LittleBigPlanet 2
První díl recenze - co naleznete na disku samotném.
PS3/PSP exkluzivní hru LittleBigPlanet zřejmě není nutno zdlouhavě představovat. Vynikající kombinace plošinovky a mocného editoru umožnila vzniknout titulu s téměř neomezeným obsahem. Jak tedy dopadl druhý díl? Přináší dostatek novinek aby ospravedlnil plnotučnou cenu? Nebo se jedná o předražený datadisk?
Začněme od nové kampaně pro jednoho hráče. V té se váš Sackboy přidá k organizaci zvané Aliance a bojuje proti novému záporňákovi jménem Negativitron, který doslova luxuje vše z herního světa. A musíte mu zatnout tipec. Příběh je opět přiložen spíše z povinnosti. Zajímavostí, originalitou, nebo kvalitou určitě nezaujme. Jedná se spíše jen o doplněk, který alespoň trochu vysvětlí, proč musíte překonávat všechny ty nové a záludné překážky.
Podání příběhu je přesto o kus dál, než v minulém díle. Mezi kapitolami se totiž nacházejí neinteraktivní sekvence, které slouží jako cutscény. A díky dabingu těchto scén a využití animovaných postaviček působí lépe, než předchozí textové bubliny na vyřezaných loutkách z prvního dílu.
Celkem na vás tedy čeká 35 klasických plošinovkových levelů a přibližně stejný počet vedlejších miniher. Vše rozděleno do sedmi kapitol. Hádanky ve všech levelech jedné kapitoly jsou většinou podobně laděné a zaměřené na některou z herních novinek, kterých je hned několik.
V první řadě jmenujme Grabinator. Ten umožní zvedat a metat libovolné menší předměty. Oproti klasickému uchopení neomezuje nijak v pohybu a lze tak s přenášeným předmětem pohodlně skákat nebo se přesouvat i dopředu a dozadu mezi třemi úrovněmi hloubky. S Grabinatorem některé souboje nabírají nový rozměr, protože lze i snadno chytat vystřelené projektily a metat je zpět po protivnících. Využití nemá daleko ke Gravity gunu z Half Life 2.
Další várka levelů představí klasický přitahovací hák, kterým se lze uchytit na určitých materiálech a zhoupnutím překonat různé pasti. Musím ovšem říci, že ovládání na laně mi moc nesedlo. Zejména při pokusech o současné houpání a změnu délky lana. Ať jsem se snažil sebevíc, vždy jsem skončil přitažen nahoře, i když jsem se pokoušel při houpání spouštět dolů. Naštěstí žádný z levelů tento pohyb přímo nevyžaduje, takže se nejedná o nic kritického. Ovšem machrovinky jako ve Wormsech na PC se tu provádějí zbytečně obtížně. Takže vystřelovací hák řadím snad mezi jediný nedostatek, který nabourává jinak plynulé a intuitivní ovládání.
Mezi trojici nových powerupů přibyla i hasičská helma, kterou kolem sebe můžete rozstřikovat vodu. Ta je v některých levelech využita na několik zavlažovacích a požárních puzzlů. V kampani je ale helma použita jen na stříkání vody. Ale nutno zmínit, že v editoru funguje jako univerzální přenosný emitor. A lze z ní prskat cokoliv. Jak vodu a oheň, tak klidně stáda krav, či párky v rohlíku.
Předposlední ze zásadních novinek ve hře jednoho hráče je využití sackbotů. Což jsou plnohodnotně rozanimované NPC postavičky s různě nadefinovanou umělou inteligencí, které dokážou provádět všechny akce jako samotný hráč. Jedná se tedy o podstatný krok kupředu oproti minulému dílu, kde nic podobného neexistovalo. V kampani si s nimi užijete několik záchranných misí, kde je musíte nahánět, pomáhat jim, či s nimi spolupracovat a dostat je do cíle bez zbytečných ztrát.
A na závěr jsem si nechal novou možnost přímo ovládat některé předměty. S vaším Sackboyem můžete zasednout do jakéhosi ovládacího křesla, které přenese ovládání přímo na určitý předmět. Dokud neseskočíte, tak gamepad neovládá hlavního hrdinu, ale něco zhola jiného. Osedláte tak například různorodou zvěřinu od dupajícího zajíce až po naspeedovaného křečka. S krvinkami budete uvnitř těla bojovat proti virům. Nebo třeba ovládat střílející raketku. Tato nová funkce přináší do hry nejvíce variability a nové hratelnosti.
Druhou polovinu levelů tvoří různé krátké minihry pro jednoho či více hráčů. Výhodou miniher je jejich různorodost. Zatímco klasická kampaň je v zásadě stále obyčejná plošinovka, vedlejší levely vás nechají zahrát například kulečník, basketbal, nebo obdoby Guitar Hero či Stardustu.
Ke hře jednoho hráče mám jednu velkou připomínku. A tou je celková délka hry dodané na disku. Závěrečné titulky jsem viděl za necelých pět hodin a to jsem zkoušel i všechny odemčené vedlejší levely. Za kratší herní dobu může nepochybně i nižší obtížnost. Kdo si pamatuje na šílený kolotoč ze závěru prvního dílu, tak podobné zvrácenosti se zde nekonají. Navíc hra štědřeji pracuje s checkpointy. A celý level od začátku jsem musel opakovat pouze jednou. Vše ostatní nebyl problém dohrát napoprvé.
Jako sporný prvek vidím i zaměření levelů výhradně na novinky. To je na jednu stranu fajn, protože se nejedná o sprostou recyklovanou hratelnost z jedničky, ale o úplně nový zážitek. Na druhou stranu mě maličko mrzelo, že není úplně využit potenciál všech možností hry. A že některé úseky mohly být ještě rozmanitější, pokud by se do nich zakomponovaly i některé osvědčené hádanky a puzzly z minulého dílu.
Celkově je nová singleplayer část sice snazší, kratší, ale zase rozmanitější než minule. Což není třeba brát jako velký zápor, protože kampaň je pouhou špičkou ledovce. Ostatně ani tvůrci se netajili, že kampaň nemá sloužit jako hlavní náplň hry. Ale spíše jako ukázka možností editoru a prvotní inspirace pro tvůrce uživatelských levelů. A nutno uznat, že z tohoto pohledu funguje perfektně. Ukazuje totiž využití některých novinek způsobem, které by člověka z pouhého tutoriálu v editoru netrklo.