Dante's Inferno

Mnou vchází se do trýznivého města, mnou vchází se do věčné bolesti, mnou vchází se k těm, které Bůh věčně trestá. Mnou dal Pán průchod spravedlnosti, jsem z boží moci, dílem lásky jdete, jsem sklenuta nejvyšší moudrostí. Patřím k těm věcem, které v tomto světě jsou od věků. A navždy potrvám. Zanechte vší naděje, kdo vstupujete. - Dante Alighieri, (Peklo, Zpěv III., 1 - 9).

Zamysleli jste se někdy nad vlastními hříchy? Vsadím se, že i ti, kdo se nad touto otázkou ušklíbli, podobnému zamyšlení během hraní Inferna neuniknou. To je jeden ze základních rozdílů mezi ním a sérií God of War, ke které bylo Inferno od počátku přirovnáváno, případně rovnou obviňováno z „vykradení“. Inferno je ale inspirováno jedním z nejklasičtějších děl historické literatury a jako takové nabízí mnohem větší hloubku, než zábavná, leč v daném světle přeci jen popcornově povrchní antická trilogie se svalnatcem Kratosem. Jistě, Inferno je akční řežba, ve které rozsekáte na kusy zástupy všelijakých nestvůr. Zároveň je to ale jeden z nejsilnějších příběhů o lidské slabosti i síle, který se dotkne svědomí každého z vás. Tak schválně, opravdu jste nikdy v životě nikoho nepodvedli nebo nikdy nikomu nelhali? Dante vám ukáže, jak krutě se podobný hřích může vymstít.

Inferno vzniklo podle knižní předlohy italského básníka Dante Alighieriho, žijícího ve třináctém století. Jde o Božskou komedii, vyprávějící o Danteho sestupu za duší milované Beatrice až na samotné dno křesťanského Pekla. Také asi vedete v patrnosti, že hru má na svědomí studio Visceral Games, speciální odnož EA, zaměřená na zcela dospělé hry. Jejich předchozí titul Dead Space patří k nejvíce oceňovaným survival hororům posledních let.

Kombinace těchto dvou faktorů dala zrodit hře, která navzdory obsažené frenetické akci funguje především jako horor. Zvráceně pokroucené vize Pekla a nekonečně depresivní atmosféra sestupu mezi prokleté mrtvé má daleko do pompézních prosluněných scenérií žánrově podobných her. Po většinu hraní vám půjde mráz po zádech, přinejmenším. Asi není potřeba podotýkat, že jako každý dobrý horor, nabírá Inferno na síle, pokud jste doma sami a je noc.

Tutoriál začíná během obléhání Jeruzaléma, kde se Dante jakožto křižácký rytíř zúčastní masakru tří tisíc civilistů. Poháněn zlou předtuchou se následně vrací domů, aby našel vlastní domov vyvražděný a jeho životní lásku, krásnou a nevinnou Beatrice, na pokraji smrti. Sotva mu stihne dát sbohem, zjeví se Lucifer a stáhne její duši do Pekla. Beatrice propadla Peklu nikoliv vlastní vinou, ale kvůli Danteho hříchu. Odhalování tohoto hříchu je ústředním tématem příběhu a nebudu k němu nic dalšího prozrazovat.

Dante se rozhodne sestoupit do Pekla a duši své milované vysvobodit. Po průchodu Pekelnou branou a prvním skoku do bezedné propasti následuje šílený boj skrze devět kruhů pekelných, rozdělených dle jednotlivých hříchů, jejichž pachatelé jsou v daném kruhu na věky mučeni a trestáni. Otázka ovšem zní: bojuje Dante opravdu o duši Beatrice? Nebo o tu svou? A co když bojuje právě o tu vaši? Závěrečné rozuzlení vás může pořádně překvapit.

Příběh je vyprávěn hned několika způsoby. Jednak jsou zde tradiční filmové sekvence, renderované mimo hru v kvalitě, která si nezadá s prací studia Blizzard (obzvláště sekvence u hořících bran města Dis), ostatně stojí za nimi proslavené studio Blur. Pak tu máme stylizované kreslené animace, vyprávějící především Danteho vzpomínky a objasňující jeho minulost – od dětství, až po hřích v Jeruzalémě. Dalším příběhovým nástrojem je básník Virgil, jehož duše Danteho provází Peklem, a pokud o to stojíte, bude vám průběžně vysvětlovat jednotlivé lokace a jejich význam.

Jinou složkou příběhu je nářek týraných mrtvých, z nějž vyčtete jejich hříchy a původ. V Pekle nechybí většina slavných historických osobností, od vojevůdců, po filozofy nebo politiky. Encyklopedie lokací a démonů se vám postupně zapisuje v herním menu. Zkrátka a dobře, příběh nabízí hloubku i důraz na detail a tvůrcům hry patří všechna čest, že jej dokázali takto kvalitně vyprávět v rámci divoce akční hry.

Stejně komplexní a propracovaná, jako příběh a jeho podání, je také hratelnost. V základě jde o „hack-n-slash“ řežbu podobnou God of War nebo třeba Ninja Gaiden. Nicméně systém, jakým se zlepšuje vaše postava i její schopnosti, obsahuje několik chytrých nápadů – a především skvěle funguje. Což jsou ostatně podobné vlastnosti, jako u Dead Space. Těmi nápady je například rozdělení Danteho výzbroje na kosu (kterou získal v úvodní bitvě od samotné Smrti) a křesťanský kříž (ten mu věnovala sama Beatrice).

Řadové nepřátele máte možnost po určitém jejich oslabení dorážet za pomoci „trestajícího“, nebo „pohlcujícího/osvobozujícího“ konečného úderu. Pokud používáte ten první, obnášející brutální rozseknutí kosou, zvyšuje se vám úroveň a schopnosti boje nablízko. Jestliže používáte spíše opačný druh dorážecích úderů, zvyšuje se vám úroveň a schopnosti kříže pro boj na dálku - kříž při použití „vystřelí“ ničivé paprsky světla. Tento faktor zároveň určuje vaši příslušnost k jedné ze dvou stran – svaté nebo prokleté (holy a unholy). Aby se úrovně získávaly ještě snadněji nebo bez dorážecích úderů, můžete je navyšovat také popravami různě poschovávaných historických osobností. K těm prostě jen přijdete, poslechnete si jejich hřích a pak se rozhodnete, zda je popravit kosou, nebo spasit křížem...