Recenze I Am Alive

Tato hra přežila sama sebe, chtělo by se mi říci, když po tolika peripetiích a tolika letech konečně vyšla nejprve jako stahovatelná hra na XBLA. Však to měla stejně nahnuté jako její bezejmenný hrdina, který se z pozice obyčejného člověka snaží najít svoji ztracenou rodinu, ale hlavně přežít. Přežít na troskách civilizace, již zpustošila záhadná událost, bohužel stručně popsaná pouze jako "Event".

Stylová schválnost, nebo zrnitá slepota?

Právě rok po "události" přicházíte k branám rozbořeného města Haventon, kdysi pravému americkému velkoměstu, které celé lehlo popelem a také jedovatým prachem, jenž ty hrstky někdy přátelských, někdy nepřátelských a jindy naříkajících obyvatel vyhnal do nuzných slumů, kanálů a přístřešků kolem mrtvých ulic. Velmi tajemnou a katastrofickou aurou hra doslova přetéká, za což mohou nejen umně vystavěné, byť stále stejné a vskutku lineární kulisy jediné lokace, ale hlavně pro někoho odpudivá, zrnitá a neostrá, ale pro mne pohledná a stylově zašuměná grafika velmi střídmých až šedivých barev.

Cedule skoro nejdou přečíst, viditelnost je v prašnu mizivá, zrak často kalí velmi oslepující opar sluníčka a barev byste se tady dopočítali skorem na jedné ruce. A tady hra poprvé a nikoli naposledy rozděluje herní obecenstvo vedví. Mně k žánru hry dokonale sedí, určitě lépe, než původní klasicky barevné obrázky, však město má být pokryté prachem, který omlouvá tu šedavou paletu všude kolem.

Obyčejný hrdina bez velkých svalů

V tomto pošmourném a smutném divadle nezměrné katastrofy, mladý muž s batůžkem, trochou jídla, svítilnou, lanem a pistolí bez nábojů, překonává rozvaliny zbytku metropole s notným despektem a zadýcháním. A tady se láme chleba podruhé. Vždy totiž vydržíte šplhat a ručkovat velice omezenou dobu, dá se říci naprosto nicotný okamžik, do něhož se ale vejde třeba i obyčejné stoupání po stupačkách. Po chvíli tak dojdou síly, což se dá nouzově přežít drcením tlačítka, ale i tak náš hrdina po chvíli nenávratně padá...

of

Caption

Attribution

Omezená výdrž tak znamená většinou nutnost velmi hbitých reflexů a přehledu při hledání cesty dál, protože stačí chvíle zastavení a už nemusíte ve zdraví dojít k cíli, kde se můžete na rovné ploše vydýchat. Ano, přiznávám, že je to dost přitažené za vlasy, protože někdy nevydržíte skoro ani pár příček a pár metrů ručkování, nota bene když takové stupačky najdete na místech, kdy by v reálu asi nebyly. To může být pro méně šikovné hráče první frustrující okamžik, protože opakování traverzování byť jediného mostního oblouku nebo konstrukce tady není výjimkou.

Úrovně jsou ale vesměs poskládány docela šikovně tak, že se s trochou šikovnosti dostanete sice na poslední chvíli, ale víceméně v pohodě do cíle, což já osobně kvituji jako náročný, ale velmi osvěžující prvek dnešní jednotvárné hratelnosti podobných her. Horší je ovšem animování pohybu a skoků postavy, které na špičku, dejme tomu danou jiným koněm ze stejné stáje, tedy sérií Assassin's Creed, ztrácí dlouhé míle. Pohyb tu zkrátka není moc intuitivní a plynulý, kolikrát jsem chtěl prostě vyšplhat na plošinku, ale místo toho hrdina jen zmateně ručkoval do stran a já jen tak tak nespadl.

Síla a domluva

I am Alive je hodna svého názvu v pravdě dokonale, protože i díky velké zranitelnosti nemá ani při soubojích hlavní hrdina zdaleka vyhráno. Jestli je pochod občas obtížný, tak souboje zejména s přesilou nepřátel jsou už často beze zbytku frustrující, za což může zpola nezvládnutý systém útoků. Jakoby se tvůrci nemohli rozhodnout, čemu dají přednost a jak bitky vůbec pojmou. Vaší jedinou spolehlivou nadějí je mačeta. Jenže ani s ní tady prostě frontálně nic nezmůžete, protože protivníci, rekrutující se hlavně z řad pouličních gangů, vás okamžitě zlikvidují na dvě mrknutí.

Vaší výhodou tak musí být překvapivý psychologický útok. Necháte zlořáda v nevědomosti přijít až k vám a ve zlomku sekundy tasíte ukrytou mačetu a podříznete sousedovi krk. Pokud máte aspoň jednu kulku (o moc víc jich nikdy mít nebudete), okamžitě můžete bez práce odprásknout dalšího člena party. To funguje báječně a bez výhrad. Jenže pokud ještě nějaká chamraď zbývá, už je těžší pořízení. Pokud vám došla munice a vystřelili jste naprázdno, protivníky už nic nezastaví a vrhnou se přímo na vás. A šermování mačetou při blízkém boji na problikávající tlačítka není nic jednoduchého a ani zábavného.

of

Caption

Attribution

Většinou jsem se okamžitě poroučel, protože když už jsem jednoho zasáhl a začal se s ním přetahovat drcením tlačítka (velmi častý quick-time event při bojích), druhý do mne v klidu rubal dál a já se v tomto okamžiku nemohl jeho sekům nijak bránit. Pokud pak mají nepřátelé střelné zbraně, vykostí vás během několika sekund, aniž byste mohli adekvátně zareagovat. A tady už se dělí obecenstvo potřetí na dvě skupiny. První zatne zuby a snaží se využívat docela unikátního psychického nátlaku na protivníky. I když nemáte kulky, tak tasená pistol (později třeba i luk) dokáže sama udržet chásku pěkně v pozoru, ovšem nesmíte spustit naprázdno!

S hlavní v ruce se tak nabízí buď likvidace velitele bandy, pokud jej rozpoznáte a máte náboj, nebo nasměrování ustupujících agresorů k dírám a hlubinám, do nichž je můžete překvapivým kopnutím poslat. Nápad je to bravurní, pohrát si s nepřáteli jako kočka s myší, ale musíte překousnout, že není doveden k úplné dokonalosti. Tak za prvé, protivníci klidně ustoupí desítky metrů a i před propadem se prakticky na nic nezmůžou, a za druhé jejich chování je pouze na oko, takže skloníte pistol a oni se stejně okamžitě rozběhnou k vám. Znovu zamíříte - a oni ztvrdnou na místě. Spustíte ruce - a oni se zase bezhlavě rozběhnou, přičemž dokola opakují jediné dvě věty.

Nejdříve rozum, až pak cit

Chce to opravdu velmi pečlivě přemýšlet, jaký postup zvolíte, jestli blízké podřezávání, nebo dalekou hrozbu kulkami. Tasit zbraň nemusí být často nutné, protože potkáte i čisté obyvatele, zatímco o ulici dále bez obrany nepřežijete jediný krok. Pokud na toto jako ta druhá skupina nepřistoupíte, hra se stane vaší noční můrou a budete mnohokrát opakovat dlouhé pasáže.

Což je bohužel následek velmi tvrdého systému ukládání, kdy na opakování nejbližšího checkpointu máte obyčejně pouze velmi omezený počet povolenek, zde představovaných videokamerami. Ty máte zpravidla jen tři až čtyři kusy, což znamená ten samý počet restartů při zabití jen malý kousek nazpět cesty. Když si je vypotřebujete, všechny další restarty vás vyhodí zpátky dlouhý kus úrovně skoro na začátek kapitoly, takže pak musíte opakovat poměrně dalekou cestu znovu a znovu.

of

Caption

Attribution

To opět dokazuje vpravdě vysokou náročnost hry, jíž nepomáhá ani ta normální ze dvou obtížností, takže vám může klasicky čtyř až pěti hodinové putování zabrat klidně dvojnásobek. Radím vám dobře, pokud nesnášíte výzvy, do Haventonu raději vůbec nevstupujte! Možná by to ale byla škoda, protože příběh jednoho smutného osudu velmi pěkně podávají amatérská videa, natočená, jak jinak, videokamerou, a ty dva dny uvnitř hry, které strávíte na cestě za svojí rodinou, mají stále dostatek krásných a emotivních momentů. A to včetně přátelství s jedním nalezencem, který vám dodá mnoho odvahy a motivace, ale jehož osud bych nerad prozrazoval dopředu!

I am Alive vyšla ve středu 7. března pro X360 jako stahovatelná hra na Xbox Live Arcade za cenu 1200 MS bodů. PS3 verze vyjde na PSN později na jaře. Hra vyžaduje stažení 1,86 GB dat.

Milování, nebo zatracení

I am Alive je tak atmosféricky nesmírně zajímavý kousek, při němž i na vás dolehne tíživý pocit zmaru otce jedné ztracené rodiny, který se jen snaží najít a přežít. Celý řádně katastrofický styl je na dnešní mainstream určitě unikátní, což by ale mohlo platit i o vysoké obtížnosti a některých ne zcela zvládnutých prvcích, včetně pohybu a soubojů, jež jeden překoná a druhý se navzteká. Ostatně ani Ubisoft jako distributor hře zas tak úplně nevěřil, neb ji z původní velké krabicovky nakonec ponížil na menší pouze digitálně šířený titul a dříve dokonce přemýšlel i o odpískání celého projektu.

A stejné to může být i s publikem. Zde se opravdu vyplatí první stáhnutí dema a vyzkoušení herních mechanik, protože hra může jak příjemně překvapit, tak i zlostně frustrovat. Já jsem se vztekal také, ale chvíle zmaru mi zase nahradily další okamžiky skvělé atmosféry a emocí, kdy jsem chtěl skoro plakat za mého hrdinu, jenž si to označení "hrdina" zaslouží možná více, než jeho typičtí a rádoby namachrovaní nositelé.