Zelda: Ocarina of Time 3D

Když mi na E3 jeden producent říkal, ať nejsem nervózní, že budu hrát nejlepší střílečku všech dob (hádejte co :), rozhodně jsem nic takového necítil. Reklamní řeči musí umět používat každý prezentující. Ale nejlepší hra všech dob může být jen jedna a do této chvíle jí je Zelda: Ocarina of Time pro Nintendo64. Alespoň podle serverů, které sbírají hodnocení z recenzí skrz papírové a webové herní magazíny. Jasně, nejde o jednoznačnou záležitost a mohli bychom o objektivnosti takového tvrzení vést dlouhé debaty. Pravda ovšem je, že když Ocarina of Time je na vrcholu těchto žebříčků, něco to znamená.

A pro mě to znamenalo, že jsem byl pořádně nervózní, když se mi do rukou dostala předělávka této legendy na Nintendo 3DS. Přiznám se, že Twilight Princess, poslední díl Zeldy pro velké konzole, jsem nedohrál, protože mě přestal bavit. Přemýšlel jsem, co kdyby se mi něco podobného stalo i teď, jak bych to dokázal obhájit? A mé úvahy byly v podstatě správné. Legend of Zelda je akční adventura lehce říznutá RPG. Hlavně je však prostorovou 3D puzzle hrou a to je žánr, který jsem nikdy neměl příliš v lásce.

Tvrdím o sobě, že mám rád všechny počítačové hry, když jsou dobré. A asi díky svému širokému záběru jsem nakonec nalezl zalíbení i v Ocarina of Time 3D. Zamiloval jsem si ji proto, že mě dokázala vtáhnout do svého světa tak jako žádná jiná hra v poslední době. A to přesto, že jsem nejprve nadával: "Proč musím chodit mezi jednotlivými dungeony pěšky po dlouhých pláních? Proč se musím přesouvat mezi Mrtvou horou a Zámkem Hyrule po svých? Proč neexistuje "fast travel" systém?"

of

Caption

Attribution

Jenže ono to má něco do sebe - po dvou hodinách jsem měl pocit, že skutečně běhám po rosou zalité louce při ranním kohoutově kokrhání. Navíc jsou všude možně skryté zkratky nebo lze k přesunům použít okarinu (hudební nástroj jinak použitelný například pro přivolání koně), takže nakonec cestování nezabírá tolik času, kolik jsem si zprvu myslel. Právě pečlivé prozkoumávání světa a bedlivé naslouchání všem jeho obyvatelům je klíčem ke skvělé atmosféře. Nebo spíš unikátnímu vztahu, který jsem si k Ocarina of Time během posledních pár dnů vytvořil.

Na pozornosti a ochotě objevovat je celá hra založená. Každý problém, každá prostorová hádanka a každý puzzle lze velmi jednoduše vyřešit, pokud posloucháte, co vám ostatní říkají a zároveň máte oči na stopkách. Proč tamhle leží ten kámen? Proč v některých loučích plane oheň a v jiných ne? Proč zrovna tady běhá ta slepice? Když se teď neponořím až dno tůně, znamená to, že v dole nic není?

Zelda 3DS po hráči chce věci, které jsme si v jiných titulech odvykli dělat. Přemýšlet, řešit problém, lámat si hlavu. Zelda vás nepovede za ručičku, tak jak to dělá většina současných komerčně úspěšných titulů. Zapomeňte na dveře označené červeně, když nejdou otevřít a ty, které někam vedou, mající nad sebou zelené světlo. Vítězství v Ocarina of Time si musíte vybojovat sami a o to lepší pocit máte z každého kroku vedoucího k vyluštění hádanky, který se vám povede.

Nicméně konverze na Nintendo 3DS nepřinesla jen detailnější textury, technicky kvalitnější zvuk a hudbu (jinak totožné s Nintendo64 verzí). Drobných vylepšení se dočkala i samotná hratelnost. Asi právě v obavách o příliš velkou obtížnost pro současnou generaci hráčů je jednou z hlavních novinek Shiekah Stone. Tyhle kameny jsou na pár místech v Hyrule a pokud se zaseknete, poradí vám jak dál skrze cestu do budoucnosti. To znamená, že se vám přehraje krátké video s nápovědou, jak zdolat určitý úsek nebo zabít závěrečnou potvoru.

Tyhle kameny však nejsou zrovna blízko dungeonům. V důsledku jejich pomoc vyhledáte skutečně jenom v momentě, kdy už dvacet minut nevíte, co dělat. Takové situace se vyskytují, ale protože trvá dlouho, než se ke kameni dostanete, raději se trápíte s řešením hádanky, než abyste každou chvíli běhali pro pomoc přes půl mapy. A pak je tu přece ten úžasný pocit, že jste to zvládli sami, bez nápovědy.

Oproti originálu jsme si díky dotykové obrazovce dost výrazně pomohli s ovládáním. Je jednodušší. Dříve bylo například nutné vyměnit okarinu, například za zbraň, použít ji a až potom jste mohli zahrát vaši skladbu. Teď stačí na dotykovém displeji zmáčknout ikonku v levém spodním rohu a hned začít muzicírovat. Podobně jsou dostupné všechny důležité akce.

Trochu mě zklamala mapa, která zabírá většinu spodního displeje, ale chybí mi na ní moje aktuální poloha. V otevřených lokacích není třeba zvýrazněn region, kde se pohybujete, což by ale tolik nevadilo. Alespoň že na mapě světa blikají místa, důležitá pro posunutí se v příběhu. Horší je to v dungeonech. Sice máte poměrně přesnou mapku místností, ale opět na ní není vidět, kde se nacházíte. Třeba v takovém Water Temple by se hodilo znát přesnou polohu, protože jde o třípodlažní kvádr, který má vchody většinou na všechny čtyři strany a není jednoduché se v něm vyznat.

of

Caption

Attribution

Podivný, možná spíše nemoderní, mi přišel systém ukládání pozic, který je hodně vágní. Když Ocarina of Time vypnete, při příštím načtení se rozhodně neobjevíte na stejném místě, kde jste naposled uložili. Link se vzbudí buď ve svém domě nebo třeba v Chrámu času. Je proto lepší Nintendo 3DS zavřít a až budete mít chuť pokračovat, zase ho otevřít. Dokud Zeldu nedohrajete, stejně nebudete chtít jinou cartridge do konzole vložit. Mluvím z vlastní zkušenosti, protože jak jsem do Zeldy zažrán, ještě jsem ani nerozdělal obálku s novým Resident Evil, který mi dorazil na recenzi. Jen si dejte pozor, aby vám nedošla baterka, to by byl malér.

Skvěle dopadla grafika. Je sice trochu jednodušší a na E3 jsem u stánku Capcom viděl mnohem detailnější vizuální zpracování, ale to není na škodu. Výkladní skříní je Ocarina of Time hlavně pro 3D efekt. Konečně jsem měl pocit, že 3D zobrazení k něčemu je, protože jsem se s ním dokázal tak nějak lépe orientovat. Autoři vám 3D dávají náležitě sežrat. Třeba ve Ztraceném lese proti vám létají světlušky nebo nesete-li kuře, tak z něj proti kameře odlétají pírka. Jedním slovem nádhera.