TÉMA: Výhry a prohry Assassins Creed 3

Assassin's Creed 3 (recenze, 9/10) je obrovská hra a vlastně první dílo tvůrců postavené na zbrusu novém enginu Anvil Next, což se na hře projevilo jak pozitivně, tak i negativně. Možná, že si i přes ten dlouhý a dostatečný čas vývoje vzali tvůrci příliš velké sousto v honbě za co nejvíce napěchovaným titulem, nicméně Assassin's Creed 3 se rozhodně nedá upřít mnoho půvabů i mrzutostí, ovšem jsem toho názoru, že ta první část jasně dominuje.

Pokud jste stále na vážkách, možná vám pomohou či poradí následující řádky, v nichž jsme zde sestavili takovou malou hitparádu dle našeho názoru nejpovedenějších, ale také i těch nezdárných částí hry. Všechny sice najdete v naší obsáhlé recenzi, nicméně až nyní jsme si mohli na větším prostoru dovolit ty zmíněné výhry a prohry Assassin's Creed 3 více rozvést. Ovšem pozor, článek obsahuje spoilery, takže pokud chcete být obsahem Assassin's Creed 3 nepolíbení, raději dále nečtěte.

Nejkrásnější lokace: Hraniční divočina

Vlastně všechny předešlé díly vždy excelovaly zejména fantasticky ztvárněnými městy a vískami, ať už to byl třeba přístav Acre v jedničce či italská velkoměsta v dalších dílech. Řím a Florencie považuji za vrcholy celé herní série, kterým se nejnovější Boston a New York se svojí jednoduchou architekturou už nedokázaly přiblížit. Snad i proto bylo v trojce věnováno více prostoru příhraniční přírodní oblasti (frontier), která vlastně všechna města propojuje. Možná škoda, že stejně nejvíce práce absolvujete v civilizaci, nicméně hraniční divočinu považuji za nejlépe zpracovanou oblast Assassin's Creed 3.

V ní jsou teprve kouzelné západy slunce, zimní zasněžená krajina působí krásně tiše a klidně, stejně jako jemné sněžení skoro uspávající vše živé. Přitom v létě (hra postupně vystřídá několik ročních období) zase znamenitá grafika se solidním výhledem nechává vyniknout šumění bystřin a hučení větru na vrcholcích hor, až jsem se kolikrát přistihl, že jsem při cestě s Connorem schválně zpomalil, abych se dokonale kochal. Což mi občas překazil znenadání útočící medvěd či puma, však možnost lovení hojné zvěře považuji také za podařený, byť nikoli premiérový prvek.

Nejhorší postava: Connor Kenway

Nebývá moc zvykem, aby hlavní hrdina celé hry patřil i k jejím outsiderům, ovšem alespoň já to tak přesně vidím. Connor, v rodné řeči mohawků zvaný Ratonhnhaké:ton je jasně nejméně sympatická hlavní postava celé série. To už i ten Desmond je lepší charakter. Connor si totiž od svých předků, zadumaného a tajemného Altaira a charismatického a vtipného Ezia, vůbec nic nevzal a v jádru je to spíše nevzhledný, opuchlý zpustlík s velkým svaly, který moc nemluví, je úsečný a plný hněvu a pomsty za utrpení své rodné vesnice.

Tvůrci jako by zapomněli na něco, co by mu zvedlo charakter a co by jej dělalo unikátním. Connor je skoro jako ti anonymní a nemluvní namakanci ze světa tupých stříleček. Mohawk je sice vynikající továrna na krvavou sekanou a dokonalý zabiják, nicméně zcela bez šarmu a grácie, tolik typické pro jeho renesančního předchůdce.

Nejlepší postava: Haytham Kenway

Assassin's Creed 3 jej uvádí jako nejrozporuplnější postavu celé hry, ale jak nic není černobílé, tak ani její chování, pro které lze mít pochopení, možná více, než u jeho potomka Connora. Však když srovnáte příjmení, hned se dovtípíte, jaký je mezi indiánem a tímto charismatickým Angličanem vztah. Za Haythama si zahrajete velkou úvodní část hry, kdy se přiznám, mi docela učaroval a jen těžko jsem se s ním jako s hratelnou postavou později loučil a také rozdýchával jeho pohnutky.

Haytham je velmi mazaný a chytrý kalkulátor, který sleduje své vlastní a nutno přiznat že i logické cíle. Vypadá sice jako hodný starší strýček v dlouhém kabátu, ale zdání klame. Za jeho přemýšlivou a klidnou povahou (skoro nikdy nezvyšuje hlas) se skrývá celoživotní výcvik zdatného šermíře a bojovníka. Další plus má u mne také za použití násilí až jako poslední možnosti, na rozdíl od Connora, jenž by nejraději zlikvidoval všechno a všechny.

Největší výtky: Linearita a zjednodušené souboje

Hodně kritiky se snáší na jistou lineárnost zhruba první třetiny hry, kdy nemáte absolutní volnost a vesměs musíte putovat jednou cestou za jedním speciálním úkolem. Jinými slovy nemůžete zpočátku dělat úplně svobodně, co si zamanete, což je drobná odlišnost od minulých dílů, které nabízely krapet větší volnost skoro od začátku až do konce. Já osobně to tak tragicky nevidím, mne to nijak nevadilo. Však i v review guide, což je obvyklá tajná příručka pro recenzenty, která rozvádí a provází některé části hry, se to přímo zmiňovalo, že je to podle tvůrců nutná věc kvůli představení příběhu, pozadí a hlavně Connorova mládí.

A já to tak beru, jistá svázanost, třeba v tom, že musím přeskákat tady ty stromy a nemůžu zrovna teď jako malý raději zdrhnout někam pryč, mi vůbec nevadila, neb jsem se těšil, až se příběh pořádně rozjede, což se za nedlouho stalo. Ostatně ještě před polovinou se hra stejně celá otevře i s kupou vedlejších misí a všech lokací, že nebudete vědět, kam skočit dřív. Hra je na začátku sice méně svobodná, nicméně zase to dle mého názoru vynahrazuje druhá půle, která je jak rozlohou, tak i obsahem nejrozsáhlejší v celé sérii.

Někomu vadí i zjednodušené souboje, v nichž se obrazně řečeno skoro ani nedá prohrát. Pokud si zažijete nutnost obranného krytu a nemáte potíž s chycením toho správného okamžiku pro obranu (což je velmi lehké), tak vykosíte celé pluky nepřátel. Opět to tvůrci zmiňují a ozřejmují tím, že na scéně je nyní typicky mnohem víc protivníků (někdy řádově až o desítky), což vyvažují právě jednoduššími bitvami. Však hlídek je na každém rohu opravdu požehnaně a tak jsou třeba úprky mimo jejich dohled už dosti těžké.

Někde se hra takto přitvrdila, jinde se zase ubralo, však nikdo nechtěl mít hru frustrující v soubojích. Proto Assassin's Creed 3 zavedl ty zmrazené scény, kdy máte pár vteřin na rozhodnutí, jakým výpadem navážete na zatuhlý blok, což je kombinace, která má recept na každého nepřítele. Mně osobně to zase nevadilo, nicméně přiznávám, že po deseti hodinách a desítkách bitek ve hře už bylo neustálé střídání pouhých dvou-třech tlačítek na každého protivníka dosti stereotypní a zažité.

Nejlepší vedlejší mise: Námořní bitvy

Už jen první scény, kdy na palubě galeony plujete vstříc novému kontinentu, jsou díky nádhernému moři a precizně ztvárněnému životu v podpalubí i na palubě úchvatné, ale pozdější námořní bitvy, jimiž si vlastně uvolňujete mořské obchodní cesty pro své zboží, jsou absolutním králem všech novinek třetího dílu! Slyšel jsem nářek nad přílišnou rychlostí lodi, ovšem asi by nikdo nechtěl reálné ploužení pár uzly za bezvětří, to byste hráli jednu misi pěkně dlouho. Naopak, dravé plutí s vynikajícím ovládáním kormidla i rychlosti a virtuální přidělování rozkazů skvěle koordinující posádce ovládající plachty, je znamenitý nápad!

Vše je velmi intuitivní, a když se naučíte proplétat s lodí mezi útesy, přijde na scénu taktéž neméně zdařilé ovládání všech bočních děl, vtipně namapované na boční tlačítka joypadu. Přitom pozdější bitvy nejsou na rozbouřeném moři žádná legrace, protože děla hodně zanáší a navíc musíte dobře počítat s výškovými výkyvy, jak loď stoupá a klesá po vlnobití. Grafické zpracování a efekty výbuchů jsou úžasné, až jsem rovnou z několika stran slyšel uznání, že Ubisoft se svojí hříčkou pokořil i specializované námořní simulátory.

Nejhorší minihra: Páčení zámků

Stále se mluví o přístupnosti pro méně zdatné hráče (však obtížnost her s léty vesměs stále klesá), popřípadě o berličky pro hendikepované, ovšem to, co tvůrci vyvedli s páčením zámků dveří a truhlic s poklady, to s přístupnou hrou nemá vůbec co do činění. Nějaký pomatenec vymyslel minihru tak, že musíte velice jemně posunovat postupně najednou obě analogové páčky v různých úhlech a když to cvakne, pak je stále v neměnné pozici držet a do toho bušit ještě do dalšího tlačítka. To je zdatná ekvilibristika snad pro patnáct prstů, navíc hra kolikrát nedokáže přesně indikovat správné pozice a i když je trefíte, stejně zámek neodevřete.

První povinné dveře jsem naštěstí dal, ale dvě následující truhly už nikoli a tak jsem tyto nepovinné předměty nechal ladem a zbytečně se nenervoval. Ostatně jeden kolega má lehkou mozkovou obrnu, hry hraje jinak naprosto v pohodě, ale na páčení zámků zcela vyhořel. Jemná motorika některým prostě chybí a v tomto nepovedeném excesu nemají takoví hráči nejmenší šanci. Páčení je tak typický příklad zbytečně překombinovaného ovládání a ani si netroufám předvídat, co by tvůrci vytvořili za akrobatický paskvil na dotykové Vitě.

Nejlepší multiplayerový režim: Vlčí smečka

Velmi obsáhlé je i druhé DVD, obsahující výhradně multiplayer. Jedním z jeho sedmi módů je premiérový kooperativní režim Vlčí smečky (Wolfpack) až pro kvarteto bojovníků. Je to sice jen jedna z nespočetných variant na kdysi první hordu z Gears of Wars, nicméně je to vítané osvěžení do dříve jen kompetitivních seancí, kdy musíte bojovat bok po boku ve skupině. Proti vám se staví 25 vlčích smeček AI cílů s postupně navyšovanou obtížností, jež musíte udolat.

Nejlepší záporák: Charles Lee

Takřka dokonalou protiváhou Connora je jeden z templářů jménem Charles Lee. Snadno ho poznáte podle neustálého potu na tváři a zejména totálně promaštěných vlasů nad skelným a krvelačným pohledem, před kterým i krysy utíkají. Je to také naprostý opak chytrého Haythama, vlastně nejagresivnější charakter celé hry, pokud si odmyslíme medvědy a Connora. V reálu je Lee skutečným generálem anglických vojsk s mnohem mírnější tváří, který ale nakonec dobrovolně přešel na stranu povstalců. Miloval psy a při své vojenské službě byl celkem oblíbeným velitelem.

Ve hře je jeho nátura zcela převrácena, když v řádu templářů, kam ho Haytham uvedl, zastává to nejagresivnější křídlo, proto také hraje jednu z hlavních rolí jako úhlavní Connorův cíl. Ve hře je to sice bezskrupulózní zločinec, ale tak výborně podaný a skvěle nadabovaný, že nebýt charismatičtějšího Haythama, titul nejlepší postavy hry by si jistě zasloužil on.