Materializuji se před golemem. Úlek. Po chvíli s notnou dávkou úlevy zjišťuji, že to, co stojí přede mnou, není golem, ale jen nedobře vymodelovaná, nedobře animovaná postava nějakého strejdy. Strejda mi vrazí do rukou rezavou dýku a započne epický proslov, že jsem již velký kluk a že je na čase dokázat svojí mužnost vybitím smečky vlků támhle za vesnicí. Na jazyk se mi dere dotaz, zda si připadá zcela zdráv. Letmý pohled do jeho očí mě utvrzuje v tom, že jednak ano, druhak se budu cítit bezpečněji ve společnosti smečky gigantických vlků zabijáků než té jeho.

Ač bych nejspíš neměl, posilňuji se pár panáky kořalky a alkohol si začíná vybírat krutou daň. Pletou se mi nohy, jsem dezorientovaný a svými pohyby sám sobě připomínám Pinocchia. Ožralého Pinochhia. Nevadí, horší to snad nebude. Jen.. si... musím... zvyknout. Ve vesnici se se mnou nechce nikdo bavit, pouze nějaký lovec mi daruje luk. Také potkávám mága, který ve mně probouzí schopnost vrhat ohnivé koule. Bezva, ani to nebolelo. Přemýšlím, proč se mnou nikdo nemluví a namísto toho mi ukazuje připravené cedulky s textem. Jsou to mimové? Raději přidám do kroku a odcházím.

Námořníci starověkého Řecka jsou snad ještě větší vydřiduši než České dráhy.

O dvacet metrů dále za vesnicí nacházím deset pavouků o velikosti krávy a dva vlky. Dvojici pavouků se mi daří odlákat od zbytku houfu. Zabíjím je připravenou dýkou. Připadám si jako Superman. Mrtvoly prohledávám. U první objevuji dvě stejné hadrové tuniky. Nepřekvapuje mě to. Vím, že zmutovaní pavouci o velikosti krávy dvacet metrů za vesnicí s sebou nosí garderobu zcela běžně. Zjišťuji, že nejsem dostatečně způsobilý k jejich nošení, proto je odkládám na později – až budu dostatečně zkušený. Druhý pavouk mi nedobrovolně odevzdává koženou čapku a lahvičku s léčivým lektvarem. Ani čapku si nemohu nasadit, jedná se totiž o dámský model. Usmažím zbytek zvířeny firebally, doplňuji si inventář o dalších deset tunik a vkročím do opodál stojící krypty. A tak dále a tak dále....

Tolik k dramatické inscenaci začátku první kapitoly, která supluje tutoriál a nakopává příběh do nepříliš originální roviny soupeření devíti božích šampiónů o nalezení ztraceného artefaktu nesmírné moci. V dětství, jak je tento úvod vznešeně nazýván, se mimo jiné také rozhodne o vašem budoucím zaměření. Stanete se mágem, bojovníkem nebo lučištníkem? To se uvidí teprve na základě toho, jaké dovednosti budete nejčastěji využívat. Nejsem si úplně jistý účelem tohoto kroku. Styl boje vámi vytoužené třídy budete nejspíše používat, ať už si ji vyberete na začátku hry sami nebo to hra udělá o dvě hodiny později za vás. Ale je to sympatický pokus o inovaci.

Š š š š š. Ze základního fireballu se díky bugu s rychlokouzlením stává univerzální řešení všech soubojů až do konce hry.

To je mimochodem pro Numen zcela typické. Kdybychom ho rozbili do sta kousků, představujících jednotlivé herní elementy, mohli bychom je přehledně roztřídit na dvě hromádky. Na první by byly umístěny věci průměrné, nijak urážející, ani omračující. No a na hromádce druhé by se nakupila sbírka docela dobrých nápadů, které autoři nedokázali z nejrůznějších důvodu dostatečně využít, zúročit, zkrátka prodat.

Zřejmě nejzásadnějším faktorem, který všemu ostatnímu kope hrob, je délka. Hru jsem dohrál na největší obtížnost za dvě odpoledne. Deset hodin. Možná dvanáct. Možná o chlup více. Doslova jsem zíral s otevřenou pusou na hlavní menu, do kterého mě hra po zabití finálního bosse hulvátsky vyklopila. To je vše? Žádný další zvrat? Žádné zjištění, že domnělý záporňák byl celou dobu pouhým slouhou někoho ještě monstróznějšího?

Teleportační portály fungují ve světě Numenu jako laciný dopravní prostředek.

Jen pro připomenutí zmiňuji, že tu je pořád řeč o hack'n'slash rubačce. Autoři jí můžou chtít dát sebelíbivější nálepku, pro mě za mě třebas offline WoW epic pro, ale nic to nemění na tom, že 90 % herní doby strávíte zabíjením stovek monster, sbíráním tun smetí a vylepšováním triviálních statistik (síla, rychlost,...) po každém navýšení levelu. A něco málo přes deset hodin zkrátka v tomto žánru stačí slovy klasika sotva na ohoblování prken, zvláště v kombinaci s minimální znovuhratelností (na opakované starty a trpělivé skillování jednoho charakteru zapomeňte).

Těch něco málo přes deset hodin dokonce nestačí ani na jeden průchod hrou. Obchodníci mají zboží natolik předražené a neadekvátní úrovni hráče, že jsem si během hry něco koupil asi dvakrát. Chrám vašeho boha aneb centrální velitelství, kde máte možnost za úplatu získávat nové skilly a vylepšovat již naučené jsem navštívil asi třikrát. Podobně dopadlo prakticky všechno včetně docela slibné arény, v níž musíte protistranu utaktizovat vhodným výběrem kouzel a protikouzel. Odkládal jsem ji tak dlouho, až na ni nezbyl čas vůbec a vyzkoušel jsem pouze několik tréninkových zápasů.

Po dlouhých minutách bloudění pochmurným labyrintem přichází třešnička na dortu.

Na zmíněné problémy se nabaluje lajdáctví v designu, v čele s neuspokojivým lootem. Efekty nalezených magických předmětů se omezují na pouhé zvýšení základní statistiky o X bodů, zcela výjimečně doplněné o bonus k šanci na kritický zásah. Vzhledem k tomu, že pro zvolené povolání jsou relevantní pouze dvě z šesti statistik, je jeden z pilířů hratelnosti hack'n'slash a RPG obecně zredukován na jednu velkou triviální volbu. Z mého pohledu mága tedy soustředění (redukce rezistence nepřátel) a intelektu (vyšší damage). Přitom se stačilo pouze rozhlédnout a kopírovat již osvědčené. Runy, sety, negativní efekty,...