ovládané AI jednoduše necháte čekat na checkpointu a jdete si vyřídit, co je potřeba. Nikterak tomu neprospívá ani fakt, že kýžené předměty se objevují vždy na stejném místě, takže stačí si The Cartel projít jednou za každou postavu a pak už nikdy nebudete pochybovat, zda vaši spoluhráči za ten vzdálený roh pádí kvůli vlastním cílům.

Škoda, protože tohle je ze všech vlastností ta nejzajímavější a být trochu lépe provedená, mohla se stát důvodem, proč se k novému Call of Juarez vracet. Naštěstí páteř hry tvoří solidně zpracované přestřelky a bojové scény: nenásilné a slušně odsýpávající scény připomínající spíš prvoplánovou řežbu a la Duke Nukem než realistickou akci. I obyčejnou pistolí lze na dálku pořídit prvotřídní headshot, auta vybuchují po pár kulkách a nepřátelé se na vás hrnou z každé uličky a dveří jako v nějaké automatové střílečce. Ještě že je tu alespoň ten mód Concentration neboli klasický matrixovský bullet-time, ve kterém se nejlépe pořizují headshoty.

Důležité je, že nejsou potíže s ovládáním, že postavičky vesele kloužou po povrchu jako v Quakeovi a že i ty nejsložitější přestřelky jsou vždy v první řadě zábavné. Autorům se podařilo je dobře načasovat a hře na variabilitě přidává i několik scén s řízením vozů, ačkoliv tady je co do orientace a ovládání rozhodně co zlepšovat. Opět platí, že nejvíc si to užijete kooperativně ve dvou lidech, kdy se ten druhý vyklání z okna SUV a střílí po pronásledovatelích. V singleplayeru nakonec vždy skončíte jako řidiči a vaše přežití záleží jen na vrtochu AI. Mimochodem souboje s bossy ve hře chybí, ale aspoň si sestřelíte pět helikoptér.

Nejednou si ovšem během hraní pomyslíte, že The Cartel je trochu nedonošené dítě: titulky jen málokdy souhlasí s tím, co zrovna říkají postavy, dialogy jsou tu a tam uřízlé nebo posunuté a tak se zaobírají věcmi, které na obrazovce ještě nevidíte či postavami, jež nestihly včas přijít. Počítačem ovládání spolubojovníci se vás neustále snaží varovat výkřiky jako "pozor, vlevo!" nebo "bacha, napravo!", ale můžete vzít jed, že protivník se právě na té straně nacházet nebude. Kompetitivní multiplayer už pak skoro nestojí za řeč, protože mise typu poldové vs. zloději trpí špatným balancem.

I hráč se tedy musí čas od času přemáhat k tomu, aby si nové Call of Juarez užil, ale půvab v něm nalézt rozhodně lze. A byť někdy jen nakousnuté či ne dokonale provedené nápady zase ukazují, že i na trhu dominovaném klony Call of Duty je prostor pro další nápaditou střílečku. The Cartel touhle hitovkou bohužel není, ale jestli se chcete odreagovat, pobavit a tu a tam vyzkoušet něco zase trochu jiného, nezklame vás.