Jak se hraje s PlayStation Move?

S úšklebkem na rtech si vzpomínám na ty všemožné negativní komentáře o Wiičku ze strany Sony. Pochybovali o ovladačích, pochybovali o hrách, pochybovali o úspěchu. Jenomže Wii je stále s přehledem nejprodávanější konzolí, Sony to tedy již nevydržela a za pár měsíců uvede na trh svůj vlastní plnohodnotný pohybový ovladač, Playstation Move..., který až nápadně moc připomíná ovladač k Wii. E3 byla „Movů“ plná a byl by hřích si jej proto řádně neozkoušet.

První dojem nadchl. Ovladač padne do ruky jako ulitý a jeho přesnost je úžasná. Většinu času jsem strávil s domácími Sony tituly, které byly prakticky bez výjimky oněmi dnes tolik populárními „párty“ a společenskými hrami. Jako první jsem vyzkoušel několik disciplín ve Sports Champions, což je taková obdoba Wii Sports a bude obsahovat šestici kousků.

Nejprve jsem prubnul Table Tennis, což je herní námět, který se u pohybových ovladačů automaticky nabízí jako první kandidát na prezentaci možností. Do ruky jsem vzal Move, škubnutím nahoru nadhodil míček a pak už jsem jen prováděl ping-pongové pohyby. Hra to byla ohromně triviální, trefit se do sítě téměř nemožné, do outu jsem to poslal asi jen dvakrát a vždy před dopadem úderu od soupeře se mi ukázalo, kam přesně míček na mou půli stolu půjde.

Velmi mile mě ovšem překvapily snímací schopnosti Move, které si s Wii rozhodně v ničem nezadají, ba naopak. Na základě mého pohybu s Move jsem nakláněl či otáčel pálku, míček jsem mohl podseknout nebo naopak naliftovat a v neposlední řadě skutečně záleželo na tom, jak velkou silou jsem do něj udeřil. Nemluvě o tom, že pokud bych to chtěl jen tak šmrdlat a nedělat skutečné protáhlé údery jako při opravdovém ping-pongu, do míčku bych se buď vůbec netrefil nebo ohromně nalil soupeřovi.

Druhým sportovním kouskem k vyzkoušení byla Archery, tedy lukostřelba, která ke hraní vyžaduje Move ovladače hned dva. Ještě před samotným hraním se ovšem musely nakalibrovat na moji výšku a rozpětí rukou, což je záležitost na pár vteřin a bude ji vyžadovat spousta her s podporou Move. Každopádně lukostřelba byla ohromně intuitivní. Levou ruku jsem upažil vpřed, jako kdybych držel luk, pravou rukou jsem stiskl trigger, sáhl si jakoby za záda a tím vytáhl šíp. Ten jsem přiložil k levé ruce, následně jej pohybem dozadu natáhl jakoby kdybych skutečně natahoval strunu, levou rukou jsem zaměřil a vypálil na terč. Hra mi pomáhala kreslením trajektorie šípu, takže střílení do středu terčů, melounů, nebo strašáků bylo opět ohromně jednoduché, ale ocenil jsem velkou přesnost ovladače. Jen mi trochu vadil ovladač v levé ruce, jehož lízátkoidní část mi docela překážela ve výhledu.

Podobně jednoduše jako Sports Champions vypadá i The Fight, simulátor boxu. Výsledná hra snad bude o poznání hlubší, protože v E3 demu jsem měl k dispozici jeden prostý souboj a opět šlo o neskutečně jednoduchou záležitost. Sice jsem byl v pěkně špinavém ghettu a v ringu stál proti usmolenému namakanci, jenomže on skoro vůbec neútočil a takřka se nepohyboval – ale to bylo snad schválně kvůli bezproblémovému prezentování pro poplety novináře.

Každopádně i The Fight si řekl o dva ovladače, následovala kalibrace a posléze jsem mohl provádět prakticky jakýkoliv úder paží na který jsem si vzpomněl. Klasické pěsti jsou samozřejmé, ale záleží na tom, jestli držíte paže k tělu nebo výše do stran, protože to pak můžete třeba provést hák nebo soupeře chytnout za hlavu a dát mu jich pár loktem. Pokud jsem stiskl trigger a rozmáchl se oběma rukama, můj avatar provedl těžký útok s větším poškozením a nakonec zbývala už jen finišovací rána, kdy jsem se rozhodl oponenta podržet si, druhou ruku roztočit jako jsem to vídával ve Strážcích vesmíru a dát mu takovou šlupku zespoda, že ho to vymrštilo do vzduchu a on přistál na zádech. Na jednu stranu tedy musím ocenit ohromnou plejádu možných úderů, na druhou stranu ale vlastně nevím, proč bych něco takového dělal. Navíc by bylo fajn, kdyby měl hráč možnost se po ringu pohybovat apod., ne jen máchat ovladači a bušit.