TÉMA: Nejlepší momenty The Last Guardian

Tohle je článek pro ty z vás, kteří již The Last Guardian dohráli a mají chuť si zavzpomínat za nejlepšími příběhovými momenty, případně rozebrat, co je dělalo tak skvělými. Alternativně je následující text vhodný i pro ty, koho hra sice zajímá, ale vědí, že ji nebudou nikdy hrát.

Po úspěchu druhé strany mince jsme se rozhodli rozloučit s touhle výjimečnou hrou ještě jedním ohlédnutím. Zatímco v recenzi a druhé straně mince jsme se snažili maximálně vyhnout spoilerům, tentokrát se ohlédneme právě za těmi nejlepšími příběhovými momenty, včetně finále. Je nicméně potřeba dodat, že není snadné takové momenty vybrat.

Podle vašeho vkusu a vnímavosti pro vás snadno může být tím speciálním okamžikem víceméně každá druhá chvilka s chlapcem a Tricem, částečně díky kontextu příběhu a oné cesty jako celku, ale hlavně proto, že animace a interakce těch dvou působí tak živě a uvěřitelně (nechávajíce vzniknout nespočet jedinečných dojemných momentů). Například když se Trico poprvé schoulí do klubíčka kolem vás a usne. Když poprvé chytí hozenou pochoutku přímo ve vzduchu. Nebo když poprvé sám od sebe nastaví hlavu k pohlazení od vás.

Pak jsou tu samozřejmě všechny ty epické chvíle, kdy vás chytne za límec svojí tlamou, ať už před jistým pádem nebo během úprku bortícími se ruinami. To jsou scény, které pokaždé ohromí i dojmou, protože úžasně vypadají a zároveň podtrhují starost jednoho o druhého. I tady se přitom dočkáte překvapení, ať už je to nečekané přetrhnutí se onoho límce nebo zdánlivé odběhnutí Trica když chlapec zůstane viset nad propastí u kruhové věže... aby se vzápětí ukázalo, že Trico odběhl jen proto, aby mohl oběhnout onu věž dokola a vrátit se o patro výš, odkud podá pomocnou tlapu (nebo spíš ocas).

Také prakticky všechna setkání s druhým Tricem, podle všeho družkou od toho našeho, jsou podobně efektní a do hloubky zasahující. Tím spíš, že ona je stále ještě pod nadvládou otupujícího kouzla a chová se jako náš nepřítel. Nebo postupné uzdravování Trica, které vyvrcholí oním okamžikem, kdy se rozhodne přeci jen vsadit na svá pochroumaná křídla a místo pádu vstříc jisté smrti doopravdy vzlétne. Přes všechny tyhle skvělé chvíle jsme se ale nakonec s mojí spoluhráčkou shodli na následující "Best Of" trojici.

"Já jdu s tebou!"

Po první společné hodině, kdy chlapec Tricovi ošetří nejhorší zranění, nakrmí jej a společně se vymotají ze své "jeskynní cely", dostanou se k úzkému průchodu skrz zdánlivě nepřekonatelnou zeď. Chlapec tady nijak zvlášť nezaváhá, jednoduše se s Tricem rozloučí stručným pozdravem (stojí za to zmínit, o kolik lepší je finální dabing ve hře než v trailerech - obzvláště s ohledem na nesrozumitelnost použitého jazyka a tím zvýšený důraz na emoce ve hlase) a odejde skrz úzký průchod domů, za svou lidskou rodinou.

Není náhoda, že kamera pak sleduje chůzi chlapce proti téhle zdi - jelikož následuje Tricovo gesto "Nope, já jdu s tebou!", kdy na onu zdánlivě nedosažitelně vysokou stěnu vyskočí a navzdory chlapcovu údivu i protestům dá jasně najevo, že ho jen tak neopustí. Po tom zuřivém odhánění na začátku hry jde o první jednoznačný moment, kdy Trico dá najevo nejen že vás toleruje, ale že vyloženě chce jít s vámi.

"Navzdory pravidlům!"

Ať je hra sebevíc výpravná, emotivní či filmová, v jejím pozadí pořád fungují herní mechaniky a herní pravidla, které na podvědomé úrovni jako hráči vnímáme a respektujeme. Trico zcela očividně není schopný se přiblížit k záhadným barevným zrcadlům, pomocí kterých ho zřejmě ovládali nebo udržovali v zajetí tajemní vládci údolí. Když tedy chlapce v pokročilé fázi hry obklopí armáda nepřátel, vyzbrojená právě těmito zrcadly, situace vypadá jako ztracená.

Trico prostě nemůže skrz zrcadla k nám, aby nám pomohl, jen zoufale natahuje krk na druhé straně a z hrdla se mu dere řev, utichající pod tlumicím efektem omračujícího kouzla nepřátel. V tuhle chvíli to vypadalo, že je chlapec opravdu v háji, možná začátek nějaké oddělené části hry, bez našeho průvodce... jenže pak Trico přeskočí na naši stranu, aby chlapce ochránil. Navzdory zrcadlům. Navzdory kouzelné nadvládě nepřátel. Navzdory herním mechanikám. Najednou je tady, vedle nás a bojuje za nás, přestože by to nemělo být možné. Nebýt tradičně odzbrojujícího finále hry, byl by to bez debat právě tenhle moment, který by zůstal tím nejemotivnějším. Takhle alespoň zůstává tím nejpřekvapivějším.

"I když jsme daleko..."

I já měl mezi svými přáteli takové, kteří mi krátce po vydání hry napsali "prosím tě, vím že je to hrozný a že jsem blbec, ale musíš mi říct, jestli Trico umře nebo ne - ať vím, jestli si můžu dovolit to hrát". Ano, tohle virtuální zvířátko si získalo srdce některých už jen na pohled do té míry, že nebyli ochotní se pustit do hraní, pokud by na ně měl čekat krutý konec.

Nuže, ačkoliv Trico několikrát dostane pořádně do těla, nakonec vše zvládne. Nic to ale nemění na té hrůze, s jakou jsme sledovali zuřivé útoky jeho vlastní smečky na střeše nejvyšší věže (když jej začnou hromadně trhat, nejeden z nás si myslel, že to v té hratelné sekvenci prostě jen musíme útrpně sledovat, podobně jako například smrt některých postav v Call of Duty). Právě tady mu ostatně urvou ocas (který má jen jeden a celkem určitě ho používal nejen k nespočetným záchranám chlapce, ale také pro kormidlování během letu).

Ještě mrazivější je ale ten moment, kdy potrhaný poloslepý Trico z posledních sil donese chlapce zpátky do lidské vesnice v lesích, odkud jej původně odnesl. Ale zoufale jej odmítá opustit, navzdory vesničanům pozvedajícím jejich kopí. Naštěstí se chlapec na chvíli probere a z posledních sil dá Tricovi pokyn, že musí jít. "Nemyslel na sebe a na to, co se nakonec stane s ním... prostě ho chtěl vrátit domů. A pak musel odletět, chudinka potrhanej vypelichanej". Nikdo sice nezemřel, ale tohle rozhodně není šťastný konec, jelikož dva nerozluční přátelé se musí rozejít.

Další příběh

Naštěstí hra obsahuje dodatečnou scénu zazenou o řadu let později, kdy bývalý chlapec, nyní muž, vzpomíná na své dobrodružství v ruinách. A zde se dočkáme i onoho pohledu do původní Tricovy skrýše, ve které se zalesknou nejen jeho oči, ale také druhý, citelně menší pár - a uslyšíme jeho typické zamručení, i mnohem tenčí zvířecí hlásek vedle něj. "To je jednoznačně zvuk mláděte!", prohlásila moje spoluhráčka, "Trico má mladý a příští hra bude za něj!". Bohužel ona i já moc dobře víme, že pokud jde o herní pokračování, takhle vývojářské studio Team Ico (nyní genDESIGN) ani Fumito Ueda nikdy nefungovali.

Pokud budeme mít štěstí, dočkáme se od nich příště podobně silného herního zážitku, jako byly ty minulé tři, ale zase s jiným tématem (byť podle některých teorií všechny jejich hry sdílejí stejný svět). Tricova cesta ale i tak pokračuje - ve fanfikcích na Archiveofourown, v nádherných kresbách na Devianartu nebo s úžasnými ručně vyráběnými plyšovými postavičkami od fanoušků (které se bohužel nedají koupit!). Tahle hra udělala přesně to, co chtěla - a co jsme si od ní přáli.