Fable III
Honza málem králem v simulátoru rozvracení království.
Čím se Fable III liší od veškeré konkurence, zejména té, co se alespoň trošku označuje za RPG, je uživatelské rozhraní. Vývojáři si dali za úkol hráče vtáhnout do hry tím, že zruší všechna menu. A to se jim víceméně podařilo. I když občas na přehledný výpis questů nebo finančních transakcí narazíte, jedná se spíše o výjimky. Z výsledku bohužel štěstím neskáču. Je to originální a za zápor bych ho přímo nepovažoval. Hru to nekazí a víceméně to funguje. Ale za klasická meníčka bych to vyměnil hned bez váhání.
Místo klasických menu se vše odehrává přes speciální svatyni, do které se lze naprosto kdykoliv teleportovat. Úplně stejně jako v jiných hrách lze kdykoliv skočit do menu, klidně v půlce souboje, tak ve Fable III se lze kdykoliv teleportovat do svatyně a zpět. V ní naleznete několik tématicky laděných místností.
Pokud chcete například změnit převlek, musíte přijít ke správné figuríně, na ní zvolit díl oblečení a tím se vybavit. Podobně funguje výměna zbraní u stojanů, prohlídka trofejí na policích a vybírání questů na mapě. Přesně proto jsem na předchozí straně říkal, že brzy sklouznete k používání jediného kouzla. Jít přes dvě místnosti, kdykoliv se hodí jiné kouzlo, je krajně otravné a mohl to vymyslet jen škodolibý sadista. Stejně tak zbytečně zdržuje vylepšování postavy, provedené odemykáním truhel, které nejsou zrovna blízko od sebe.
Absence jednotlivých menu má zřejmě sloužit k přilákání casual hráčů. Ale nejsem si jist, zda tuto funkci splní. Všechno je takto méně intuitivní a více krkolomné. I jako zkušenému hráči mi chvíli trvalo, než jsem zjistil, jak vlastně prodat nasbírané poklady v obchodech. A jak se kruci vůbec dostat do hlavního menu hry? Zažité postupy selhávají i u takto primitivních akcí. Ale časem si člověk zvykne, přizpůsobí se, omezí cestu do menu a baví se. Tady Fable III zachraňuje fakt, že RPG prvky jsou pouze okrajové a není nutno je co chvíli řešit.
Na druhou stranu musím uznat, že toto zpracování herních statistik a inventáře funguje moc dobře a hezky, pokud se chcete jen pokochat svými úspěchy. Pocit při procházení plných pokladnic je určitě lepší, než při přečtení jednoho čísla v menu. Jen škoda, že kochat se hráči chodí minimálně. Častěji potřebují rychle a prakticky přezbrojit. Proto myslím, že svatyně měla být udělána jako něco navíc. Ne něco, co nahradí osvědčené ovládání. V jádru to špatný nápad není.
Ne všechny změny jsou ovšem k horšímu. Nečekaně byly překopány interakce s ostatními občany světa Albion. Asi pamatujete situaci z minulého dílu: Přiběhnete na náměstí, dvakrát zabrnkáte na loutnu a polovina města vás táhne k oltáři. Tomu je nyní konec. Veškeré interakce probíhají jeden na jednoho. Pokud okouzlujete pohlednou žebračku, ostatní vám k nohám nepadnou. A navíc se do vás nikdo nezamiluje jen tak po dvou hvízdnutích. Pro dobré vztahy je třeba provést i pár jednoduchých náhodně generovaných questů. Ty jsou přesně na hranici, kdy ještě neobtěžují, ale zároveň vás odradí od zneuctění všech vesničanek během jednoho večera.