Harry Potter a Princ dvojí krve
Uvařte si lektvar na přední Smrtijedy.
Nový film nová hra. Jednoduchá rovnice. Voldemort se v předposledním dílu ságy blíí ke znovunabytí své moci, hrdinové pomalu vyhlíí dospělost a atmosféra je napjatá jako kandy bratrance Dudleyho po nedělním obědě. Ve nasvědčovalo tomu, e by hra by mohla být plná zběsilé akce, lákavých soubojů s předními Smrtijedy a e bychom se mohli dočkat husté depresivní atmosféry. Je libo malé uklidnění na úvod? Krásný model Bradavického hradu a jeho okolí, po kterém jste se ve Fénixově řádu mohli s Harrym volně pohybovat, zůstal. Ale samotná hratelnost bohuel dopadla hůře.
Minule řeil Harry společně se svými nerozlučnými přáteli Ronem a Hermionou vznik tzv. Brumbálovy armády a očitění Harryho popiněného renomé. Nový estý díl je příběhově důleitý a ke konci (nezakrývejte si oči, spoilery nevezmu ani do ruky) a větina děje je spí takovou psychologickou sondou do ivota kouzelníka, který jako jediný můe pokořit Pána zla. Řeí se během v ní vztahy mezi jednotlivými hrdiny, lásky a dalí záleitosti obyčejného ivota. To pravé hororové dobrodruství se v knize i ve filmu odehraje skoro jako třenička na dortu.

Tématem hry je tedy zjiťování identity Prince dvojí krve, majitele staré učebnice lektvarů, ke které se Harry náhodou dostane. A takté podivné chování profesora Snapea a Harryho nepřítele Draka Malfoye, které dle důvodných domněnek naí trojice jistě nějak napomáhá lordu Voldemortovi. Tyto dvě základní teze příběhu vak nejsou natolik lákavými kameny, aby dokázaly postavit zábavný herní pomník. A to je bohuel přední nedostatek.
Princ dvojí krve je stejně jako před dvěma lety Fénixův řád hrou veskrze běhací. Tím mám na mysli, e nejčastějím typem úkolu je přikázání typu Jdi na hodinu lektvarů nebo Sejdi se s Brumbálem v jeho pracovně a tvůrci tak nějak sázejí na to, e z pobíhání po kolních pozemcích budete paf. Ano, jistě, pořád je to vechno hezky vymodelované a podařilo se vyladit několik architektonických muek, avak u to prostě není tak objevné a zábavné jako minule. Ačkoliv i v tehdy bylo neustálé běhání poněkud otravné, Bradavice byly ivějím místem. Co platí i o takových detailech, jako jsou průpovídky kolemjdoucích spoluáků nebo třeba i skupinové souboje více postav najednou, které jsou v Princi dvojí krve zredukovány pouze na boj kouzelníka proti kouzelníkovi.

Výraznou inovací a plánovaným tahákem Prince dvojí krve je časté vaření lektvarů. To je vyřeeno vlastní obrazovkou s kotlem, ingrediencemi a hrou nabídnutým postupem a vy vechno musíte stihnout připravit do časového limitu. Autoři vám postupně vyznačují přísadu, kterou máte vybrat a barvu, do ní se má lektvar zbarvit. Kdy přidáte třeba příli výtaků ze alvěje, zakouříte celou učebnu lektvarů a přibude vám časové manko. Lektvary pak musíte myí jetě zahřívat a míchat. A na obtíné trefování se pevnými přísadami do kotle je toto vaření fajn mezihra a ke konci dokáe při nepozornosti i potrápit.
Co mi naopak nijak dobré nepřilo, jsou ony kouzelnické souboje. Ty stejně jako v předchozím díle fungují na bázi duelu (čím nemyslím nic ve stylu Call of Juarez 2) a prostě se snaíte dostat nepřítele dříve, ne on dostane vás. Útočných kouzel je vak bohuel velmi málo (Mdloby na tebe, Expelliarmus, Levicorpus, Petrificus Totalus) a jejich kombinace společně s obranným títem a moností uskočit před soupeřovou magií nejsou ádné terno. Ovládání myí není patné, ale soupeři jsou slabí jako louhované čaje a ve výsledku je jedno, jestli dáváte lekci drzému studentovi Zmijozelu, který ukradl kamarádce kouzelného tchoříčka, nebo zda proti vám stojí sama Bellatrix Lestrangeová s partou Smrtijedů. Na vechny stačí obyčejné seslání k zemi a následné metání rychlých kouzel, zatímco protivník leí na zádech.

Jak vaření, tak i souboje si můete libovolně cvičit v průběhu hry v bradavických klubech. V klubu lektvarů máte monost zrealizovat celou kuchařku rozličných dryáků a v soubojnických klubech jednotlivých kolejí zase vyklepnout vechny lokální ampiony.
Je vak místy zaráející, jak málo se toho během hraní na monitoru děje. Princ dvojí krve tedy chvílemi působí jako běhání od videa k videu, prokládané standardními minihrami. Kdy pomineme ty, zbude nám tu skutečně jen poněkud stereotypní turistika po hradě. Mise, ve které Harry vypije lektvar těstí a v ní vás na chvíli hra přepne do pohledu z vlastních očí, ani by vás vak výrazněji pustila ke hraní, mi u přila jako balast. Stejně tak se mi jeví i ovládání nápojem lásky opojeného Rona, se kterým se musíte ouravým krokem dopravit na druhý konec hradu. Kromě něj si jetě během hry na pár minut osedláte Ginny. Bez dvojsmyslů, prosím.

Aktivní obrazy, které vedou do určitých koutů hradu, nejsou ádným zlepovákem herního tempa, protoe není úplně snadné je na neustále měnícím se hlavním schoditi najít. Pro hráče, kteří se na hradě při zadání úkolů nezorientují, je zde autory ikovně nabídnuta pomocná ruka v podobě ducha Nebelvíru, Skoro bezhlavého Nicka. Kdy potřebujete během hry někam nasměrovat, stisknutím tlačítka si Nicka vyvoláte, on vás dovede do cíle a jetě prohodí pár fajn tématických hláek. Toto řeení velmi příjemné a rozhodně schůdnějí, ne rutinní pouívání Pobertova plánku nebo kouzelných stop z minula.
Orientace ve hře se zlepila i díky novému typu herní kamery, která je striktně umístěna za záda hrdiny, co je jistě příjemnějí ne ono pohyblivé snímání lokací z předchozího dílu. Nutno vak podotknout, e i tentokrát je s hrdinou celkem kumt naučit se správně vybírat zatáčky a zvlátě při rychlém běhu není zrovna lehké trefit se do úzkých koridorů Bradavic.
Reklama
- komentáře (0)
Po 30 dnech od publikování článku se diskuse automaticky zavírají, ale v rozpravě můžete pokračovat v našem fóru!