Vyzkoušeli jsme Kinect

Nedávná E3 se točila především okolo hardwaru. Nintendo odhalilo své 3DS, Sony poprvé vydatně ukázalo svůj pohybový ovladač Move a přivezlo i spoustu 3D verzí nových PS3 titulů. Nejvíce se ale stejně o mluvilo o Microsoft „Kinect“, který jsme dříve znali jako Project Natal. Jak již asi všichni víte, jedná se v zásadě o kameru připojenou k Xboxu 360, která snímá pohyby vašeho těla a zcela tak nahrazuje klasický hmotný ovladač.

Logo je sice (zatím) ohromně nudné, ale jméno samo tyto indispozice pro působivý haló efekt chytře nahrazuje. Dá se interpretovat různě. Název „Kinect“ zní skoro jako anglické „kinetic“, které je pro změnu jako české „kinetický“, tzn. „pohybový“ a přesně o tom také Kinect je. O pohybu. A pokud opravdu lpíte na moderních trendech, můžete „Kinect“ zaměnit za „connect“, tedy „spojit“ a o spojování a stmelování, ať už na internetu nebo skrze společenské konzolové hry, se velká část dnešní interaktivní zábavy přeci také točí.

Microsoft si svůj zázrak na E3 pěkně střežil a vstup na jeho prezentaci byl pro pisálka ze země, o jejíž poloze většina Ameriky ani neví, letos jedním z nejtěžších úkolů. Daň za takřka hodinové čekání se ovšem vyplatila a přesně po roce dumání, spekulování a pochybování jsem se na vlastní „tělo“ přesvědčil..., že on ten Kinect opravdu funguje!

A další menší šok – Kinect je velký! Ač placatý, na délku má od oka stejné rozměry, jako 360 na šířku. Toť bezprostřední dojem, šup na hry. Času bylo málo a k ozkoušení ze čtyř her – Kinect Adventures (víceméně ježdění na raftu), Kinectimals (takoví Nintendogs s kočkovitými šelmami), Kinect Sports a Joy Ride – jsem si se třemi dalšími kolegy ze zahraničí mohl vybrat pouze dvě. První shoda padla na Joy Ride, velmi arkádovou a na pohled dětinskou závodní hru. O čem přesně Joy Ride vlastně bude, mi v tu chvíli bylo výjimečně buřt a stejně jako ostatní, jsem i já bral Joy Ride hlavně jako tech demo pro Kinect.

Hráli jsme ve dvou a prvním krokem ke spuštění hry bylo, kdo by to byl řekl, stisknutí tlačítka „Play“ nebo něčeho obdobného. To tady zmiňuji jenom proto, že s Kinectem vlastně vůbec nic nemačkáte a pokud jsem chtěl něco zvolit, najel jsem na to svoji rukou, chvilku ji tam podržel a tím jsem danou možnost vybral. Chytré! Microsoft se holt všude chlubí, že Kinect plně nahradí 14 gamepadových tlačítek vaším tělem, a tak musel vymyslet i takové drobnosti, jako pohyb v menu.

Dále jsme si oba museli stoupnout na vyznačená políčka; tedy, ne na políčka na zemi, ale v televizi, kamera totiž promítala naše podobizny na obrazovku a hra nezačala, dokud jsme oba dva nestáli na místě. Jak jsme se ocitli ve správných startovacích pozicích, Kinect rozeznal, že jsme ready a spustil Joy Ride.

Aby se auto rozjelo, stačilo jediné – natáhnout ruce před sebe, jako kdybych držel volant. Tento postoj byl dostatečným pokynem pro hru a závod o osmi účastnících začal. Dvoukolová trať byla příhodně plná zatáček a míst pro vyzkoušení ovládání jsem tedy měl spousty. Auto se řídilo stejně jako opravdové vozidlo (co se točení neviditelného a nehmotného volantu týče, samozřejmě) a byl to vážně divný pocit. Totiž, já jsem jen tak ve vzduchu držel imaginární volant a kroutil s ním, ale hra to skutečně rozpoznávala a chovala se nečekaně přesně tak, jak jsem chtěl.

Pokud jsem toužil po prudkém ohybu, ještě jsem k otočenému volantu aka překrouceným pažím přidal mírný náklon celým tělem do zatáčky a překvapivě bezchybným smykem jsem zatáčku o 180 stupňů vybral. Wow! Ono to opravdu funguje. Navíc za smykování jsem nabíjel své turbo, které se dalo aktivovat prudkým škubnutím rukou (volantu!) vpřed, jakoby kdybyste někomu ve výši kormidla chtěli dát oběma pěstmi najednou.