Nejlepší hry 2012 podle... Martina Zavřela

Davidovo vítězství nad Goliášem + zklamání, trendy.

Článek by Martin Zavřel Contributor

Updated on 21. ledna 2013

Ačkoliv jsem také celý rok naříkal nad tím, že současné konzole přesluhují, ve výsledku mě rok 2012 z herního hlediska příjemně překvapil. Velkých her vyšlo hodně (navíc to po silvestru nevypadá na zpomalení) a celá řada z nich se povedla víc, než jsem od nich původně očekával. Samozřejmě bych raději více nových značek a méně pokračování, ale s tím se takhle na konci (jednoho konzolového) věku asi nedá moc dělat. Originalitu a neokoukané zážitky jsme naštěstí našli u menších, stahovatelných titulů, které to vloni poprvé natřely těm „velkým" hrám se vší parádou a předznamenaly tak poměrně zásadní změnu rovnováhy v herním průmyslu.

5. Resident Evil 6

Úplně vidím, jak koulíte očima. Ano, tenhle titul je tak trochu „guilty pleasure", ale přesto ho do svého osobního žebříčku musím dát. Abyste to pochopili, zkuste se zamyslet nad způsobem, jakým ho nejraději hraju: na nejvyšší obtížnost, kooperativně ve dvou hráčích. Při té obtížnosti se dostaví i ten horor, který fanouškům tolik chyběl. A málokterá hra nabízí tak zábavné a propracované kooperativní mechaniky (viz recenze). Zároveň jí nemůžete upřít mimořádnou výpravnost, díky které jde o poutavou jízdu přinejmenším na jedno projetí - což vám díky přítomnosti čtyř masivních kampaní zabere solidní porci času. A příběh je sice tradičně daleko za hranicí béčkovosti, ale přesto nadělí pár pamětihodných momentů, stejně jako některé souboje s bossy. Navíc, jelikož většinou hrajete za smíšený pár, jde o docela vhodnou hru pro coop s přítelkyní.

4. Guild Wars 2

Už takhle trávím hraním příliš času, takže jsem se celý život vyhýbal MMORPG žánru jako čert kříži. Jednou jsem asi měsíc koketoval s Final Fantasy XI, ale naštěstí jsem se dokázal odtrhnout, než se ze mě stal pacient. Guild Wars 2 ale nešlo odolat. Jednak ve mně Dark Souls probudila netušenou náklonost k fantasy tématice, ale hlavně Guild Wars 2 vypadá na první, druhý i tisící pohled tak nádherně, bohatě a lákavě, že jí prostě žádný heterosexuál nemůže odolat. Slint.

Problémy začínají už při volbě postavy a povolání - během zkoušení každé varianty jsem nabral pocit, že je prostě musím zahrát všechny - tak moc jsou pestré a zajímavé. Po samotném vstupu do gigantického světa Tyrie to potom vypukne naplno: questy se dynamicky vynořují ve světě kolem vás a probíhají, ať už se do nich zapojíte nebo ne. Hra vás odměňuje stejně tak za boj jako za „pouhé" cestování a objevování nejkrásnějších míst v nekonečné, nádherné krajině. Podobně návykové je i těžení surovin a vyrábění vlastních předmětů. A zmínil jsem, že svoji hlavní příběhovou linku můžete nelineárně ovlivňovat? To hlavní je ovšem možnost prožít vaše dobrodružství v Tyrii po boku se skutečnými přáteli. Nicméně ve hře skvěle funguje také hraní sám za sebe nebo náhodné a nezávazné ad-hoc skupinky.

O Guild Wars 2 (recenze) by se dalo psát hodiny napříč mnoha stránkami. Ne náhodou je to hra, která mi letos „ukradla" největší porci času. Přesto za ni musím poděkovat - mimochodem stejnému kolegovi, který mi před časem pomohl znovu-objevit Souls sérii. Upřímně mě mrzí, že Martin Pospíšil nedělá do herní novinařiny - třeba by vás dokázal nadchnout pro tyhle hry stejně jako mne.

3. Journey

Ve své recenzi jsem udělil maximální hodnocení a napsal: „Digitální poezie pro nejnároč... ehm, vlastně pro kohokoliv. Dokonce i pro lidi, kteří jinak hry vůbec nehrají, nevěří jim a připadají jim vyloženě podezřelé. Už jen vidět průchod touhle neuvěřitelnou nádherou je mimořádná jízda. A aktivně se toho zúčastnit, překonat všechen ten písek, vítr a nástrahy, odhalit tajemství prastarých ruin, zaniklé civilizace i magické hory na obzoru... to je zážitek, jaký nemá obdoby. Ohromující grafika, okouzlující hudba, snadno uchopitelná hratelnost aplikovaná v nápaditých kontextech, odhalování, překvapení za překvapením a pochopení ústřední zápletky, když na konci cesty záhada přestane být záhadou a vše do sebe krásně zaklapne."

Co dodat? Snad jen že jsem si nikdy v životě nebyl maximální známkou tak jistý. Journey je hra z jiného světa, z jiné - osvícené - éry digitálního umění, které promlouvá univerzálním jazykem. Osobně jsem ty dvě hodiny strávil s otevřenou pusou a vlhkýma očima. Ale podobně okouzlený jsem byl také při sledování komentovaných průchodů hrou od různých lidí z celého světa na Youtube. Bylo fascinující sledovat, jak začínali v tradičním odlehčeném duchu „tak tady mám další hru, jupí" ...a končili s výkřiky úžasu nebo zalykáním se dojetím. True Story.

2. The Walking Dead

Přiznám se na rovinu, že mi starší hry od Telltale Games připadaly hodně, hodně slabé. Návrat do budoucnosti i Jurský park mi přišly jako ošklivé, malé, omezené a celkově ubohé pokusy o vydělání peněz na levné, ale známé značce původního materiálu. Walking Dead to měla se mnou o to horší, že na první pohled vypadala vyrobená přesně podle stejné šablony (a také víceméně byla). Důvod, proč jsem ji vůbec začal hrát (hned od prvního dne, ještě než se zvedl ten rozruch kolem jejích kvalit), byl prostý: fanaticky miluju komiks a hlavně TV seriál.

Nejsilnější stránkou komiksové předlohy, ale také TV seriálu i hry samotné, je důraz na protagonisty příběhu a jejich lidské slabiny i silné stránky, vystavené extrémním situacím. Tenhle aspekt dokázala hra dotáhnout k naprosté dokonalosti, především díky silnému řetězu větvících se voleb a skutečnosti, že je činí hráč sám, ovlivňujíce tak emoce i osudy všech postav. Připadá mi, že tvůrci sami v průběhu sezóny pochopili, jak silnou zbraň mají v rukou a naučili se ji lépe využívat - jednotlivé epizody mají stoupající kvalitativní tendenci, po stránce příběhu i hratelnosti. No, údajně hry udali přes pět milionů kusů a druhá sezóna je na cestě. Co dodat. Snad jen: zahrání tohoto kousku není volitelné. Musíte. Už kvůli Clementine.

1. Dark Souls: Artorias of the Abyss DLC

Na začátku tohoto článku jsem se rozplýval nad tím, jak byl rok 2012 plný dobrých her. Přesto mým herním zážitkem roku není žádná z nich. Tenhle paradox má prosté vysvětlení: žádná hra - letošní ani starší - se prostě nevyrovná Dark Souls. Jak jsem psal ve své recenzi: „Když vám někdo nabídne možnost vrátit se zpátky do Lordranu a objevit zcela novou lokaci, plnou nových nepřátel i kořisti, nemůžete odmítnout. Dark Souls prostě nemá konkurenci a tohle DLC pouze potvrzuje, že jeho tvůrci jsou v mnoha ohledech nenapodobitelní - a že udržují svoji laťku kvality i jinakosti. Jsou hry... a pak je Dark Souls."

Připadá mi, že bych mohl napsat celé knihy na téma zážitků z téhle hry - a všechny by byly stejně strhující. Obávám se ale, že není možné jedinečné kouzlo Dark Souls vysvětlit někomu, kdo ho neokusil na vlastní kůži. Unikátní snoubení nemilosrdně temné fantasy s vražednou obtížností způsobuje u hráče pocity strachu a sebe-uvědomění, která vám žádná jiná hra nenabídne. Ten strach přitom pramení nejen z pocitu vlastní smrtelnosti, ale také z toho nejlepšího zdroje strachu vůbec: neznáma. Fantazie japonských umělců v tomto ohledu nemá konkurenci. Až budete sestupovat na dno téhle propasti a ze tmy se vynoří první přízračná silueta, vzpomenete si na moje slova. Stejně tak setkání s opravdovými monstry v téhle hře funguje přesně tak šokově a nelítostně, jak by mělo: temný rytíř vám usekne hlavu, než mrknete a drak vás sežehne na doutnající hromádku popela dřív, než pochopíte, že ten zvuk za vámi bylo zašumění křídel na obloze.

Překvapení roku - PlayStation VITA

Navzdory všem pesimistům a bezvěrcům jsem z téhle malé mašinky od prvního dne dodnes naprosto nadšený. Jakožto primárně konzolový hráč jsem zvyklý na dvojici analogových páček víc, než jsem si do letošního roku sám připouštěl. Mít tenhle „ovládací komfort" sebou na cestách se ukázalo být mnohem větším krokem kupředu, než jsem původně odhadoval. Pohromadě s „téměř jako PS3" výkonem přístroje, vynikajícím displejem a naprosto odhlučněnými masivními sluchátky jsem měl díky během svých letošních cest vlakem zážitky naprosto srovnatelné s těmi z mého domácího gauče/kina. Jistě, her by samozřejmě mohlo být víc, ale zas tak často necestuji, takže i takhle je skoro nestíhám dohrát: tím spíš, že to nejsou žádné zjednodušené kapesní verze, ale zcela plnokrevné „velké" hry na desítky hodin.

Zklamání roku - Black Ops: Declassified pro VITA

Podtitul tohoto kousku měl znít spíš „Declassed" nebo ještě trefněji „Fail". Co mohlo být největším esem v rukávu nové platformy a vykouzlit podobně absurdní prodejní čísla jako „velké" konzolové odnože série, se zvrhlo v nejstrašlivější ukázku odbytosti a zbytečnosti za posledních několik dekád. Pokud jste neměli tu čest, pak vězte, že „příběhová" (ehm ehm) část pro jednoho hráče se dá dohrát za hodinu a AI vojáků v tomhle syrovém vojenském simulátoru (ehm ehm) umí dvě věci: stát na místě a střílet, případně běžet směrem k vám a střílet. Škoda slov.

RPG roku - Dragon's Dogma

Naprosto chápu, proč to pro většinu lidí byl Mass Effect 3. Osobně jsem se ale mnohem víc „ztratil" v neprávem podceňovaném „černém koni" jménem Dragon´s Dogma. Jak jsem psal v recenzi: „Rozlehlé a poctivé fantasy RPG, které vám nabídne pohlcující svět, mimořádnou volnost nejen při tvorbě a správě družiny, návykově fyzický soubojový systém a opravdu strašidelné podzemní labyrinty k prozkoumání. Ačkoliv se nelineární příběh také povedl, dominantní předností hry je evropsky-středověký důraz na přirozenost, díky kterému budete mít téměř neustále pocit, že jste opravdu tam - a ne v nějaké bláznivé fantasmagorii. Fanoušci Hry o trůny se zde budou cítit jako doma." Není moc co dodat, snad jen že se těším na slíbený datadisk (tou dobou už bude můj Pawn zřejmě milionář) i druhý díl.

AAA vs. aaa - úvaha

Když před časem někteří vývojáři, vydavatelé i analytici začali mluvit o narůstajících nákladech herního vývoje i marketingu a potřebě najít nové obchodní modely, dali vzniknout novému pojmu: „aaa hry" jakožto nízkonákladová varianta k AAA blockbusterům, která ale svojí prvotřídní kvalitou dokáže dosáhnout na stejné kritické i prodejní mety. Myslím, že nejsem sám, kdo měl problém ten koncept pochopit - a hlavně mu uvěřit. Letošní rok nám ale zásadním způsobem ukázal, o co jde a jak to má vypadat.

Journey a Walking Dead jsou krátké a levné stahovatelné tituly, vyrobené za relativně nízké náklady mnohonásobně menším týmem než tradiční trháky roku. Přesto ukradly nejeden titul v soutěžích a anketách po celém světě, vydělaly mnohem víc než řada „velkých" her a právem si získaly místo v srdcích hráčů i síních slávy. Nefalšované vítězství Davida nad Goliášem. A mám takový pocit, že to je jen začátek, předzvěst toho, jak bude mnohem větší část herního trhu a distribuce fungovat v budoucnu. Ostatně, po drtivém úspěchu stahovatelné formy obou těchto titulů nyní vyšly také na fyzickém nosiči, kde nepochybně znásobí svůj úspěch a inspirují řadu dalších vývojářů i vydavatelů.

Martin Zavřel na Eurogameru recenzuje akční hry či RPG, jinak pracuje ve vývojářském studiu 2K Czech.