Skripty versus otevřený svět

Dá se říci, že v poslední době se u akčních a dobrodružných her používá obecně dvojího principu. Buď se stanoví jediná cesta a události na ní se naprogramují pomocí skriptů, přičemž pak tvůrci dokážou zpravidla tímto způsobem dosáhnout na strhující atmosféru, nicméně za cenu nalinkovaného postupu a menší svobody. Typickým zástupcem takového pojetí je např. střílečka Modern Warfare 2.

Druhý koncept pak používá jako základního stavebního kamene již plně otevřený a rozlehlejší svět, poskytující hráči velkou svobodu, ale zase možná za cenu menšího důrazu na příběh, resp. jeho plynulé vyprávění bez přestávek, což v těchto reáliích dokážou pouze opravdu zkušení tvůrci. Tuto stranu může zastupovat např. druhý Assassin’s Creed.

Na jedné straně pomyslného ringu tak máme Modern Warfare 2, jakožto typického představitele her, kde máte všechno přesně nalinkováno a na straně druhé zase Assassin’s Creed II, zastupující volnější pojetí hratelnosti, které vám dovolí i něco navíc, mimo linku nalajnovanou tvůrci hry. No a kdo z těchto pomyslných soupeřů u vás vyhraje?

Metou, ke které vývojáři vzhlížejí jako ke svátosti, je zřejmá kombinace určité volnosti a otevřenosti herního světa, ale ruku v ruce s motivujícím a zábavným příběhem, který ale zase vyžaduje jisté sešněrování hráčových aktivit, protože jej tvůrci musí postrkávat po předem daných kolejích. To je na první pohled zdánlivě neřešitelná situace, kterou naši dva bojovníci řeší každý trochu jinak.

Modern Warfare vsadilo naprosto všechno na tu druhou kartu, tedy napínavý příběh, který by neměl mít žádná hluchá místa. Ovšem výhradně za pomoci pro mnohé rozporuplného skriptování, tedy programu, který si vás vodí doslova za ručičku a stará se, abyste se museli záměrům tvůrců neustále věnovat. A to se jim vesměs povedlo.

Jenže v takovém případě se vždy nad hrou vznáší strašák toho, že nedokonalý lidský mozek nedokáže všechno řádně promyslet. A že se do příběhu vloupá šotek, který jinak pevné kulisy skvělého zážitku alespoň na chvíli rozboří. Však vzpomínám třeba na onen přátelský obrněný transportér z Modern Warfare 2, který vás klidně přejel, když jste mu vlezli do předem nalinkované stopy, která se díky danému skriptíku nemohla dynamicky měnit. Takže tato cesta je sice méně pracná kupř. na rozlehlosti prostředí a celých úrovní, jenže rozhodně není samospasitelná právě z pohledu hráče, který klidně nevědomky provede něco, na co hra již nedokáže reagovat.

Trochu jiný koncept pak nabízí druhý bojovník jakožto zástupce her s otevřeným světem, Assassin’s Creed II. Ten staví na rozlehlých prostorách s možností svobodného výběru takřka jakékoli cesty, ovšem právě z tohoto důvodu nemůže zase nabídnout možná tolik strhující eskapádu děje, jako ten první způsob v Modern Warfare 2 nebo i v Uncharted 2: Among Thieves. Nutno ale jedním dechem podotknout, že zrovna v Assassin’s Creed II se podařilo i do takového prostředí stále ještě vložit velmi solidní příběh, který vás nenudí.

To ale není případ mnohých jiných her s volným světem, který tvůrci mnohdy staví na odiv svých kvalit, co o tom, že zdejší konání je pak jedna velká a nudná procházka. Z mého pohledu tak není zcela stoprocentní asi ani jeden způsob, protože ani jeden není zcela bez záporů pro určitou skupinu hráčů. Nicméně nejlepší se zdá asi zlatá střední cesta, ke které má z mého pohledu blíže Assassin’s Creed II, tedy ve svém posledním dějství.

Dobře, Modern Warfare se hraje skoro samo a děj vás tolik pohltí, že vás to na konci najednou vyfoukne ven ani nevíte jak. Takto strhující kampaň asi i do budoucna bude za stávajících technologií výsadou skriptování a tuneloidního postupu především. Jenže schůdnou cestu nastínil právě zmíněný Assassin’s Creed II, jenž se dokonale oprostil od jedničky, která typicky obsahuje snad všechna negativa otevřeného světa, který v ní byl postaven nade vše.

Chcete se bavit u dokonale postaveného příběhu a prožít si dobrodružství v jednom zátahu? Není problém, protože v Assassin’s Creed II můžete jet po nitce děje stále vpřed a nedívat se do stran. Ale stále tu je ta svobodná odbočka, nikoli do slepé ulice jako v tuze předskriptovaných hrách, ale do dalšího světa volnosti, kde si můžete dělat cokoli.

Kdybych si měl osobně vybrat jeden z těchto nastíněných způsobů, asi by u mě vyhrál právě ten druhý - tedy otevřenější svět s možností výběru, i např. za tu cenu méně atraktivního, nebo spíše méně strhujícího příběhu. Ale tyto preference má každý hráč trochu odlišné, takže jak byste volili vy?