Kane & Lynch 2: Dog Days

Před dvěma lety Eidos vydal střílečku autorů Hitmana, která si zakládala zejména na své orientaci na dospělé publikum a kooperativní hře. V těchto dnech vychází pokračování, do něhož nemálo hráčů vkládá naději, že se Kane s Lynchem vyšvihnou do první herní ligy. Což se prvnímu dílu, ruku na srdce, nepovedlo.

Hra začíná příjezdem Kaneho do Šanghaje, kde je již netrpělivě očekáván Lynchem. Ten si krátí chvíli telefonátem s přítelkyní a následně odvádí parťáka domů. S malou odbočkou, protože si potřebuje promluvit s nějakým chlápkem. Nebyl by to Lynch, kdyby u toho trošku nevyváděl, čehož výsledkem je první krvavá honička po apartmánech, střechách a ulicích Šanghaje. Na jejím konci Kane zastřelí nahatou dívku a následně se cíl jejich malé výpravy podřeže nožem.

V té chvíli je jasné, že šlo o důležitý moment celé hry. A naneštěstí jediný alespoň trochu překvapivý. Na rozdíl od prvního dílu je totiž příběh vágní a v podstatě se nevyvíjí. A to je velká škoda. Oba charaktery jsou sice stále šílené, ale už vám nevyrvou bulvy z důlků. Jejich vztah je přátelský, i když na sebe občas ostřeji řvou. Zmizely Lynchovy záchvaty zuřivosti a Kane už také není taková svině. Možná to byl záměr, protože je vidět, že oba dva už jsou starší páni, kteří mají krvavého pekla plné kecky. Jenže minimálně ještě jedno je čeká.

Dog Days je opět zběsilá střílečka viděná z kamery umístěné za postavou. Tentokrát se téměř na celou dobu vžijete do kůže Lynche, který je v Šanghaji jako doma a vždy ví, kam se vydat příště. Už první mise, kdy honíte výše zmíněného týpka skrz byty, obchody a trhy ukazuje, jak vypadá celá hra. Systém je jednoduchý: pokecáte si, vyběhnete jedním směrem, pomocí krytí za překážky se prokoušete o pár ulic dál, pokecáte si, střih, další úroveň a v ní všechno znovu.

Nasazené tempo je zběsilé a za nějakých pět a půl hodiny, které mi zabralo první dohrání, zabijete více než tisícovku nepřátel. Úvodní mise jsou nabitější nápady než ty další, kdy autorům očividně dochází střelivo. Hned ta druhá se odehrává v autě, kde diskutujete s jedním z bossů čínského podsvětí o plánu dodávky zbraní do Afriky. Jenže na scénu se přiřítí auta s po zuby ozbrojenými rozhněvanými Číňany a ti vás začnou nemilosrdně kropit. Vyskakujete z auta a snažíte se přes ucpanou dálnici dostat k prvnímu možnému sjezdu a přitom ochránit limuzínu s vaším kontaktem.

Když se to podaří a limo sjíždí na první křižovatku, smete ho v protisměru náklaďák. Rychle vyprošťujete přeživší a přes první vlnu zločinců a následně druhou šanghajských policistů, se prostřílíte do podzemních garáží. Klasické akční klišé v krytém parkovišti s vybuchujícími tlakovými nádobami končí vyzvednutím celé partičky na policajty zaplněném náměstíčku a odjezdem v dodávce.

Téměř neustále máte prst na spoušti a kropíte nekonečné zástupy nepřátel. Pod palbou se bortí auta plná umírajících civilistů. Ničíte koše, stolky a jakékoliv jiné rozbitelné předměty nalézající se kolem. Bohaté vybavení úrovní je jedním z mála vylepšením prvního dílu, kde byly úrovně trochu prázdné. Jinak se toho až na pár maličkostí co se hratelnosti týče, nezměnilo.

Stále je to o skrývání za překážkami, které jsou vesměs pouze dočasné, než dojde k jejich zničení. A z bezpečí zabíjíte nabíhající a vykukující nepřátele. Občas jsou skrývací pasáže dovedené do absurdna, až mi připadalo, že hraji Virtua Cop, kdy jde jen o to zamířit v pravou chvíli na to správné místo. Svoboda je v rámci úrovní osekaná na minimum a jde v podstatě o velmi úzký koridor, který bych přirovnal ke stísněnosti a přímočarosti série F.E.A.R.

Na druhou stranu existují určité momenty, kdy máte na výběr, jakým způsobem se zachováte a jak se vyrovnáte s přesilou. Jedním z nich je střelba do vybuchujících nádob nebo naopak kradmý pohyb ve stínu, kdy se můžete vyhnout jakémukoliv krveprolití. Takových míst je ale minimum a ze stále stejného rytmu skrýt – vystřelit – skrýt – vystřelit – popoběhnout vpřed – skrýt..., vás občas vytrhnou spíše jen pasáže, kdy se postavíte za rotační kulomet.