Nej hry 2011 podle Michala Jonáše a Michala Bayerla

Redaktoři Eurogameru se ohlížejí za končícím rokem v sérii článků, ve kterých si položili zdánlivě jednoduchou otázku: "Které hry z 2011 mi utkvěly v hlavě jako nejlepší, prokázaly své kvality i s odstupem času a čím si to zasloužily?" Při výběru se přitom neomezovali pouze hrami, které recenzovali, nebo "jejich" žánry. Subjektivní komentáře od expertů v dané oblasti by pro vás měly být přínosnější než vyhlášení souhrnného žebříčku od celé redakce, který by byl vždy jen kompromisem se všemi zápory s tím obvykle v podobných anketách spojenými (např. ovlivnění tím, kolik lidí hraje který žánr, známostí her atd.).

Nejlepší hry roku 2011 podle Michala Jonáše (zástupce šéfredaktora EG)

O nejlepší hře roku nemusím vůbec přemýšlet, pročež z titulu mého zaměření, kdy mám s Markem Beniačem starost hlavně o závodní hry, je moje volba jasná. Ano, mám na mysli Forzu Motorsport 4, prakticky jedinou hru, na kterou jsem se opravdu moc těšil. A nebyl jsem zklamán, snad jen několika drobnostmi, které mi nedovolily udělit absolutní známku, ale i tak považuji čtvrtou Forzu za dosavadní vrchol závodních her bez rozdílu platforem.

Ano, všechny ty iRacingy, rFactory, netKary, Racery a gétéčka mají stále v něčem navrch, ale když to vezmu obecně a zeširoka, žádná jiná závodnička mi nenabídla tak dokonale promakané závodění po všech stránkách jako právě Forza. Pamatuji se, že jsem před recenzí jezdil každé odpoledne až do půlnoci, den co den, celkem skoro dva týdny a stejně jsem se neprojezdil na konec.

Ve trojce jsem tou dobou už dávno odpadl, ale tady? Tady mne ježdění bavilo stále, však závodních možností má čtyřka habaděj a navíc pěkně rozmanité. Však jsem jen několik dnů piloval časovky proti rivalům a ještě mám v mobilu vyfocené žebříčky, v nichž jsem dosáhl na první místo. Za ten celý rok 2011 mě žádná jiná hra tolik nepohltila, no snad až na Shift 2: Unleashed, jenž vyšel zkraje loňského roku. Na něj jsem byl také hodně zvědavý, už jen proto, že na něm dělaly i naše české zlaté ručičky.

Jakkoli se Shift 2 podle mě dívá na špičku žánru stále s výrazným odstupem, stejně jsem mu nemohl upřít jeden primát: jeho kariéra je totiž zdaleka nejzábavnější ze všech závodních her na trhu a bavil jsem se u ní snad lépe, než v Gran Turismu s Forzou dohromady. Shiftu 2 jsem vytkl mnoho zásadních věcí, ale se sousedem Kamilem, mým spolutestovačem multiplayeru, jsme na střídačku dojeli celou kariéru na nejtěžší nastavení asi za pět odpolední a volantem jsme na PC kroutili, až nám sliny od huby padaly. Takže možná překvapivě řadím do mého výběru nej her tohoto roku i osmičkový Shift 2, zvláště ve světle totálního odpadu jménem NFS: The Run, proti němuž je Shift málem nadpozemsky dokonalé dílo.

A podobně musím vzpomenout i na Driver: San Francisco, od něhož jsem moc nečekal. Jako majitel a pamětník všech dílů, jenž ani po letech bez cheatů stále nedojel poslední drtivou misi "The President's Run" z jedničky, jsem byl nakonec velmi překvapen, jak Ubisoft dokázal z původního studia vymlátit po těch zmetcích konečně díl, za nějž se Tanner nemusí stydět. Je vidět, že to vzali z gruntu, však vsadit na obří počet licencovaných vozidel ve skutečném městě bylo skoro jako házet perly sviním - hra to vyloženě nepotřebovala.

Ale budiž, já to kvitoval a i díky parádnímu jízdnímu modelu jsem si skvěle zaskotačil a zaskákal, takže bych za sebe Drivera klidně označil za nejlepší návrat staré značky v tomto roce. A v podobné notě musím vzpomenout mé myriády strachu a napětí při hraní Dead Space 2, jakožto také jednoho z prvních apoštolů herní úrody 2011. Stále bych si dvojku chtěl podruhé znovu projít, ale brání mi v tom ta šílená pasáž v přitažené Ishimuře, kam mne už nikdo nedostane ani heverem!

Ne ne, nervy mám jen jedny a tak se raději budu dívat na krabičku a další rundu si nechám na důchod, kdy už nebudu moc vidět a slyšet, takže si budu myslet, že hraju Raymana se sníženým jasem. Á propos nový Rayman: Origins řadím také vysoko, jenže ten vyhrál tak titul pro největšího smolaře sezóny. Mít online multiplayer, klidně bych dal i desítku za ten výborný návrat ke klasice, ale jeho problém byl ten, že dnes většina hráčů plošinovky hledá jako stahovatelné hry a nikoli v obchodě mezi krabicemi, kam Rayman výhradně dorazil za plnou cenu.

To Ubisoft hóódně podcenil dnešní dobu, protože pouze krabicovou distribucí naprosto zazdil prodeje a ani moje nadšená recka s devítkou na konci vás na koupi nenalákala, takže se Rayman nedostal ani do prodejních žebříčků. Velká škoda, skoro jsem ho oplakal, ale zapište si aspoň za uši: až ho uvidíte ve slevě, šupky dupky pro něj!

Druhou pětku mého žebříčku (nemám to nakázáno, ale můj výběr nej her mi prostě dal přesně deset her) bych načal mou milovanou sérií Assassin's Creed, jejíž poslední dějství "Revelations" sice nedosahuje hvězdných kvalit předchůdců, ale i tak je to v kontextu konkurence pořád nádherná gameska, jejíž kampaň jsem dojel po skoro nepřetržitém hraní někdy za svítání. Jó jó, pořádné historické napínáky frantíci s Eziem a spol. prostě umí, to žádná! Každopádně moje osmička myslím dobře vystihla kvality hry a já držím vartu nad dalším dílem, u něhož ale už mám obavy, aby po tolika pokračováních trochu nezestárl a nepropadl se k průměru.

Poznamenal jsem si i dva herní krále, jednak Uncharted 3: Drake's Deception, jako podle mého audiovizuálně nejlepší hru této generace konzolí se strhující hratelností Forsythových thrillerů, a samozřejmě L.A. Noire, protože příběhové hry á la GTA zbožňuji. Kvitoval jsem i odvahu Australanů oprostit se od střílení (proč je ho v hrách tolik?) a hlavní složku hry zaměřit na vyšetřování a dialogy. Nehledě na revoluci v modelování obličejů, v čemž hra překonala nejen sebe, ale i všechno ostatní kolem.

A můj pomyslný žebříček deseti nej her 2011 bych uzavřel dvěma vynikajícími stahovačkami, jejichž recenze jsme vám na Eurogameru také nabídli. Začal bych geniálním nápadem s matrjoškami v hříčce Stacking od hochů Tima Schafera, která stále ještě na PC nevyšla. Logika se stohováním dřevěných panenek doslova přetéká laskavostí a humorem, který korunují geniálně jednoduché nápady, třeba jako souboj s bossem ve stylu hry "kámen, nůžky, papír".

A končit musím samozřejmě také geniálně jednoduchým dílkem Limbo, jež jsem pasoval na nejumělečtější hru roku, za čím si stojím i dnes. Jakkoli jinak umírání v hrách moc nesnáším, tady jsem si ho doslova užíval, protože jsem záhy zjistil, že se bez něho prostě nedostanu dál. Zrovna nedávno jsem si předpeklí prošel po třetí a i díky mé slabší paměti jsem znovu párkrát zakysnul, protože jsem si řešení hádanek už nepamatoval.

Nejlepší hry roku 2011 podle Michala Bayerla

Vybrat tu nejlepší z tolika kvalitních her byl ošemetný úkol. Naštěstí jedna z nich nad ostatními vyčnívá tak výrazně, že s její volbou na příčku nejvyšší nemusím váhat. Red Orchestra 2: Heroes of Stalingrad. Těch důvodů proč právě tato historická válečná FPS je hned celá řada. Jde o projekt velmi malého studia Tripwire Interactive, které do vývoje hry vložilo enormní úsilí. Sotva tucet nezávislých vývojářů dokázalo do hry implementovat takové množsví novinek a detailů, až se člověku tají dech.

Opět se jim povedlo zachytit atmosféru války v její nejsyrovější podobě. Fyzikální engine věrohodně rozpohyboval jak vojáky, tak jejich kusy těl létající vzduchem po blízkém setkání s granátem. Práce se zbraní byla povýšena na novou úroveň díky preciznímu ztvárnění animace přebíjení, míření, nastavování mušky, penetraci kulek skrz různé materiály či konečně realistické optice u snipera. Detaily jdou tak daleko, že se zbraň ve hře chová jako reálný předmět, tudíž koliduje s okolním prostředím a neprostupuje zdmi jako u konkurence. A to je pouze vrchol ledovce. Dokonalou atmosféru dokreslují špičkové zvuky či hlášky vojáků během bitvy. Red Orchestra 2: Heroes of Stalingrad mě dostala do kolen právě těmito detaily, které jinde neuvidíte. Přitom hra není tak überrealistická jako třeba Arma a dokáží si ji vychutnat i začátečníci.

U žádné jiné válečné FPS se při přebíhání z jedné budovy do druhé neklepu strachy tak jako zde. Mnohem víc si vážím života a neběhám po mapě jak Rambo ve víře, že po smrti se do 5 vteřin znovu narodím. Zde respawn trvá déle, přičemž dostat se na čelní pozice na mapě není snadné a často je to otázka několikaminutového snažení. Každou smrt těžce oplakávám a zpytuji svědomí po chybném rozhodnutí vyklonit se z okna. Atmosféra RO2 je mimořádně intenzivní a přesvědčivá.

V dalším řazení dle žebříčku už si nejsem zcela jist, proto tak nebudu postupovat. Každá z níže jmenovaných her mě něčím oslovila a není lepší než ty ostatní. Skvělým multiplayerovým zážitkem ve sci-fi prostředí bylo pro mě Section 8: Prejudice. Zajímavé mapy, povedené herní módy, efektní jet-packy, atraktivní výsadek na mapu z kosmické lodi, systém dočasného zrychlení overdrive, obrovské množství unlocků a strategické prvky z této hry dělají unikátní kousek. Navíc klasickou multiplayerovou vyvražďovačku zde doplňují dynamické mise, které výrazně promlouvají do celkového skóre vašeho týmu a dokáží zvrátit zápas doslova za minutu dvanáct. Navíc za velmi přijatelnou cenu a s celou řadou DLC. Škoda jen, že ji nehraje tolik lidí, kolik by si hra zasloužila.

Minulý rok byl mimořádně bohatý na indie hry a nemohu nezmínit Limbo, jenž řadím do kategorie uměleckých her. Limbo je uchopitelné úplně pro všechny bez rozdílu věku či pohlaví, má překrásné zpracování, dechberoucí atmosféru a hratelnost ve stylu četby hororu od Stephena Kinga. Naposledy jsem se takto u plošinovky bavil u Heart of Darkness v roce 1998, přičemž je třeba podotknout, že Limbo je více zážitkovou hrou než náročnou plošinovkou, co vás tvrdě potrestá za chyby. Zde vás nějaký dlouhý zákys nečeká, hra krásně plyne až je najednou u konce a člověk by chtěl víc.

Konec roku byl ve znamení souboje válečných FPS, ve kterém není vítěze ani poraženého. Pro hráče je to jenom dobře, protože máme na výběr a ať šáhneme po jedné či druhé značce, nemůžeme se mýlit. Jakožto zastánce otevřeného multiplayeru s co možná nejlepší atmosférou a pokrokovou technologií jsem s velkým očekáváním vzhlížel k Battlefieldu 3. Sice v určitých aspektech jsem byl trochu zklamán, a to především v designu některých map, ale celkově vzato jsem velmi spokojen. Balíček map Back to Karkand hře dodal nový impuls a hru povznesl na vyšší úroveň. Nyní je hra taková, jaká podle mě měla být hned od začátku a s přibývajícím updaty a DLC bude doufám ještě lepší.

Duke Nukem Forever podle mě nedopadl vůbec špatně. Osobně jsem dostal přesně to, co jsem očekával a v době vážných FPS plných válečných konfliktů na mě působil DNF jako lék. Pobavil jsem se, bez přemáhání jej dohrál a na konci mě napadlo, že když se tohle vousaté nedochůdče vlastně hrálo docela dobře, jak bude asi vypadat pokračování, na kterém si Gearbox dá patřičně záležet. Duke sice pro dnešní mladší generaci možná nic neznamená, ale já jej vždy budu brát jako krále nadsázky a hrdinu, jenž při útoku mimozemské rasy zachrání lidstvo i za cenu těch několika nestoudností. Jinak ještě zbývá celá řada her z 2011, které mi utkvěly v paměti, ale o kterých se příliš nepsalo. O těch ale třeba někdy jindy.

Souhlasíte se soukromou hitparádou redaktorů Eurogameru nebo to vidíte úplně jinak?

Názory Miloše Bohoňka a Pavla Oreškiho jsou zde, pohled Agarwela Idirize a Michala Havryluka zase tady, příběhové hry vybrali Aleš Harazim s Daniel Krásným, a svou hitparádu ve videu představil i Josef Eisner, a minule se Marek Beniač rozpovídal o jeho oblíbených závodech a sportech. Výsledky čtenářského hlasování se dozvíte z podcastu, kompletní žebříček zveřejníme příští týden a tím rok 2011 definitivně uzavřeme.