Mafia II

Take 2 na veletrhu E3 zapůsobili, ještě než vůbec samotnou Mafii II spustili. Při vstupu do kukaně, kde se hra předváděla, mě přivítal veterán nabouraný do zdi s jen zadkem čouhajícím ven. A namísto klasických gaučů jsem seděl na dobových železných lavičkách. Kluci ví, jak člověka naladit. Usadil jsem se a byl připraven nasávat atmosféru Ameriky 50. let minulého století.

Pomocný producent Alex Cox a jeho kolega Mike, který v ruce třímal ovladač od předváděné Xbox 360 verze (ne, ani jeden z nich nebyl Čech), E3 demo odstartovali scénku v typické americké restauraci. Vito, hlavní protagonista hry, seděl na vysoké stoličce, zdánlivě neměl moc do čeho píchnout, a tak nad ním Mike převzal kontrolu a vydal se ven. „Vito je italský přistěhovalec, kterého z domova vyhnaly domestické události spojené s druhou světovou válkou. Je v novém světě a touží po tom stát se někým, něco znamenat,“ popisuje Vita producent.

Vyšli jsme ven a tam, trochu k mému překvapení, padaly sněhové vločky a celé město Empire Bay se krčilo pod bílým studeným závojem. Vito nasedl do auta a za producentova vyprávění se vydal na cestu. „Jsme teď vlastně uprostřed mise. Vito má za úkol dojet do jedné nelegální palírny a vybrat výpalné. Tedy, výpalné už ani ne. Majitel, známý jako Fatman, nechtěl platit, a Vitovým posláním je vysvětlit provinilci, že takhle se byznys nedělá.“ Nutno podotknout, že tato mise se odehrává v roce 1945, kdy Vito ještě není ani členem žádné mafie. Má jít o ranou fázi hry - jak víme, ve výsledku příběh pokryje hned deset let Vitova života, počínaje v půlce čtyřicátých let a konče někde okolo 1955.

Vito řídil a musím si rýpnout do předvádějícího, že řidičák by ve hře asi nedostal. „Je zima, na silnicích je sníh a náledí, ovládatelnost vozidla je za takového počasí pěkně mizerná,“ vysvětloval. Oproti jedničce mi chování aut přišlo o něco více arkádovité a při vzpomínce na to, kterak po mně šla policie i kvůli překročení rychlostního limitu, jsem se při pohledu na o poznání „gtačkovitější“ Mafii II jen pousmál. Mimochodem, z recese jsem se optal na legendární závodění z první Mafie a jestli pak se vrátí – Alex se jen ušklíbl a pravil něco, co by se volnými slovy dalo tlumočit jako „Chceme hru, která se dá ve skutečnosti hrát. Takže ne, závodění z jedničky se nevrátí. Díky bohu...“

Ale zpátky k misi. Nejprve jsme jeli skrze takový venkov, míjeli spoustu různých domečků a zasněžených zahrádek. Po chvilce jsme se již ocitli ve městě, kde po chodnících cupitaly lidičky a chovaly se zcela přirozeně. Snad každá budova byla jiná a unikátní, všechno působilo takovým příjemně živým dojmem a atmosféra Ameriky čtyřicátých let na mne skutečně dýchala. Všiml jsem si, že chyběla jak minimapka, tak jakýkoliv jiný HUD a Alex mi to objasnil, „Interface ještě nemáme dodělaný, ale i ve finální hře si budete moci zrovna tu minimapku vypnout. Pokud jsi hráčem, co už zná hru skrz naskrz, třeba to oceníš.“ Na českou fanouškovskou komunitu jsem si nemohl nevzpomenout.

Po párminutové projížďce a s několika škrábanci na autě jsme zaparkovali před palírnou, šli do domu na druhé straně ulice a čekali na příjezd tlusťocha, na kterého jsme si měli políčit. Vyčkávání si Vito zkrátil konverzací s jeho parťákem Henrym, taktéž imigrantem z Itálie, kterého za velkou louži vyhnal Mussoliniho režim. Jeho otce politická situace doma dokonce stála život. Konverzace probíhala formou cutscény a jako by z oka vypadla dialogům z hvězdných filmových mafiánek. Nekompromisní výrazy, rozhodné proslovy, hlubší hlasy a cigáro v puse. Postavy jsou namluvené fantasticky a příjezd Fatmana mě regulérně naštval, protože Henry zrovna vyprávěl svůj životní příběh a neměl šanci ho tak dokončit...