RECENZE Little Nightmares
Hra na schovávanou o dětských iluzích.
Little Nightmares obsahuje všechno, co se vám mohlo líbit na LittleBigPlanet, a to se nasypalo do mlýnku spolu se vším, čeho jste se mohli bát v Silent Hill. Je to 3D plošinovka viděná z boku, která během svých pěti hodin dokáže vyvolat ohromně strašlivou atmosféru. Nezávislé švédské studio Tarsier, které pomáhalo Sony a Media Molecule s Tearaway či LittleBigPlanet pro VITA, spáchalo mrštnou hříčku. Ta se podobá zatuchlému mořskému bludišti plnému udusaného kovu a hnijícího masa - a trochu pochybně ji ovlivňují výjevy zvěrstev ze skutečného života.
Stejně jako LittleBigPlanet (a loňský přeslazený Unravel) se tato hra odkazuje na sílu dětských iluzí. Ale zatímco klubka příze zvíci balvanů a vlnící se pozadí z LittleBigPlanet infantilní snění opěvovalo, první dílo od Tarsier představuje strach batolete, které se plahočí světem, do nějž ještě nepatří. Tedy právě to období života, kdy okraj kuchyňského stolu představuje nekonečný obzor, schody je nutno vylézt jeden po druhém a klika od dveří povolí jen tehdy, když do toho vložíte váhu celého svého těla.
V Little Nightmares se ujímáte role Six, maličkého černého pasažéra na lodi v zářivé žluté pláštěnce, ozbrojeného zapalovačem pro zažehávání lamp, jež slouží jako kontrolní body. Vaším cílem, když na začátku vyskočíte z opuštěného kufru, je prostě projít kolébajícím se herním labyrintem v jednom kuse. Tahat za páky a přesouvat předměty po okolí, abyste aktivovali mechanismy nebo otevřeli dveře, které jsou několikanásobně větší než vy.
Postavička Six je velmi drobounká: její oči těkají po hádankových předmětech, když zažehne plamínek svého zapalovače. Na to, jak vysokým obloukem hází obří role toaletního papíru na rozbitelné povrchy nebo jak se z věšáku snaží sebrat velký klíč kýváním sem a tam, je až mírně absurdní pohled. Pocit absurdity se ale rychle rozplyne, jakmile se setkáte s tvory, kterým tyto předměty patří.
Ani by se jim snad nedalo říkat „příšery", přestože příšerní rozhodně jsou - chichotající se, skřípající hroudy špeku a flekatého oblečení, s hrozivě deformovanými končetinami, sípajícím dechem a odpornými nenechavými prsty. Tito tvorové vypadají spíš jako pokusy o zachycení toho, jak obrovsky a znepokojivě mimozemsky mohou dospělí vypadat v očích malého dítěte - hrubí, skvrnití tyrani, se kterými se nedá domluvit a jejichž úmysly jen stěží chápete.
Zatímco se při plnění hádanek v každé oblasti budete vyhýbat jejich pozornosti, hra ve vás vzbudí o něco komplexnější druh strachu, než na jaký jsme v hororových hrách zvyklí. Není to otázka lekaček nebo zrůdnosti, ačkoliv zde si užijete dost obojího, ale spíš je to něco jako neklidné napětí, když se v noci plížíte do kuchyně, abyste tam ukradli balení sušenek. Studio Tarsier popisuje Little Nightmars jako „hru na schovávanou" spíš než „stealth", a přestože to může znít jako vývojářské mlžení, podporuje to myšlenku, že zde nejste vetřelec ani uprchlík, ale prostě malý neposlušný fracek. V tomto ohledu je znát, že mnohým vašim protivníkům nejde o to, aby vás zabili, ale aby vás chytili - zatímco obrazovka černá, na vaše zmítající se tělo se dívají s výrazem, který by skoro šlo popsat jako něha.
Další klíčovou složkou napětí je zde skutečnost, že ačkoliv zdejší labyrint nabývá mnoha podob - zlověstná ložnice, děsivá kuchyň, skřípavý stůl s hostinou a tichý byt - do určité míry se vždy jedná o něčí domov či pracoviště. Vaši obrovití protivníci nejsou statické hrozby - spatříte je, jak se věnují různým domácím povinnostem: zavalitými pěstmi porcují kusy neurčitého masa, zatímco se krčíte pod kuchyňským stylem, nebo se na zkrácených nohou kolébají mezi knihovnami, zatímco vy vykukujete zpoza police a čekáte na svou příležitost, abyste mohli proklouznout.
Hra tím teoreticky porušuje základní pravidlo hororového příběhu - nikdy lidem neukazujte, čeho se bojí, alespoň ne do samotného konce -, ale když sledujete tyto bytosti, jak dělají svou práci, a zkoušíte přijít na to, co vlastně dělají a jak to zapadá do širšího rámce, děsivé atmosféře hry to jen přispívá. To samé se dá říct o tom, jak je to vlastně celé všední - ten pocit, že odposloucháváte něco, co je v podstatě jen další běžný den v kanceláři, je vlastně mnohem znepokojivější než jakékoliv okázalé násilí. Každopádně se často budete muset přesouvat zrovna tehdy, když postavy nebudou tak úplně v záběru - budete pelášit k vypínači nebo klice a přitom poslouchat, jestli nezaslechnete chraptivé nadechnutí, rozzuřené vyjeknutí nebo hřmot blížících se nohou. Každý protivník vyžaduje trochu jiné úhybné manévry - někteří mají delší dosah, jiní jsou zase vnímavější -, ale když se zatouláte na otevřené prostranství, dohoní vás všichni.
Herní výzvy se v průběhu příběhu moc nezmění - nezískáte žádné nové schopnosti, kromě jediného jednorázového mechanismu ve finále -, ale zatímco budete dávat dohromady tajemství labyrintu, atmosféra se bude vyvíjet naprosto stylově. Zejména čtvrtá kapitola předvádí velkolepé implikace předchozích oblastí. A zatímco si budete zvykat na logiku hry, sázky se budou stabilně zvyšovat: od vrhání předmětů na tlačítka výtahu se přesunete ke snaze získat klíč z krbové římsy, zatímco na nedaleké posteli sípe něco obřího a nevýslovně hrozivého.
Stejně jako LIMBO a Inside od Playdead je i hra Little Nightmares v jádru komplexní kritikou společnosti - znepokojivě se potácí mezi doslovnou analýzou odpornosti lidských chutí a alegorií kapitalistického vykořisťování. Během splétání své tapiserie také navazuje na motivy, které jsou silně spjaté s holokaustem, nejpatrněji v podobě bot, které se házejí do odpadní šachty a připomínají hromady osobních věcí, jež objevili spojenečtí vojáci v nacistických koncentračních táborech v západním Německu.
Navazovat na tyto dějiny v kontextu fantaskní hříčky - ba co víc, chtít po vás, abyste se prodírali haldami odhozených bot, zatímco vás pronásleduje mohutný běsnící zástupce utrpení, které tyto předměty stejnou měrou maskují i odhalují -, to je na pomezí laciného a nevkusného a já si pořád nejsem jistý, jestli je možné tyto scény obhájit. Do této hry však podobná obrazotvornost patří a díky tomu, že se vývojáři z Tarsier vyhýbají dialogům i expozici, zůstává relevantnost těchto sekvencí otevřená k diskusi - je to jemné povzbuzení, abyste zkoumali události, u kterých hrozí, že z nich nezůstane víc než klišé.
Hra Little Nightmares má pár prozaičtějších problémů. Kvůli výběru perspektivy je občas obtížné rozlišit popředí od pozadí, což má za následek občasný pád kamsi, a když mi počítač během pozastavené hry přešel do režimu spánku, hra několikrát spadla. Když podobné chybky pomineme, jedná se o silný příspěvek do vzkvétajícího žánru filosofických plošinovek.
Je to děsivě ohavná hororová hra, která téměř podrývá všechno, co Tarsier pro Media Molecule (tvůrce LittleBigPlanet) udělali. Je to pokárání sentimentality, se kterou k dětství přistupuje spousta dalších her, ačkoliv by leckdo mohl tvrdit, že se hra zatoulala až příliš daleko na druhou stranu, do morbidního voyerismu. Hra nám připomíná, že pakliže být mladý znamená mít svět u nohou, znamená to zároveň žít ve světě obrů.
Nejnovější hry testujeme na výkonném počítači LYNX Grunex ExtremeGamer.