Deus Ex: Human Revolution

Píše se rok 2027. Svět se stále seznamuje a hlavně potýká s revoluční technologií elektronických vylepšení lidského těla zvaných augmentace. Technologie na jednu stranu úžasná a prospěšná. Zároveň ve špatných rukou nebezpečná a hlavně pořád ve fázi vývoje, takže je plná much. Lidské tělo elektroniku odmítá a pro použití je nutno si pravidelně šlehnout látku, která symbiózu umožní. Bohatí tak díky technologiím získávají větší moc. Chudí naopak končí na ulici k nerozeznání od feťáků. A do toho se míchají skupiny protestantů, kterým je takový umělý zásah do evoluce proti srsti a snaží se jej demonstracemi zakázat.

Do tohoto světa vstupujete jako Adam Jensen, bezpečák pracující pro Sarif Industries. Firmu, která vývoj nových technologií žene nejvíce kupředu. Ta je jednoho dne přepadena skupinou profesionálních žoldáků a většina zaměstnanců je postřílena. Díky značné dávce štěstí, šikovným doktorům a prošpikováním elektronikou Adam přežije a čeká jej dlouhé pátrání po iniciátorech a smyslu celého útoku.

Značnou část této ukecané stealth akce s RPG prvky, viděné střídavě z vlastních očí a z third-person pohledu, strávíte v otevřených centrálních lokacích, jako je třeba město Detroit či ostrov poblíž Šanghaje. V nich se většinou nejvíce posunuje příběh směrem kupředu, lze plnit vedlejší questy, hledat skryté lokace, nakupovat novou výbavu a vůbec klábosit s většinou NPC, zatímco zbraně necháváte odpočívat. Průzkum těchto lokací je radost, jsou poměrně rozsáhlé, plné skrytých míst a zákoutí. A hlavně v nich nejlépe nasajete atmosféru příběhu.

Čím se Deus Ex: Human Revolution od konkurence odlišuje nejvíce, je provázanost různých cest s RPG prvky. Mnoho bočních uliček a tajných míst vám není přístupných, pokud za zkušenostní body neodemknete patřičnou augmentaci na svém těle. Bez vylepšených nohou téměř nikam nevyskočíte. S obyčejnými plícemi se v chodbě s uniklým plynem udusíte. S posílenou paží snadno odnesete zavazející automat. Bez dostatečných hackerských schopností se nedostanete za zamčené dveře s muničním skladem. Tento koncept hezky podporuje znovuhratelnost. Protože při druhém zahrání se můžete snažit prozkoumat nové cesty. A osobně vždy rád vidím RPG, kde investované bodíky ovlivní i něco víc, než jaké způsobuji zranění a kolik mám životů.

of

Caption

Attribution

Z příběhových lokací se vydáváte na jednotlivé mise, které patří k tomu nejzábavnějšímu, co nový Deus Ex nabízí. Hlavně díky nelinearitě, svobodě jednání a přímé provázanosti RPG prvků s vašimi možnostmi. Na prvním místě potěší, že k cíli vždy vede několik cest. Po nádvoří, kde jste všem na očích. Přilehlou budovou, kde se není moc kam schovat. Nebo ventilační šachtou, probouráním narušené zdi, kanalizací, apod. Stačí jen zkoumat okolí, nehrnout se nejvíce zřejmou cestou. Protivníkům se pak třeba úplně vyhnete.

Jen si myslím, že některé RPG prvky mohly být lépe vyvážené. Jednotlivé augmentace se vzájemně nevylučují, jako tomu bylo v prvním díle. Takže ke konci hry jsem měl pocit, že mám všechny, které chci. Samozřejmě nelze odemknout všechny přístupné. Ale pokud hrajete určitým stylem (akce / stealth), tak dokud se jej držíte, ke kompromisům nuceni nebudete. A navíc mi přišlo zvláštní, že všechny augmentace stojí stejně zkušenostních bodů. Takže zásadní věci jako možnost skákat z libovolné výšky nebo větší inventář stojí stejně jako drobnosti typu patnáctiprocentní redukce zranění, nebo menší rozptyl střelby.

Jak dlouho vydrží?

Celé důkladné dohrání mi vzalo pěkných 18 hodin a to včetně splnění všech vedlejších questů, na které jsem narazil (dle achievementů téměř všechny), čtení nalezených e-mailů a elektronických novin. Lze tedy předpokládat, že z jednoho průchodu více než 20 hodin nevyždímáte. Vzhledem k délce mi přišlo, že děj někdy ztrácel tempo a nepociťoval jsem napětí, které bych u konspirační hry čekal. Ale ani tak jsem se celou dobu výrazně nenudil a v rámci současného herního průmyslu se jedná o velmi nadstandardní kvalitu a délku.

Rozhovory jsou ve většině případů lineární - bez možnosti větvení, směrování rozhovoru určitým směrem nebo alespoň možnosti volit zda hrajete hodného, či drsňáka. Lze pouze ovlivnit pořadí, ve kterém kladete otázky. A na závěr se rozhodnout, zda quest přijmete hned, nebo ještě ne. Prostě taková ta klasika, která na oko dává iluzi možnosti volby odpovědi, ale ve výsledku při každém hraní uvidíte stejné dialogy.

Výjimkou jsou pouze části, ve kterých musíte někoho k něčemu překecat. K tomu se vám ukáže jeho psychologický profil a dle něj musíte opatrně volit, jakým způsobem budete s dotyčným jednat. Konfrontovat? Odvádět pozornost od tématu? Lež ignorovat? Znovu konfrontovat? Každý má rád něco jiného. Ve výsledku ovšem také nejde až tak o větvení dialogu, ale o hledání správných odpovědí jako v L.A. Noire. Jen ne tolik šablonovitě.

Zmínil jsem, že rozhovory moc svobody nenabízejí. A to se bohužel týká i celého příběhu, který plyne lineárně. Sice několik rozhodnutí udělat můžete, ať již přímých, nebo tím, zda uspějete při přemlouvání. Ale děj nikdy nerozvětvíte. Pouze ovlivníte nějakou drobnost. Třeba vám někdo později ve hře sdělí kód k elektronickému zámku. Z dnešního pohledu může jít o zklamání. Zejména poté, co předvedl Alpha Protocol. Ale když zavzpomínám na první Deus Ex, tak ten fungoval stejně a Human Revolution v tomto ohledu ze série nevybočuje.

Příběh samotný se mi líbil. I když mi přišlo, že se zaměřuje pouze na to podstatné a opomíjí detailně probrat některá vedlejší témata, která pouze naťukne. Třeba o samotném Adamovi bych se rád dozvěděl mnohem více. Škrty v platech scénárisů, nebo předem oraná půda pro DLC? Také se mi zamlouvala vyváženost plíživého a akčního postupu, kdy oba jsou použitelné a zábavné stejně. I když se hra snaží spíše motivovat k tichému postupu a tomu je i přizpůsobena umělá inteligence. Jakmile se ovšem začne střílet, tak protivníci někdy působí hloupě. Neumí se krýt ani spolupracovat. A někteří by potřebovali zaplatit minimálně týdenní intenzivní kurz "Procházení dveřmi pro začátečníky až mírně pokročilé". Ovšem díky přesnosti a účinnosti střelby jsou nebezpeční i tak.

of

Caption

Attribution

Jedinou výjimku tvoří souboje s bossy, kde si s plížením neškrtnete. Tyto souboje mě mírně zklamaly. Jednak postrádají jakýkoli nápad a jedná se o prosté vystřílení všech zásobníků do protivníka s extrémním zdravím, zatímco si pícháte jeden medikit za druhým. A hlavně nepočítají s tím, že se můžete zaměřovat co nejvíce na tichý průchod hrou. Bez investování bodíků do bojových schopností a utrácení peněz za upgrady zbraní. A některé souboje jsou potom pořádnou výzvou i na střední obtížnost. Naštěstí je jich opravdu minimum. V takových chvílích není problém opakovat souboje třeba desetkrát. V jednom případě i vícekrát. A v tu chvíli se projevuje největší technický problém hry. A tím jsou neúměrně dlouhé loadingy. Ty normálně nejsou tak časté. Ale obtěžují jak při každém úmrtí, tak třeba i ve chvíli, kdy pouze jdete ukončit quest do baru, což znamená dva loadingy během krátké chvíle.

Mimo souboje s bossy je ovšem obtížnost dobře vyvážená. A to natolik, že by si z ní mnoho konkurenčních her mělo brát příklad. Pokud hrajete s rozvahou, opatrně a dáváte pozor na pozice nepřátel, hlídáte svou energii a množství munice, je hra snadná i na nejvyšší obtížnost. Jakmile uděláte chybu a třeba si jen nevšimnete jednoho protivníka, jste ve dvou vteřinách mrtví a ani přítomný automatické uzdravování vám nepomůže. Ale příště již víte, na co si dát pozor a frustrace se nedostaví. Pokud ovšem hledáte ve hrách výzvu, tak nemusíte mít strach. Minimálně achievementy vyžadující dohrání celé hry bez jediného zabití a spuštění poplachu, vás zajisté dostatečně potrápí.

Hackování se podařilo velmi dobře vyvážit. Není ani zbytečně primitivní, jako páčení zámku v Oblivionu, nebo naopak otravně zdlouhavé, jako v Bioshocku. Hackování je zde svižné, téměř nezdržuje, ale i tak vyžaduje jak trochu strategie, tak hbitosti. Cílem je napadnout několik provázaných uzlů v síti. Každý obsazujete jinak dlouho a liší se rizikem odhalení. Jakmile jste odhaleni, sítí se šíří druhý červený signál, který nesmí dosáhnout ke vstupnímu uzlu. Je na vás, zda zvolíte nejrychlejší cestu, či budete riskovat odhalení hackováním vedlejších datových uzlů, za které získáte bonusy. Případně se musíte rychle rozhodnout, zda v kritických chvílích vyplýtváte některý z limitovaného počtu podpůrných programů. Například k okamžitému neodhalitelnému hacknutí některého z uzlů či třeba posílení již obsazených uzlů, které chvíli zdrží červený signál. Na papíře zní hackování možná složitě, ale v reálu jde o povedenou minihru.

Po technické stránce nemám téměř co vytknout. Grafika vypadá perfektně a navozuje úžasnou sci-fi atmosféru. Architektura samotná je dosti pravoúhlá a strohá. Ale vše je vyplněno takovou spoustou přidaných detailů, až přechází zrak! Stoly jsou plné poházených drobností od šanonů po rozlité kafe (včetně patřičných skvrn na podlaze), regály plné bordelu. V kancelářích se válí rozpracované prototypy vynálezů, vitríny obchodů jsou zaplněny různým zbožím. Všude po ulicích blikají animované reklamní cedule a nápisy. A mezi tím vším chodí spousta NPC. Od socek až po vyzbrojenou policii.

Záludné hodnocení

Na nový Deus Ex lze pohlížet dvěma způsoby. Jednak zcela objektivně a stejnými měřítky jako u ostatních her. Z tohoto pohledu hra vyniká nad konkurencí a není jí téměř co vytknout (proto 9/10). Délkou, atmosférou, příběhem, grafikou, hudbou, nelineárním level designem a hlavně implementací RPG prvků, které přímo ovlivňují, kam se dostanete a kudy. Na druhou stranu ovšem většina hráčů bude srovnávat s prvním dílem. Nebo přesněji s neexistující "perfektní verzí" Human Revolution, kterou si během hypování každý vysnil ve své hlavě. A z tohoto pohledu bude Deus Ex pro mnohé hráče Falloutu nebo Alpha Protocol zklamáním. Zejména kvůli lineárnímu vyprávění příběhu a mnohým zjednodušením. Jako je třeba jen jeden druh munice do každé zbraně, autoheal, augmentace, které se nevylučují a méně voleb v rozhovorech.

Jako celek tedy hra vypadá velmi hezky. Ještě budete rádi, že se interaktivní předměty zvýrazňují žlutým obrysem. Jinak byste v té spoustě lahviček ty jediné sebratelné pilulky nepoznali. Komu je ovšem tato funkce proti srsti, nemusí se bát. Zvýrazňování předmětů lze v menu vypnout. Hudba krásně podbarvuje atmosféru, ale není natolik výrazná že by na sebe strhávala pozornost. Jen dabing mi ve výjimečných chvílích přišel, jakoby se dabéři snažili přehrávat a nezní přirozeně a přesvědčivě.

Hra takových ambicí se neobešla bez nějakých vad na kráse. Na první místo řadím již zmiňované dlouhé loadingy. Potom mi moc nesedlo finální outro, které se k pojetí celé hry moc nehodí a působí jako pěst na oko. Ale to může být jen otázkou vkusu a někoho třeba nadchne. A některé drobnosti v zobrazovaných informacích na obrazovce. Například informace o získaných zkušenostních bodech, které překrývají texty právě čtených e-mailů. A je vždy nutné počkat, než informace zmizí. Jednou by to nevadilo, potřicáté to začne být otravné. Fanoušci určitě naleznou i mnoho dalších nedostatků při srovnávání s prvním dílem, které jsem již zmínil v průběhu recenze. Ale osobně myslím, že v těchto případech vyloženě o zápory nejde. Spíše pouze o nesplnění přehnaných požadavků, které u jiných a mnohdy horších her nikomu nevadí a přijde mi tedy nefér za ně Deus Ex: Human Revolution zcepovat.