Lost Horizon

Animation Arts. Že jste o nich nikdy neslyšeli? Tak to buďte rádi. Vždycky jsem nesnášel je i ty jejich pokusy o point-and-click adventury. Ano, řeč je o nyní už třídílné sérii Secret Files, která dokonale symbolizuje paralýzu, ve které adventurní žánr uvízl. Úvodní dva díly Secret Files byly nekončící snůškou klišé, stupidních hádanek a dialogů, která se snaží do našich domovů vetřít pod rouškou hezké grafiky. A nyní mají ti samí bastardi drzost představit nám třetí Pandořinu skříňku, říkal jsem si. Nemá to už sice přízvisko Secret Files, ale důvěrně známý pach rozkladu tak snadno nezamaskujete, hošánci!

Děj, odehrávající se roku 1936, uvádí na scénu klasického sympaťáka Fentona Paddocka, pašeráka a dobrodruha, který co nevidět prokličkuje celý svět za vidinou nalezení mýtického království Šambala. Pche. Když jsem se dozvěděl, že Animation Arts začali pracovat na klonu Indiana Jonese, podlomily se mi nohy. Těžko si představit lepší půdu, kde by tento tým mohl efektivněji projevit své vypravěčské neumětelství, kde jinde by se našla tak netušeně hluboká studnice motivů k vykradení.

V mých pochmurných představách se začínaly rýsovat kontury budoucnosti, v níž se Animation Arts zase přisávají k tématu jako banda pijavic. Jak rozvíjejí své oblíbené schéma černobílého příběhu dobro vs. zlo. Dobro, zde reprezentováno naším hlavním hrdinou, po jehož boku pochopitelně stojí sličná parťačka, číňanka Kim. Snad aby mu ta záchrana světa před nacistickou dominou s příšerným přízvukem šla lépe od rukou.

Ale moje bujná fantazie mi nedala vydechnout. Viděl jsem i zbylá zákoutí příběhu, úhledně rozděleného do celkem sedmi kapitol. Ďáblové! Nestačí vám mučit mě na jeden způsob? Sedm! Nepsalo se o něčem takovém v Bibli? No možná jo, říkal jsem si. Jako bych to měl před očima. Středověké hrady s tajnými nacistickými laboratořemi, stárnoucí profesorové, mystické klíče, zapomenuté mapy, tajuplní pánové v plášti, zrady, vraždy, lásky, honičky Hong Kongem. To nemůžeš, starej brachu, ve zdraví přežít!

of

Caption

Attribution

A to všechno se mi taky splnilo. Jenže jsem to i přežil. Nezakalkuloval jsem totiž do svých úvah maličkost, téměř ani nestojící za zmínku, tak příliš nepravděpodobnou. Oni se naučili vyprávět příběh! Ne, opravdu, nesmějte se, myslím to vážně. Neptejte se mě, jak se to stalo, ale oni se to ti kluci němečtí ze dne na den opravdu naučili. Lost Horizon mi zase po čase pomohl uvědomit si, jak strašně moc záleží na podání. Samozřejmě, všechny ty věci, co jsem tu před chvílí vylíčil, tam jsou a opět hraničí s plagiátorstvím. Vtip je v tom, že tentokrát se podařilo utvořit sehraný celek, který dává smysl. A nejen to, on je ten celek i zábavný, sexy a má styl.

Animation Arts to na mě jednoduše vybalili ve velkém stylu a já si po pár hodinách hraní začal připadat jako na projížďce vyleštěným veteránem. Lost Horizon je celý pojatý jako celovečerní dobrodružný snímek a jako takový úplně jiskří filmovou atmosférou, o niž se mimo jiné starají četné příběhové animace. Příběh je podán přesně tím způsobem, abyste si namísto odfrknutí nad již mnohokrát viděným s úsměvem na tváři zavzpomínali a s ještě větší chutí to prožili znovu. Precizně vykreslené postavy, výborně napsané dialogy, poutavý příběh, který si i navzdory jisté roztahanosti napříč kontinenty dokáže udržet pozornost. Jednotlivé herní složky tentokrát spolu se mnou táhnou za jeden provaz, na jehož konci je uvázáno moje dětství, plné představ o exotických krajích a v nich prožitých dobrodružstvích.

Připadal jsem si jako na projížďce vyleštěným veteránem

Podobná proměna se dotkla i adventurních mechanismů jako takových. Struktura hádanek je v podstatě identická se Secret Files. Každá z kapitol před vás postaví nějaký větší cíl, například získat artefakt, a k tomu cíli vede poté cesta přes řešení dlouhé série různých drobných problémů. Zatímco dříve to byl učiněný porod, nyní jakoby autoři dospěli a získali představu o tom, co vlastně chtějí.

Nebudu tvrdit, že hádanky ve hře jsou kdovíjak nápadité nebo logické. Vlastně se Fenton Paddock často chová jako šílené dvojče MacGyvera, pro něž i namazání másla na chleba představuje dobrodružství na celý den. Úsměvné jsou i Fentonovy kalhoty s transdimenzionálními kapsami, ve kterých bez mrknutí oka uskladní i křídlo Messerschmittu. Čert to vem. Sám nechápu proč, ale mě to prostě bavilo. Autoři se konečně odnaučili dělat jejich oblíbené amatérské chyby a především přestali mít nutkání na sebe vrstvit několikahodinové odbočky od hlavní dějové linie.

V neposlední řadě mě potěšila i skutečnost, že je ve hře obsaženo mnohem více vlastních nápadů a chuti po experimentování. V opuštěném dolu se například kamera přemístí do top-down pohledu a hráč celé bludiště prozkoumává pouze za chatrného mihotání světla lucerny. Nebo ještě lépe, v jedné z epizod je vám propůjčena kontrola rovnou nad dvěma postavami. Jedné v minulosti, druhé v přítomnosti. Takto přesně si představuji zajímavé využití více hratelných postav v adventuře! Mnohem lepší, než těch několik upocených pasáží v Secret Files 2, kdy veškerá interakce čítala vyměňování předmětů skrz díru ve zdi, nemyslíte?

O mnohem pečlivějším návrhu svědčí i plynule stupňovaná obtížnost, což je vlastnost příjemná a především u adventur ne moc často viděná. Perfektně vybalancované obtížnosti přitom není dosahováno pixelhutingem ani jinými lacinými podvůdky na hráče. Veškerá nápověda se omezuje na pouhé zvýraznění aktivních bodů na obrazovce. Nikdo vám nepomáhá, ale taky nehází klacky pod nohy. Prostě kus čisté, poctivé adventurní práce.

Jediná mrzutost je upuštění od deníku, který byl nahrazený možností nechat si slovně zrekapitulovat momentální cíle hlavního hrdiny. Autoři to ospravedlňují tím, že jsou hráči pohodlní číst a toto si přejí. Nevím, možné to je. Nicméně podle mého názoru dobře udělaný deník s případnými artworky může jen příjemně doplnit atmosféru. Nové řešení je bohužel absolutně neosobní a vlastně ani nechápu, k čemu je dobré. Snad kdybych se k rozehranému příběhu vrátil po měsíční dovolené.

Celkově vynikající kvality hry už jen završuje profesionální audiovizuální zpracování. Na překrásných kreslených pozadích stojí za pozornost především jejich vysoké rozlišení, takže při zoomu kamery nedochází k rozpixelování obrazu, jak tomu bylo u Secret Files 2. To je velmi důležité, protože právě zoomu autoři hojně (a velice úspěšně) využívají k navození dynamičnosti či naléhavosti scén. Na velmi dobré úrovni jsou i animace postav. K těm bych měl pouze jedinou výhradu, a sice že ve většině případů nejsou zobrazeny předměty, se kterými postavy manipulují.

Pro mnohé je jistě potěšující i možnost jednoduchého, přesto nesmírně efektivního nastavení grafiky. Lost Horizon lze díky tomu bez problému hrát jak na starém notebooku s Celeronem a integrovanou grafikou, tak na moderní mašině, a vždy se vám odmění nejlepším možným vizuálním zážitkem při zachování plynulosti hry. Kéž by toto bývalo pravidlem! Škoda jen drobných potíží s padáním hry v několika málo lokacích, ale to je podle všeho spíše vzácně se vyskytující problém.

I chabé výkony herců z předchozích projektů jsou minulostí. V Lost Horizon dabéři skutečně něco předvádějí a nečtou pouze připravený text. Hodně také přidává taková drobnost, jako nejednotná prodleva mezi odstavci, díky které si postavy například můžou skákat do řeči. Taková hádka pak dokáže hráče skutečně vtáhnout dovnitř, zvláště když autoři zapojí již zmíněný zoom kamery.