Recenze Torchlight 2

První díl série Torchlight byl pověstným psem, který nekouše. Všude plno okázalých prohlášení a zaručených informací o tom, jak se původní autoři Diabla vrací na místo činu a vytírají Blizzardu zrak. Bohužel realita už tak růžová nebyla. Torchlight neměl ve svém přízemním lpěním na dávných hodnotách moc co nabídnout. Primitivní hratelnost, prakticky bez hloubky, stereotyp a indie opar valící se na všechny světové strany. Po nedávném dohrání jedničky (nyní v Indie Humble Bundle) pro připomenutí jsem měl nechuť pokračovat a divný pocit promarněného času, který jsem mohl využít smysluplněji. Třeba si jít zasportovat.

Jenže v Runic Games jsou borci, kteří se z historie a svých chyb dokáží poučit. Torchlight II je totiž představuje v dnešním světě cosi úžasného. Cokoliv mě v jedničce štvalo, to zmizelo jako pára nad hrncem. Cokoliv mě naopak bavilo, bylo zachováno a došlo podstatného vylepšení nebo rozšíření. Torchlight II je větší, zábavnější, mnohem více odměňující zábavou. Na téhle hře je vidět, že vývojáři s hráči opravdu navázali pouto a s rozmyslem pracovali na věcech, které mají smysl. Nepodlehli ani obvyklé megalomanii, kdy se nový obsah horem nabaluje na nebohý původní skelet. Dvojka tak působí jako skutečně kompaktní celek.

Zmíněný přístup je patrný od první chvíle, už při tvorbě postav. Nově byla například přidáno jednoduché přizpůsobení vzhledu (obličej, vlasy,...) a samozřejmě byl rozšířen počet povolání na rovná čtyři. Jsou jimi berserker, inženýr, elementální mág a nakonec outlander, nabízející vyvážený mix magie a boje na dálku.

of

Caption

Attribution

Čtveřice hrdinů není možná na první pohled nijak dechberoucí, nicméně se musím Runic Games hned zastat, protože zcela přepracovaný systém vývoje postav mě opravdu chytil za srdce. A taky jak už jsem naznačil výše, i v tomto směru Torchlight II snaživě řeší četné hříchy prvního dílu. Skilly sice ještě pořád netvoří žádnou stromovou hierarchii, tzn. můžete investovat bodíky do čehokoliv, na co vám stačí level, ale to vůbec nevadí, protože i tak nastavené herní mechanismy umožňují, nebo ještě lépe řečeno vynucují specializaci, uvažování ze strany hráče a plánování dalšího postupu.

Pro mě osobně je tohle naprosto kritické místo. Jedno z těch, kde se rozhoduje o tom, jestli si mě hra u klávesnice přiková dlouho. A myslím opravdu dlouho, tj. stovky hodin. Nesnáším trapnou jednoduchost systému v Torchlight, kde si vyberu evidentně nejsilnější skill, namaxuju jej deseti bodíky a tím veškerý další vývoj uvázne na mrtvém bodě.

A hned na druhé straně nesnáším i moderní přístup Diabla III, kde pro změnu hráč nerozděluje bodíky vůbec a hra mě staví do pozice blba, který se nedokáže sám rozhodnout. Jasně, Diablo III je přece o gearu. Předností Torchlightu II je to, že není zdaleka jen o gearu. Vecpává se přesně do té úzké mezery mezi, a není tak asi úplnou náhodou, nakolik mi připomněl ty měsíce probdělých nocí u Diabla II.

Hratelné demo Torchlight 2 o velikosti 1,3 GB se dá stáhnout zde nebo zde.

Desítky skillů, atributy, kouzla, socketování, magické, unikátní, setové předměty,... Torchlight obsahuje prakticky všechno, co byste od dobré diablovky mohli očekávat a ještě řadu větší či menších novinek navíc. Variabilita vývoje postavy v Torchlight II je na velmi vysoké úrovni a vývoj vyváženě probíhá od prvního levelu po stý. Moje srdce jásá radostí při pročítání oficiálního fóra, kde aktuálně panuje cvrkot diskuzí hráčů o různých buildech, kombinacích skillů, strategiích investování bodů a překonávání nejrůznějších problémů v různých fázích hry i stupních obtížnosti.

I po prvním dohrání hry mám proto stále pocit, že jsem možná tak v polovině, že do toho chci proniknout hlouběji, že jednoduše je kam pokračovat a taky pokračovat chci. Žádné "no tak to by bylo, zítra je taky den." New game a pěkně hned.

Jedním z poznávacích rysů série je zvířecí pomocník, který vašeho hrdinu doprovází. V Torchlight II se jejich počet rozrostl na osm (panter, vlk, bulldog a další). Obzvlášť mě potěšilo zařazení chakawary, nadmíru roztomilého křížence velociraptora a slepice, která byla v prvním díle dostupná jen na XBLA verzi pro Xbox.

of

Caption

Attribution

Zvířátka jsou vyřešená vskutku geniálně. Disponují vlastním inventářem. Můžete je poslat do města prodat nashromážděné haraburdí nebo vyslat s objednávkou na dokoupení zásob, třeba v podobě léčivých lahviček. Rozhodně ale nejsou jen chodícím batohem. Mimo jiné se dokáží naučit až čtyři různá kouzla z nacházených svitků, což je jen další příspěvek k už tak bohaté přehlídce herních možností. Naučíte mazlíka plivat firebally, léčit se, nahazovat elementální ochranu, vyvolávat kostlivce nebo něco úplně jiného? Vaše volba. Já vím jen to, že mi moje chakawara zkrátka přirostla k srdci, snad i díky míře interaktivity s ní. O "tom chlápkovi" z Diabla III se to tak úplně říct nedá.

Jestli něco první díl Torchlightu skutečně pohřbilo, tak neuvěřitelný stereotyp a linearita. Dva druhy questů a co mapa, to tunel. Asi není překvapující, že se i k tomuto Runic Games postavili čelem a jedinou připomínkou děsů minulých je maximálně tak navázání v příběhu. Torchlight II je rozsáhlou hrou. Na normální obtížnost mi vzalo rychloproběhnutí něco málo přes dvacet hodin života. Věřte, že je to vzhledem k brutálnímu tempu si rozhodně není na co stěžovat, a následující dvě vyšší obtížnosti dokážou s herní dobou taky řádně zamávat.

Prostředí je výrazně živější a vyprávění příběhu výpravnější. NPC v městech jsou vždy připraveny vás obšťastnit nějakým novým moudrem, i kdyby to mělo být jen poplácání po ramenou, jak strašně jste dobří a nepostradatelní. Co víc, na spoustu postav a souvisejících subquestů narazíte i během toulek po okolí. Určitě se nedá tvrdit, že by to na cokoliv mělo nějaký reálný efekt. V konečném důsledku stejně půjde o to vybít moby v jeskyni o dvě obrazovky dál, zabít na třetím patře bosse a donést předmět XYZ. Nicméně je hrozně fajn mít důvod, proč zrovna do té jeskyně lezu, nebo si u tábora otrokářů potykat se skupinkou pochroumaných vojáků, kterým nevyšel pokus o záchranu. Lichotí to fantazii.

Co už ale reálný efekt má, je bezpochyby nelineární design. Konečně se dá trochu odbočit z nastaveného kurzu. Konečně se dostanu ze zatuchlých kobek i na čerstvý vzduch. Především venkovní mapy jsou docela velké a členité, jak je ostatně patrné na některých z okolních screenshotů. Prostředí má potřebnou šířku a také hloubku, takže není problém podobně jako v Diablu III bombardovat nepřítele z ochozu nad ním a různě využívat terénních překážek k vlastní výhodě.

Ono prostředí vůbec je po vizuální stránce hrozně svěží a sexy, i když masivní komiksová stylizace nemusí přirozeně sedět všem. Autorům se podařilo vdechnout lokacím tu správnou porci atmosféry. Jako Středoevropana mě vysloveně fascinoval především třetí akt, umístěný do temných lesů plných křivolakých stromů, světlušek, vlkodlaků, čarodějnic a kamikadze hříbků praváků. Ani ostatní lokace nejsou vůbec špatné. Písečné duny působí patřičně majestátně a myšleno bylo i na takové drobnosti jako je střídání dne a noci. Když k tomu ještě připočtu perfektní soundtrack od Matta Uelmena (mj. Diablo II), nemůžu než si vrnět blahem (jeho download zdarma).

Torchlight 2 pro PC se digitální distribucí prodává od minulého týdne, krabicovka u nás začátkem října od Cenegy.

rezervovat na Xzone.

Autoři měli v tomhle ohledu tak trochu štěstí, protože jinak je Torchlight II technologicky spíše průměrný a už vůbec se nemůže měřit třeba s takovým Diablem III. Jenže každá mince má i druhou stranu. Torchlight II si na maximální detaily užiju v pohodových 20 snímcích za vteřinu i na notebooku s HD 6300M. Ve srovnání s Diablem III, které se na tom samém stroji rozhodně nechová optimálně ani na nejnižší nastavení, to vnímám jako obrovskou výhodu a bez problému jsem ochoten těch pár polygonů k dobru oželet. Shodou okolností jde totiž o žánr, u kterého nechci být vázán k výkonnému stolnímu počítači a už vůbec ne internetovému připojení.