Recenze Zero Escape: Virtue's Last Reward

Jak má fungovat správné větvení příběhu?

Zařadit Zero Escape: Virtue's Last Reward žánrově je docela oříšek. Na zahraničních webech je označována za "Visual Novel", ale nejsem si jist, zda má toto označení v češtině zažitý ekvivalent. Jedná se o hru, která staví a padá na příběhu. Naprostou většinu hry pouze sledujete textové vyprávění podložené obrázky prostředí a postav, které zpracováním silně připomíná dialogy z většiny japonských RPG. A vyprávění je čas od času přerušeno možností volby či adventurní vsuvkou, kdy z uzavřené místnosti musíte utéct vyřešením puzzlů Point&Click způsobem.

Podíl těchto dvou složek je ovšem zcela obrácený, než bývá běžné. A mnozí hráči mohou mít problém označit tento titul za hru. Interaktivní část, kdy hrajete a řešíte nějaký problém, je zde pouhou vedlejší vsuvkou. A celkově netvoří ani pětinu herní doby. jedná se o části, kdy jste uvězněni v místnosti a musíte nalézt kód k otevření trezoru s klíčem. Tyto části potěší milovníky starých point&click adventur. Protože jsou založeny na stejných principech. A to včetně obtížnosti, kdy je často třeba zapojit mozek. A používání nalezených předmětů není úplně tak primitivní jako v nových adventurách typu Walking Dead. I když musím pochválit, že obtížnost je tak akorát. Nikdy jsem nemusel sáhnout po návodu. A pokud si opravdu nevíte rady, lze přepnout na nižší obtížnost, kdy vám ostatní postavy více napoví.

1

Veškerý čas mimo tyto pasáže je stráven čtením textů, které vyprávějí samotný příběh. Většinu hry tedy neděláte nic jiného, než odklikáváte jeden text za druhým. Až mě místy tuhnul palec z neustále stejného klikání. Toto může znít jako nuda, ale není tomu tak. Hra tohoto typu stojí a padá na příběhu samotném. A ten mě vtáhnul natolik, že jsem se od Vity nemohl odtrhnout.

2

Samotné jádro příběhu má blízko k filmům Kostka nebo skupinovým dílům série Saw. Na začátku jste uneseni neznámou osobou, uvězněni v podivném komplexu se skupinou dalších osmi lidí a nuceni hrát podivnou hru, kde jde o život. Zejména pokud nebudete spolupracovat. Příběh je chytlavý a poměrně uzavřený. I přes to, že se jedná o druhý díl a že nastiňuje pokračování. Pokud jste předchozí díl na DSku nehráli, pochopíte vše. Jen vám bude první díl vyspoilerován a některé dějové zvraty na vás nebudou mít takový dopad. Děj je odvyprávěn vyčerpávající formou, kdy se zodpoví všechny hlavní otázky. I když musíte být někdy připraveni na rozřešení způsobem, který je trošku přitažený za vlasy. Prostě takovým tím japonským stylem. Kdo hrál třeba sérii Metal Gear Solid, bude vědět o čem mluvím. V rámci herního světa ty věci dávají smysl. I když to někdy s realitou nemá nic společného.

3

Čím hra ovšem vyniká je způsob vyprávění, který si silně zakládá na větvení. A to poctivě zpracovaném, bez nějakých fintiček, kdy žádné rozhodnutí vlastně nic nezmění. Zde to funguje přesně obráceně. Pokud uděláte rozhodnutí, tak se vyprávěcí vydá lehce jiným směrem. A budete vždy řešit jiné situace s jinými postavami, dozvíte se jiné informace o pozadí příběhu. Jednou rozvětvený příběh se již nikdy nespojí zpět do jedné dějové linie. A příběhová struktura tak tvoří pomyslného pavouka, kde se postupným větvení dopracujete k více než dvacítce konců. Hra jde dokonce tak daleko, že v žádných dvou verzích příběhu nedostanete dvakrát ten stejný puzzle k vyřešení.

4

Pokud tedy chcete celý příběh pochopit, musíte hru dohrát mnohokrát. Příběh je vyprávěn jinou formou, než ostatní hry. Pokud například hrajete Mass Effect či Walking Dead, tak ať uděláte jakákoliv rozhodnutí, vždy vám bude odvyprávěn kompletní příběh se všemi důležitými informacemi. Ne tak v Zero Escape. Zde se každá dějová větev věnuje jiným událostem a dozvíte se jiné informace o pozadí příběhu, historii jednotlivých postav, důvod vašeho únosu, apod. Ve výsledku se jedná o takovou skládačku, kdy po prvním průchodu hrou nebude vůbec vědět co a proč se stalo. Ale při druhém se dozvíte nějaké informace navíc. A postupně začnou události do sebe zapadat a vše dávat smysl. Jedná se o nejoriginálněji zpracovaný příběh, jaký jsem možnost hrát. Ve skutečnosti z tohoto způsobu vyprávění těží i samotný příběh. Ale zde se omluvím a víc neřeknu. To bych již spoileroval.

5

Možná se teď ptáte, zda není opakované hraní hry otravné a nudné. Pokud celý děj začne dávat smysl až po více než dvaceti dohráních, jak je to s úvodem hry? Nebudete muset dvacetkrát projít tou stejnou úvodní pasáží? Nebudete. Autoři na tohle mysleli a rozdělili celou hru do kapitol, které se postupně odemykají na přehledném grafu, který zobrazuje i veškeré větvení. Kdykoliv můžete hrát z libovolného odemknutého bodu vyprávění. Třeba přesně od místa posledního rozhodnutí, kde zvolíte druhou možnost. Pokud přesto dojde k tomu, že se dostanete ke scéně, kterou jste již viděli, lze ji snadno přetočit. Hra si pamatuje, které texty jste četli, rychle je přeskáče a sama se automaticky zastaví na novém textu. A jak jsem již zmínil, puzzle se v různých verzích děje neopakují. Ale i pokud si chcete některou část projít znovu dobrovolně, máte možnost jednou vyřešené puzzly rychle přeskočit.

6

Nejste tedy nuceni téměř nic opakovat dvakrát. K příběhu se vždy vrátíte do scény, kde se děj větví a opakované texty snadno přeskáčete. I když tedy hrajete již desátou verzi příběhu, stále čtete a řešíte pouze nový obsah, nové události, nové dialogy, nové puzzly. Hra není uměle natahována recyklováním jednoho obsahu stále dokola.

7

Co se týče délky, jedná se o nadprůměrně dlouhý titul. Po dohrání mi statistiky ukazovaly maličko přes 40 hodin. Uvážíte-li, že téměř všechna doba je strávená čtením příběhu, jedná o solidní dějovou nálož. Co jsem ovšem ani sám nečekal je, že mě hra po celou dobu naprosto vtáhla. A po celých 40 hodin jsem měl problémy se odlepit od obrazovky a ani chvíli se nenudil. Naopak jsem se celý den v práci vždy těšil až přijdu domů, nažhavím Vitu a vrhu se zpět do rozplétání příběhu.

8

Zero Escape: Virtue's Last Reward pro VITA v Evropě vyšlo koncem listopadu 2012 a stojí ekvivalent 40 dolarů.

I když mě hra nadchla, tak samozřejmě není bezchybná. Hodně může zklamat grafické zpracování. A to zejména lokací. Některé jsou hezké. Ale většina z nich je zpracována opravu jednoduchou formou. Vzhledem k tomu, že se hra odehrává v relativně uzavřeném prostředí, mohli si autoři dát záležet alespoň na hlavních místnostech, do kterých se postavy často vrací. Druhý zápor bude znít zcela paradoxně, ale hra má téměř nulovou znovuhratelnost. Vím, že si možná protiřečím, když jsem kousek výše psal, jak mě hra nepustila, dokud jsem neviděl všechny možné konce. Ale vzhledem k pojetí příběhu, lze kompletní dohrání všech dějových větví považovat za jedno kompletní dohrání. V okamžiku kdy shlédnete poslední konec a od hry odpadnete, není nejmenší důvod se k ní vracet. Což ovšem díky pořádné délce tolik nevadí. Někoho ještě může zamrzet dabing. Ten jednak není úplně u všech textů. A když už je, tak pouze japonsky.

Animace ze hry

VERDIKT: Ohodnotit tuto hru je extrémně těžké. Pokud bych měl hodnotit čistě subjektivně podle pocitů, které ve mě zanechala, budou tu na celé stránce blikat desítky se srdíčky. To jak mě hra pohltila originálně vyprávěným a napínavým příběhem, jakou u mě vytvořila závislost na více než 40 hodin, to se mi jen tak často nestává a hraní bylo skvělým netradičním zážitkem. Na druhou stranu musím být i objektivní. Nemohu tedy přehlédnout některé nedostatky zmíněné výše. A vůbec to, že se jedná o hru, která mnoha hráčům nesedne již žánrově.

8 /10

Reklama

Související obsah

Také na webu...

- komentáře (2)

Po 30 dnech od publikování článku se diskuse automaticky zavírají, ale v rozpravě můžete pokračovat v našem fóru!

Schovat komentáře s nízkým hodnocením
Pořadí
Vlákna