RECENZE Destiny

Krásná, leč mrhající potenciál: první český verdikt.

Po Watch Dogs zde máme letos už druhou hru, jejíž naddimenzovaná očekávání prostě nemohla být naplněna. Jenže ona zklamala i na frontách, kde to čekal málokdo. Přesto její kritici zaraženě přiznávají, že v ní strávili desítky hodin a odnesli si nejeden pamětihodný zážitek. Jde o nemálo kontroverzní dílo, které není snadné objektivně posoudit: hodně záleží na tom, co jste za hráče, jaké máte rádi žánry, kolik s nimi máte zkušeností a zda máte s kým hrát.

Výprava je na první pohled nejsilnější stránka Destiny. Stačí vidět východ nebo západ slunce, případně jednu z exotičtějších lokací, jako je deštný prales na Venuši nebo mimozemské labyrinty hluboko pod povrchem Měsíce. Hra běží na vlastním novém engine, což tradičně vede k lepšímu využití výkonu i efektů, šitých na míru jejím potřebám.

Pohromadě s nezaměnitelným rukopisem autorů Halo tak vznikají nádherné horizonty či atmosférou sálající interiéry, které lze nejlépe popsat jako "oživlé artworky". Snad z žádné hry na PS4 jsem ještě nenatípal tolik screenshotů a každý druhý by bylo možné si pověsit na zeď jako parádní obraz. Pokud Halo ve své době zjednodušenou grafikou připomínalo komiks, Destiny připomíná olejomalbu.

Tohle obzvláště dobře funguje v souvislosti s cestováním po odlišných planetách. První minuty po přistání na kterékoli v nich vás snadno přimějí se prostě jen procházet a rozhlížet, obdivovat tu nádheru a atmosféru. Funguje to na Měsíci, do věčné noci ponořené pustiny plné kráterů, s modře zářící Zemí nad vaší hlavou. Funguje to na Venuši, kde se futuristické mrakodrapy propadají do divoké džungle, plné zelených a oranžových jezírek a říček, zatímco obrovská sopka přidává k již tak nespočetným vrstvám stahujících se mračen. A funguje to na Marsu, kde se donekonečna rozkládá sytě oranžová poušť, po které je radost jezdit s vaším motorko-vznášedlem. První minuty na nové planetě jsou prostě zážitek a je obrovská škoda, že těch planet není v základní hře více (další asi přibudou až časem v datadiscích během dlouholeté obsahové podpory - pozn.red.).

Zde se dostáváme k jednomu z největších problémů hry, kterým je citelné recyklování obsahu a pochybná struktura. Každou planetu tvoří jedna rozlehlá "overworld" lokace, skrz kterou musíte na začátku každé ze zhruba pěti lokálních misí dojít na místo, kde daná mise začíná. Pokud chcete prostě jen hrát příběhové mise jednu po druhé, jako kdyby to bylo další Halo, budete touhle spojovací mapou probíhat poměrně znechuceně.

Její účel je zřejmě spojit se s ostatními živými online hráči (většinou jich kolem sebe vidíte alespoň deset), ale pokud už spoluhráče máte nebo chcete příběh projít sami, je to prostě otrava navíc (vše šlo vyřešit "matchmakingem" na oběžné dráze). Pokud bylo cílem dodat zdání uceleného propojeného světa, pak hra stejně zaostává za giganty typu Skyrim nebo Fallout, kde se navíc dají dělat i jiné věci, než jen střílet.

Samotný herní svět je nicméně poměrně zajímavý. Lidstvo v 21. století nalezlo na Marsu podivnou entitu (vzhledem a velikostí připomínající umělou planetku), přezdívanou Poutník. Pomocí její technologie dokázali během pár stovek let udělat velké skoky kupředu ve svém vývoji a kolonizaci vesmíru. Jenže Poutník má nepřítele, tajemnou Temnotu a její služebníky. Ti jej pronásledují skrz vesmír a když se dostali do Sluneční soustavy, zničili všechna lidská sídla na všech planetách, kromě posledního města na Zemi, pod ochranou Poutníka, který ale upadl do nečinnosti. Váš příběh začíná právě zde, kdy vás drobný mechanický vyslanec Poutníka, přezdívaný Duch, vzkřísí z mrtvých, promění vás ve Strážce a vydá se s vámi na očistnou misi po planetách, obsazených různými mimozemskými služebníky Temnoty.

Zápletka je relativně slabá, ale navzdory přítomnosti slušného počtu filmových sekvencí ve hře je její vývoj ještě slabší. Budete ničit služebníky Temnoty, ale nedozvíte se skoro nic o Poutníkovi a nedočkáte se žádného velkého rozuzlení. Chybí zajímavé nebo výrazné postavy (snad kromě místní Kerriganové) a jejich interakce. Vrcholem všeho je samotný Duch, kterého sice nadaboval jeden z nejzajímavějších herců naší doby (Peter Dinklage alias "Tyrion"), ale jeho projev je monotónní a pokusy o humor nebo emoce vychází naprázdno. Je velké překvapení, že hra od tvůrců Halo s takovou výpravou a příbuzným tématem zrovna na téhle frontě takhle selhala. Jistě, můžete zkusit argumentovat tím, že jde o pouhý začátek ságy - ale to bylo i první Halo a přesto mělo stokrát lepší příběh.

Naštěstí v jádru všeho stojí vypilované mechanismy solidní střílečky. Ano, střílečky. Nedělejte si iluze, že jde o nějaké MMO nebo RPG. Ačkoliv hra využívá spojení s ostatními online hráči a svou postavu i vybavení můžete vylepšovat, jsou to jen zjednodušené ozvěny podobných mechanik z podobných her. Můžete třeba potkat po cestě lokací jiného hráče, ale pro interakci s ním máte jen čtyři emoty a jediná naděje na chat je spojit se do družiny. Můžete sice sbírat suroviny, ale nové věci z nich nemůžete vyrábět vlastním kombinováním - smíte je pouze "vyplnit" do předpřipravených šablon u kupců. Ve výsledku se tedy hra nejvíce podobá Borderlands, jenže pestrost a struktura je citelně slabší.

Samotné střílení je ale tak uspokojivé, jak jen může být. Bungie má v tomto ohledu dostatek zkušeností ze série Halo, takže zbraně působí efektně na pohled i účinkem. Nepřátel je dostatek druhů, většinou vás napadají v promíchaných skupinkách, které obsahují útočníky na blízko (s drápy nebo čepelemi), na dálku (odstřelovači), malé, velké, obrněné, létající, teleportující se atd. Všichni navíc mají nějaké extra zranitelné místo (většinou hlavu, ale ne vždy), takže se vyplatí nejen vaše terče dobře prioritizovat, ale také zvážit, kam jim zamíříte.

A pochopitelně se musíte hýbat - ať už kvůli nepřátelským granátům nebo abyste dorazili protivníka, který se utekl "zahojit" za roh. Přestřelky jsou ve finále ještě o něco pestřejší a zbraně preciznější než v Halo. Místy jsem měl pocit, že hraji spíše nové Call of Duty ve vesmíru. Jen škoda, že zde úplně chybí mimozemské zbraně. Alespoň jsou zde všelijaké "magické" útoky.

Čtyři planety se zhruba dvacítkou příběhových misí (jedna zabere tak půl hodiny) je možné projít běžným hraním zhruba za dvacet hodin (musíte započítat nakupování vybavení, probíhání spojovacími lokacemi a místy také grind, abyste měli na novou lokaci dostatečnou úroveň). Dalších deset hodin pak můžete zabít speciálními "Strike" misemi, což jsou prostě raidy, jak je známe z MMO her - speciální "dungeony" s extra tuhým bossem na konci (každá trvá zhruba hodinu, pokud máte šikovný tým - jinak se může hodně natáhnout).

Destiny pro PS4, PS3, X360 a X1 vyšlo 9. září (PC verze je pravděpodobná později) za cenu od 1499 Kč.

koupit na Xzone.

Pak už vám (v tuto chvíli, zhruba týden po vydání) zbývá jen nekonečné opakování těchto misí na vyšší obtížnost, v naději, že vám vypadne ještě lepší vybavení. A samozřejmě místní kompetitivní multiplayer, který je ale mírně nevyvážený (sice se hráčům na různé úrovni srovnají statistiky, ale rychlejší zbraň bude pořád rychlejší) a neobsahuje žádný průkopnický mód.

Více o Destiny v dojmech a kompletním zpravodajství, připravujeme Lets Play.

VERDIKT: Destiny je v první řadě nádherná na pohled a v druhé řadě zábavná střílečka. MMO a RPG prvky jsou zajímavé obohacení, ale fanoušky těchto žánrů neuspokojí a pro fanoušky akčních her mohou být otravou navíc - například neustálé cestování skrz spojovací lokace, plné donekonečna obnovujících se nepřátel. Příběh se bohužel vyloženě nepovedl a vlastně se v něm nic zajímavého za celou dobu nestane. Někoho by mohly znechutit dlouhé nahrávací časy. Přesto všechno je ale hratelnost v jádru zábavná a první okamžiky na nových planetách vám uvíznou v paměti na hodně dlouho. Fanoušci Halo asi nemají šanci odolat, protože rukopis autorů se nezapře. Těžko se ale zbavit dojmu, že Destiny měla potenciál na něco většího, než je zábavná střílečka s parádní grafikou a hudbou.

7 /10

Reklama

Související obsah

DoporučenoRECENZE české verze Metro Exodus PC

Jako byste znovu hráli Stalkera.

DoporučenoRECENZE Farpoint a ovladače VR Aim Controller

První opravdová střílečka pro virtuální realitu očima Dana "Trabanta" Přibáně.

RECENZE Get Even

Cesta poškozenými vzpomínkami.

Také na webu...

- komentáře (28)

Po 30 dnech od publikování článku se diskuse automaticky zavírají, ale v rozpravě můžete pokračovat v našem fóru!

Schovat komentáře s nízkým hodnocením
Pořadí
Vlákna