Mafia II

Vyrazil jsem do odlehlého místečka za bandou souputníků mafiánů, se kterými jsme měli s Joem dopadnout ony slizouny. Steve, tuze nabuzený chlapík v nejlepších letech, se s tím očividně nechtěl parát, i rozdal všem samopaly, postavili jsme se do řady a bar našich protivníků rozstříleli na maděru. Jednak stylový způsob řešení problémů (cedníkování je vůbec takový populární způsob mafiánské pomsty, jen si vzpomeňte na památnou Sonnyho vraždu v Kmotrovi), jednak efektní předvedení schopností enginu.

Z dřevěné chatrče odlétávají dřevěné plaňky, okna i flašky se tříští, logo na zdi opadá; Steve měl samozřejmě radost, no co vám budu povídat! Dílo završilo několik koktejlů od strýčka Molotovova, jenomže následně se naše komando dozvědělo, že je na špatném místě, že skutečná skrýše kumpánů je někde jinde...

Takže hurá do opuštěné ocelárny, do skutečného doupěte našich trnů v patě. Za tuhle misi se spustila již aspoň pátá cut-scéna (ty jsou obecně skvěle sestříhané, odehrané i namluvené a na paty šlapají Mass Effect 2; autoři si toho jsou vědomi a tak jich do hry cpou hodně—což je dobře!), v níž se náš šéfik Steve a jeho baseballka probil přes vrata dovnitř, sejmul dvě lebky a my začali provětrávat komory našich kvérů.

Tímto incidentem se spustila překvapivě dlouhá přestřelka, při níž jsem v prvé řadě zjistil, že Mafia II je vlastně docela lineární hra. Jistě, město je od samého začátku otevřené a všechny jeho rozličné čtvrtě roztažené na zhruba 25 kilometrech čtverečních toho nabídnou spousty (mj. pět desítek obálek Playboye roztroušených všude možně), ale při hraní misí má člověk vlastně docela svázané ruce. V rámci konzistentního příběhu vás autoři třeba tuhle ocelárenskou přestřelku nenechají opustit, nelze se vrátit a misi je třeba chtě nechtě dokončit. Pokud to nepůjde, např. z důvodu neustálého umírání, obtížnost se bude s každým vzkříšením u toho samého checkpointu snižovat, ale na rozdíl od GTA vás smrt z mise nevykopne a vůbec, vzdávat se prostě není mafinské a basta!

Teď ale to hlavní—jaké to tolik diskutované pif-pafování v Mafii II vlastně je? Hlavní novinkou je samozřejmě krycí systém, bez něhož si ani neškrtnete. Jak vysvětloval Martin Zavřel, v 2K Czech chtěli mít zbraně realistické i co se jejich síly týče, takže pár výstřelů Vita sundalo k zemi a já zíral („Vždyť tohle neměla být ani střední obtížnost!“ skuhral jsem v duchu). Že jsem se to prý pokoušel hrát jako Dooma, vyučil mě Martin.

Na druhý pokus už se věci měly lépe. Efektivně se mi dařilo využívat úkrytů a postupně jsem se takto rovnými (byť rozsáhlými) ulicemi a zástavbami staré fabriky prostřeloval dál. Těšilo mě, že zpravidla nestačilo jen uhnízdit se za tou nejbezpečnější překážkou a vyčkávat na vykukující hlavy. Oni ti nepřátelé nejsou úplně blbí a pokud na ně očividně upíráte zrak, jen tak se neukáží. Něco za mě sice postříleli souputníci, ale skutečný postup visel na Vitovi a já se proto musel mezi kryty přemisťovat a získávat tak lepší úhly nebo rovnou oponenty přepadávat zezadu či je vystrašovat k útěku (i to se dělo).

Důležitá pro úspěch pak byla i správně zvolená zbraň, které jsem měl u sebe čtyři (dvě pistole, samopal a pušku) plus molotovy, a měnil jsem mezi nimi pomocí xboxového D-Padu. Dalším příjemným překvapením byla skutečně fungující spolupráce s trojicí mých nesmrtelných parťáků, což jsem ocenil zejména v případech, kdy jsem zběsile utíkal k jimi obsazenému krytu, už pomalu natahoval bačkory, ale oni na mé žďuchnutí promptně zareagovali a kryt mi uvolnili.

Českým 2K jsem za to děkoval o to více s ohledem na ovládání, které bylo na můj vkus místy trochu zmatené a ne zcela intuitivní. S X360 ovladačem v ruce jsem se v nervy drásajících situacích čas od času zasekl o nějakou překážku nebo se mi párkrát stalo, že se Vito nechtěl schovat a já jednou kvůli nereagujícímu ovládání zemřel. Možná právě proto se v akčních fázích nedá sprintovat, protože i Jarek Kolář přiznal, že by pak kvůli krycímu systému bylo ovládání zmatené.

Ke konci novinářského dema se ze mě nadšení z akce v ocelárně už trochu začínalo i vypařovat. Tahle jedna souvislá přestřelka skutečně trvala asi dvacet minut a díky jednomu jedinému checkpointu na samém začátku pak již trochu frustrovala. I kdybych dvakrát nepřišel o život, bylo by mi to ke konci dlouhé. Jednou na mě vyjelo nabourané auto, podruhé jsem zaparkované auto zase mohl rozstřílet a za ním si dát hambáč pro doplnění zdraví, ale jinak byla celá akční sekvence poměrně sterilní a nevyburcovala mě jako kratší, leč našlapanější akční segmenty v podobně koncipovaném Gears of War. Ale těžko hodnotit akční stránku Mafie II na základně jednoho exempláře.

I dostřílel jsem, Vitovi za chvilku oschly boty od krve aby přestával zanechávat krvavé šlápoty a narazil jsem na dvojici hot-rodů, které byly na začátku mise terčem mého neúspěšného pronásledování. Joe si vzal jeden, já druhý, vyrazili jsme ven a… ťik ťak, hodinky hlásí konec mise a s Mafií II je prozatím konec.

Sluchátka dolů, ovladač pověsit zpět a hlavou zpětně projít dojmy - jaké tedy mé hodinové rande s Mafií II bylo? No to víte že to byla holka sympaťanda! Z té špetky města, kterou jsem měl možnost vidět, už teď usuzuji, že cestovatelé a badatelé budou mít ze hry druhé Vánoce, protože množství detailů a hřejících drobnůstek je tu skutečně nevídané. Vizuálně je na tom xboxová Mafia II skvěle, žádné škubání jsem nezaznamenal a jen škoda, že předváděné demo ještě nebylo plně osazené vším obyvatelstvem Empire Bay, a že v únoru nebylo město zasněžené.

Ještě důležitější ovšem je, že Mafia II opravdu působí jako takový mezikrok mezi průmyslem herním a filmovým—že bude příběh napínavý, vtahující a plný zvratů můžeme autorům zatím jenom věřit, ale po vlastním hraní se mohu zaručit minimálně za to, že co do prezentace a charismatických uvěřitelných postav na tom bude Mafia II fenomenálně. Mass Effect mezi gangsterkami, chcete-li. Ještě uvidíme, v jakém stavu nakonec bude soubojový systém, ale i kdyby krapet nedoladěný nakonec zůstat měl, stále bude pořízení hry nabídkou, která se neodmítá. Čtěte také reportáž z návštěvy u tvůrců.