Splinter Cell: Conviction

Znepřátelit si Sama Fishera se rozhodně nevyplácí. Minimálně tenhle pocit si odnesete z dnes vydaného pokračování špionážní stealth akce jménem Splinter Cell: Conviction, která má zodpovědět spoustu otázek z minulosti. A nutno říct, že vývojáři z Ubisoft Montreal na to jdou pěkně zostra…

Příběh se odehrává několik let po událostech Splinter Cell: Double Agent. Sam se ukrývá na Maltě a smyslem jeho života se stalo nalezení vraha jeho dcery. Brzy po startu je však odhalen partou najatých zabijáků a kola osudu se začnou naplno otáčet. Sam se znovu zaplete s organizací Third Echelon, pro kterou původně pracoval. Tentokrát se však ocitne na opačné straně barikády a prakticky bez podpory je vydán na pospas cvičeným zabijákům. Musí experimentovat, hledat provizorní řešení a než se dopracuje k nějaké lepší výbavě, bude skoro na konci hry.

Scénář je propracovaný do velkých detailů a brzy začnete odhalovat mnohem složitější pozadí událostí. Tvůrci slibovali, že i hráči bez znalosti této série pochopí příběh velmi rychle, ale já toto přesvědčení nesdílím. Několik krátkých vstupů do minulosti vám sice leccos napoví, ale ucelený obraz se podaří získat jen obtížně. Domnívám se také, že Splinter Cell: Conviction je ukázkovým příkladem hry, u níž se původní sliby až příliš rozchází se skutečným stavem věcí. Ale postupně…

První dojmy z hraní byly pro mě, jakožto příznivce klasické stealth akce, poněkud rozporuplné. Nový Splinter Cell je mnohem přímočařejší a akčnější, což mi dvakrát nesedlo. Tvůrci se vydali směrem, který moc neovládají a pokoušejí se najednou konkurovat hrám typu Gears of War, Uncharted nebo Ghost Recon. A přiznejme rovnou, že tohle je prostě jiná liga, kde mají konkurenti mnohem ostřejší lokty.

Stealth prvky jsou ve hře stále zachovány, ale jejich využití je hodně potlačeno. Z opatrného plížení a vyčkávání se stalo rychlé přebíhání od jednoho krytu ke druhému. Namísto efektní likvidace jednotlivých stráží budete mnohdy čelit houfům nepřátel. Na šplhání po trubkách a populární roznožky mezi zdmi také zapomeňte, ačkoliv nějakého toho šplhání se dočkáte. A když si k tomu připočtete jednu hodně akční, čistě vojenskou epizodu, pak původně plíživá hra dostává úplně jiné obrysy. Tvůrci odstranili i možnost páčit zámky, odemykat trezory nebo ukrývat těla zneškodněných nepřátel, což hodně ublížilo taktické stránce. Slibovaná možnost využívat okolní svět a dav v ulicích k nějakému maskování, to už je čirá utopie, kterou jsem nikde nezaregistroval.

Ze hry čiší velká snaha zpřístupnit ji i příležitostným hráčům, ale je otázkou, zda je to správné rozhodnutí? Na všech místech je vidět příklon ke značnému zjednodušení. Jako příklad mohu uvést minimální potřebu využívat nejrůznější gadgety – speciální výbavu, kterou cestou získáte. Přenosnou kameru jsem v podstatě nikdy nepotřeboval a pod dveře záhy přestal nakukovat, protože v 99% případů za nimi stejně nikdo nestojí.

Pokud si třeba vezmete zbraň bez tlumiče, hra vás okamžitě upozorní velkým textem přes půl obrazovky, že vás mohou slyšet nepřátelé – ještě že mi to vývojáři řekli, protože bez nich bych to určitě „nevěděl“. Další nápad, vypisovat zadání úkolů přímo v herním světě, ať už na jednotlivé objekty nebo přímo na zem, mě také neoslovil. Připadalo mi to docela otravné a mnohdy až absurdní. Zaplácat interface takovým množstvím zbytečností, to se hned tak nevidí.

Samotná kampaň je zpočátku poměrně nezáživná, ale její skutečné kvality brzy vyplavou na povrch. Pokud se smíříte s tím, že v podobě nového dílu Splinter Cell: Conviction dostáváte hodně odlišnou hru, pak si ji užijete. Já jsem se nejrůznějšími pocity prokousával asi tři hodiny, zhruba do necelé poloviny hry, než mě začala naplno bavit.

Levely jsou poměrně variabilní, létáte z místa na místo a několikrát dostanete možnost zkusit úplně odlišný přístup k hraní. Výborná je třeba honička ve Washingtonu DC. Otrávit vás naopak může level s kamerami a strážemi, kde vývojáři uplatnili nepopulární postup „pokus-omyl“. Závěr hry je pak možná až přehnaně hektický, zvláště jedna arkádově pojatá vložka. Opět bych ji však hodnotil jako docela příjemné odreagování.

Mimo zásadní změnu celého herního konceptu si povšimnete i drobnějších odlišností. Jednou z nich je například ukazatel ukrytí ve stínu, kdy místo obvyklého HUD displeje mění barevnost celá obrazovka. Zjednodušeně řečeno, jakmile nejste pro nepřítele viditelní, obrazovka dostane černobílý nádech. Zpočátku mě příliš časté přebarvování docela vytáčelo, ale nakonec jsem si na něj zvyknul a považuji ho za příjemné vylepšení. Stejně opatrná slova chvály bych použil i u nového cover systému, u nějž musíte držet levý trigger, pokud chcete být „nalepeni“ k objektu. Po desítkách hodin u konkurenčních řešení jsem si musel chvíli zvykat, ale nakonec to celkem šlo. Asi bych nechtěl, aby měla každá hra tento systém, ale špatná volba to rozhodně není.